Dácie: Porovnání verzí

Naléhavost dáckého problému vystoupila za vlády [[Domitianus|Domitiana]], neboť počátkem roku 86 koalice Dáků, Bastarnů, [[Roxolani|Roxolanů]] a Jazygů napadla římské pevnosti na Dunaji. Barbaři vyplenili a vypálili četná moesijská sídla a kastely a způsobili smrt místodržiteli Gaiu Oppiovi Sabinovi.<ref name="Ol51"/> Veřejné mínění v&nbsp;Římě přimělo Domitiana, aby se osobně vypravil potlačit dácké nebezpečí. Pět [[Římská legie|legií]] pod velením [[Pretoriánský prefekt|pretoriánského prefekta]] Cornelia Fuska se vydalo do nitra Dácie, nicméně v&nbsp;[[BitvaPrvní bitva u Tapae|bitvě v&nbsp;průsmyku u&nbsp;Tapae]] utrpělo zdrcující porážku. Jedna legie padla do léčky, v&nbsp;níž byla zcela zničena, a sám Fuscus přišel o&nbsp;život.<ref>Grumeza (2009), s. 160.</ref> Tuto katastrofu přivodil Římanům [[Decebalus]], jenž se někdy v&nbsp;této době stal novým dáckým králem.<ref name="Ol51"/> Domitianus se nesmířil s&nbsp;nezdarem a v&nbsp;roce 88 vyslal proti Dákům ještě větší římské vojsko v&nbsp;čele s&nbsp;vojevůdcem Luciem Tettiem Julianem. Ačkoli pod jeho vedením Římané slavili v&nbsp;boji s&nbsp;Dáky větší úspěchy, kvůli houževnatému odporu nepřátel se nedokázali probít k&nbsp;Decebalově sídlu Sarmizegetuse.<ref>Grumeza (2009), s. 161.</ref> Decebalus navíc obnovil spojenectví se sousedními sarmatskými a [[Germáni|germánskými]] kmeny, což Domitiana donutilo k&nbsp;vyjednávání. Podle dohodnuté mírové smlouvy se Decebalus formálně podvolil Římu a nadále vládl jako [[Klient (chráněnec)|klientský]] král, Římané se mu ale zavázali platit každoroční [[tribut]] a poskytovat technickou pomoc.<ref name="Ol52">Oltean (2007), s. 52.</ref> Hranice s&nbsp;Dáky zůstala po zbytek Domitianova panování klidná, třebaže uzavřený mír představoval pouze dočasné řešení konfliktu.<ref name="Ol52"/>

Vlastní invaze začala na jaře roku 101, kdy dvě početné kolony římských vojáků překročily Dunaj a zamířily nejkratší cestou na sever k&nbsp;jádru království v&nbsp;Orăștijských horách. Během tažení se Římané utkali se svými protivníky u&nbsp;Železné brány, v&nbsp;[[BitvaDruhá bitva u Tapae|bitvě u&nbsp;Tapae]], v&nbsp;níž bouře přiměla Dáky ke stažení.<ref>Cassius Dio LXVIII.8.</ref> Přestože nepřístupný terén a nevhodné roční období bránily Římanům v&nbsp;dalším postupu, útočníci se nehodlali stáhnout zpět za Dunaj a přezimovali na nepřátelském území.<ref>Grumeza (2009), s. 171.</ref> Vytrvalost a krutost dobyvatelů vypalujících venkovskou krajinu a pobíjejících tamější lid narušila soudržnost Dáků a někteří jejich předáci se vydali k&nbsp;Traianovi.<ref>Grumeza (2009), s. 173.</ref> Decebalus však neuvažoval o&nbsp;vyjednávání a podnítil spojenecké kmeny k&nbsp;zimnímu výpadu do Dolní Moesie. Traianus nato s&nbsp;částí svých sborů vytáhl vstříc nájezdníkům, které přesvědčivě rozdrtil.<ref>Grumeza (2009), s. 173–174.</ref> Na místě jeho vítězství byl o&nbsp;několik let později zbudován monument ''[[Tropaeum Traiani]]'', připomínající císařovo vítězství. V&nbsp;Dácii Římané vytvořili potřebné komunikace, díky nimž mohli v&nbsp;roce 102 přikročit k&nbsp;systematickému dobývání jednotlivých dáckých pevností.<ref>Grumeza (2009), s. 174.</ref> Nakonec sevřeli i&nbsp;samotnou Sarmizegetusu, čímž donutili Decebala, aby se vzdal. Vítězný Traianus, přesvědčený, že Dáky dostatečně zpacifikoval, uložil Decebalovi tvrdé podmínky: král musel srovnat se zemí své pevnosti, odevzdat zbraně, přijmout římskou posádku do Sarmizegetusy, vydat všechny přeběhlíky a v&nbsp;zahraniční politice se přidržovat vůle Říma.<ref>Cassius Dio LXVIII.9.</ref> Římané obsadili zhruba jednu šestinu dáckého království, ovšem Decebalus si podržel vládu.