Římská říše: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
přesměrování značka: odstraněn infobox |
m zpět verze pro umožnění přesunu |
||
Řádek 1:
{{Infobox zaniklý stát
|název = Římské impérium
|originální název = Imperium Romanum ([[Latina|la]])<br />[[Senatus Populusque Romanus]] - [[SPQR|S.P.Q.R.]]
|rok vzniku = [[27 př. n. l.|27 p.n.l.]]
|rok zániku = [[395|395 n.l.]] (rozdělení říše)
|více před = ne
|před 1 = Římská republika
|před 1 vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
|před 2 = Dácie
|před 3 = Noricum
|více po = ne
| po 1 = Západořímská říše
| po 2 = Východořímská říše
| po 3 = Galské císařství
| po 3 vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
| po 4 = Palmýrské království
| po 4 vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
| vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
| článek o vlajce =
| vlajka velikost =
| znak = SPQRomani stable.svg
| článek o znaku = SPQR
| znak velikost = 100px
|mapa = Roman Empire Trajan 117AD.png
|mapa poznámka = Římská říše za vlády císaře [[Traianus|Traiana]] ([[117]])
| rozloha = • [[25 př. n. l.|25 p.n.l.]] - 2,750,000 km²<br />• [[117|117 n.l.]] - 6,500,000 km²<br />• [[390|390 n.l.]] - 4,400,000
| rozloha poznámka =
| hlavní město = [[Řím]]
| počet obyvatel = • [[25 př. n. l.|25 p.n.l.]] - 56,800,000 na 20.7 /km²<br />• [[117|117 n.l.]] - 88,000,000 na 13.5 /km²
| počet obyvatel poznámka =
|jazyky = [[latina]], [[řečtina]], různé etnické jazyky
| národnostní složení = [[Římané]], Hellénové ([[Řekové]], [[Makedonci]]), [[Ilyrové]], [[Kartágo|Punové]], [[Numidie|Numiďané]], [[Iberové]], [[Galořímané]], Britové, [[Germáni]], [[Dákové]], [[Hebrejci]], [[Aramejci]], [[Syřané]], [[Arméni]], [[Arméni]], [[Starověký Egypt|Egypťané]]
|náboženství = císařský kult,<br />tradiční římské ([[Státní náboženství|státní]] od [[27 př. n. l.|27 p.n.l.]]),
* [[Římská mytologie|tradiční římský polyteismus]]
* [[Řecká mytologie|řecké (olympské) náboženství]]
* antická mysterijní náboženství
* [[Orfismus (náboženství)|orfismus]]
* galo-římský synkretismus
* římsko-britský synkretismus
* řecko-egyptský synkretismus
* [[mithraismus]]
* [[Gnóze|antická gnóze]]
[[stoicismus]]<br />[[kynismus]],<br />[[Pythagoreismus#Další historie|novopythagoreismus]],<br />[[novoplatonismus]],<br />[[hermetismus]],<br />[[egyptské náboženství]],<br />[[judaismus]],<br />[[křesťanství]]
|státní zřízení = [[autokracie]]
|měna = [[sestercius]], [[antoninián]]
|vznik = [[27 př. n. l.|27 p.n.l.]] ([[Augustus|Octaviánovo]] prohlášení [[Augustus (titul)|Augustem]])
|zánik =
}}
{{Viz též|Starověký Řím}}
'''Římské impérium''' ([[Latina|lat.]] Imperium Romanum) byl [[státní útvar]] existující v letech [[27 př. n. l.]]–[[395]]; jedná se o jednu z územně nejrozsáhlejších říší v dějinách Evropy. Název byl zaveden po smrti [[Caesar]]a [[císař]]em [[Augustus|Oktavianem Augustem]], který přijal titul [[imperátor]]a; Hlavním městem byl [[Řím]].
== Zrod principátu ==
[[Soubor:Statue-Augustus.jpg|thumb|left|200px|[[Augustus]], první římský [[císař]]]]
Octavianus stejně jako Caesar docílil samovlády. Avšak na rozdíl od Caesara se nepokoušel potvrdit svoji pozici ve státě získáním úřadu diktátora, nýbrž zastřel své autokratické postavení samovládce do hávu republikánských institucí. Čistě formálně ponechal v platnosti starou republikánskou ústavu a svoji pozici si zajistil převzetím výkonu různých republikánských úřadů, nabytím zvláštních plných mocí a především díky své kontrole klíčových provincií s početnými [[Římská legie|legiemi]]. Jmenoval se [[Princeps|principem]] („prvním občanem“) a názorně tak demonstroval, že se považuje za rovného s ostatními senátory (''princeps inter pares''), kteří se jako úředníci, soudci, správci provincií a velitelé vojsk měli spolupodílet na vládě. Octavianem vytvořený vládní systém, který se v podstatných rysech lišil od staré republiky, se proto nazývá [[principát]]. Senát mu kromě mnoha jiných titulů udělil čestné jméno ''[[Augustus (titul)|Augustus]]'' („Vznešený“).
Přesto i za principátu zůstaly přinejmenším zpočátku zachovány tradiční republikánské instituce: veškeré [[magistratury]], [[římský senát|senát]], organizace správy provincií a náboženské funkce (úřad [[Pontifex Maximus|pontifika]] však zastával císař). Ovšem význam těchto ctihodných a starobylých institucí postupně upadal. Rozhodující politické orgány začaly brzy fungovat jako pouhé správní úřady. Instituce vytvářené císařem přebíraly krok za krokem kompetence republikánských magistratur. Jezdci a vzrůstající měrou také [[Propuštěnec|propuštěnci]] zaujímali klíčová místa v těchto úřadech. Taktéž senát, který císaři obsazovali svými oblíbenci, postupně ztrácel na významu. Jeho mocenskou roli převzala armáda a především [[Pretoriánská garda|pretoriáni]], kteří sloužili jako císařova tělesná stráž. Rovněž sociální struktura republiky se začala proměňovat. Od doby Augustovy vlády docházelo ke vzestupu příslušníků nových společenských vrstev, obzvláště z řad Italů a provinciálů. Jezdci byli preferováni při výkonu státní správy na úkor senátorů, což způsobilo zvýšenou fluktuaci v rámci společenských tříd a odstraňovalo sociální přehrady. Obyvatelé římské říše měli nyní navíc mnohem snadnější možnost nabýt římské občanství.
Legitimita Augustovy vlády spočívala v jeho roli ochránce míru před chaosem občanských válek. ''Imperium Romanum'' ovládalo v této době celou oblast Středozemního moře. Nicméně římská expanze pokračovala i za Augusta: na [[Balkán]]ě až k [[Dunaj]]i, dále v Hispánii (jejíž dobytí bylo tehdy završeno) a v [[Germánie|Germánii]]. Ovšem zde plány na zřízení provincie ztroskotaly poté, co byla římská armáda v roce [[9|9 n. l.]] poražena [[Bitva v Teutoburském lese|v bitvě v Teutoburském lese]] [[Cheruskové|Cherusky]] vedenými náčelníkem [[Arminius|Arminiem]]. Augustus se následně omezil na zabezpečení stávajících hranic, podél kterých bylo rozmístěno vojsko čítající celkem asi 300 000 mužů. Říše stále více přecházela do obrany a soustřeďovala svůj vojenský potenciál k opevnění hranic (''[[Limes Romanus]]''). Tato císařova opatření přispěla k upevnění tzv. římského míru – ''[[Pax Romana]]''.
Augustova vláda přinesla státu prospěch a blahobyt. Nastolením principátu byla zahájena epocha vnitřní i vnější konsolidace: císař nechal vybudovat síť nových silnic a cest. Hospodářství a kultura zažily po letech válek nový rozkvět. Byla podporována [[urbanizace]] provincií zřizováním kolonií veteránů a velkorysým udělováním římského občanství, což napomohlo rychlému rozšiřovaní řecko-římské kultury do provincií. Navzdory všem opatřením k uchování tradičních římských institucí započal již za Augustovy vlády pozvolný proces provincionalizace říše, ve kterém postupně klesal význam hlavního města říše a Itálie ve prospěch ostatních leckdy teprve nedávno dobytých zemí. Možnost vzestupu provinciálů se stále zvyšovala. Již za císaře Claudia se někteří stali senátory.
Po Augustově smrti v roce [[14]] nastoupil na trůn jeho adoptivní syn [[Tiberius]], který byl lidsky komplikovanou osobností a vnitřně se zřejmě cítil spíše republikánem. Během své vlády se staral hlavně o zabezpečení hranic říše a naplnění státní pokladny. Významnou událostí v době Tiberiova panování bylo ukřižování [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]] v provincii [[Judea]]. Už třetí princeps, [[Caligula]], se ukázal být [[Tyrannis|tyranem]] ''par excellance''. Jeho vláda skončila po třech letech, kdy byl zavražděn pretoriány. Za [[Claudius|Claudia]] byla k říši připojena [[Británie (provincie)|Británie]] později následovaná [[Thrákie|Thrákií]], která měla již předtím status klientského státu závislého na Římu. Po Claudiovi, který byl otráven svou manželkou [[Agrippina mladší|Agrippinou]], získal vládu císařovnin syn [[Nero]]. Jeho zpočátku nadějné panování se brzy změnilo v teror, během něhož nechal císař povraždit mnoho členů své rodiny a spekuluje se, že dal zapálit Řím v roce [[64]]. Za jeho vlády došlo rovněž k prvnímu pronásledování [[Křesťanství|křesťanů]]. Když se nakonec proti jeho hrůzovládě vzbouřily legie, spáchal Nero sebevraždu. Neronova smrt v roce [[68]] znamenala konec vlády [[Julsko-klaudijská dynastie|julsko-klaudijské dynastie]]. Toto datum také představuje určitý zlom v římských dějinách. Od tohoto okamžiku totiž jen málokterý císař pocházel z řad staré římské aristokracie.
== Vrchol císařství ==
[[Soubor:ImageRomeArchofTitus02.jpg|thumb|left|200px|[[Titus|Titův]] vítězný oblouk]]
Po Neronově smrti nastal v říši chaos („[[rok čtyř císařů]]“). Z bojů mezi jednotlivými uchazeči o trůn vyšel vítězně vojevůdce [[Vespasianus]], který založil druhou císařskou dynastii [[Flaviovská dynastie|Flaviovců]]. Vespasianus se pokoušel uspořádat rozvrácené státní finance a zajistit hranice říše na východě před pronikáním Parthů. Když po vesměs úspěšné vládě v roce [[79]] zemřel, stal se císařem jeho syn [[Titus]], který v roce [[70]] převzal po svém otci velení v [[První židovská válka|židovské válce]] a zvítězil v ní. Titovi bylo dopřáno jen krátké vládnutí, jež se navíc vyznačovalo převážně katastrofami (výbuch [[Vesuv]]u, morová epidemie). I přesto byl v Římě v roce [[80]] dokončen velkolepý [[Koloseum|Flaviovský amfiteátr]]. Po Titově předčasném skonu o rok později nastoupil jeho bratr [[Domitianus]], jehož vláda je v pramenech, zejména [[Tacitus|Tacitem]], vylíčena v temných barvách. Domitianus požadoval, aby mu byla prokazována božská úcta a jmenoval se dominem (pánem nad otroky). Svým stylem vlády provokoval staré elity, nicméně je nutné uznat i jeho nepochybné úspěchy ve válkách proti Britanům, Germánům a [[Dákové|Dákům]]. Rovněž vytvořil velmi efektivní správní systém. V roce [[96]] však padl za oběť palácovému převratu.
Následující období [[Adoptivní císaři|adoptivních císařů]] je všeobecně považováno za vrcholné období impéria z hlediska kulturního, hospodářského i mocenského. Císaři vládli ve shodě se senátem a ten na oplátku respektoval státní uspořádání principátu. Senátem na trůn dosazený císař [[Nerva]] adoptoval vojevůdce [[Traianus|Traiana]], čímž jej učinil svým nástupcem. Traianus se stal vůbec prvním císařem, který nepocházel z Itálie, nýbrž z provincií (konkrétně z Hispánie). Tradičně je oslavován jako ''optimus princeps'' („nejlepší císař“), jelikož římská říše dosáhla za jeho vlády v roce [[117]] svého největšího územního rozsahu. Po vítězných [[Dácké války|válkách s Dáky]] a úspěšném východním tažení proti Parthům sahala římská moc od [[Skotsko|Skotska]] až po [[Núbie|Núbii]] v severojižním směru a od [[Portugalsko|Portugalska]] na západě až k [[Mezopotámie|Mezopotámii]] na východě.
Traianův nástupce [[Hadrianus]] se však zisků z výbojů východně od [[Eufrat]]u prozíravě vzdal, neboť byly neudržitelné. Vláda tohoto vzdělaného helénofila přispěla k vnitřní konsolidaci říše a k civilizačnímu, kulturnímu a technickému rozkvětu, který napomohl rozšíření tehdy ještě mladého, avšak již značně rostoucího křesťanství. Hadrianus se věnoval především výstavbě efektivního pohraničního opevnění (například [[Hadriánův val]] v Británii). Nicméně moderní historikové mu vytýkají silné zadlužení státních financí. Ve skutečnosti se tehdy začaly projevovat první příznaky hospodářských potíží, které si však zatím nevyžadovaly přijetí zvláštních opatření.
V polovině [[2. století]] za císaře [[Antoninus Pius|Antonina Pia]] dosáhlo impérium vrcholu svého blahobytu, ale už za vlády „filozofa na trůně“ [[Marcus Aurelius|Marca Aurelia]] ([[161]]–[[180]]) se vyskytly první závažné problémy. Ohromná masa germánských a [[Sarmati|sarmatských]] kmenů překročila takřka podél celého Dunaje hranice říše a ohrožovala i samotnou Itálii. Podle [[Markomani|Markomanů]], jednoho z těchto kmenů, jsou tyto boje nazývány [[Markomanské války|markomanskými válkami]]. Současně Parthové napadli v roce [[161]] východní provincie říše. Vítězná římská vojska zavlekla z východu do Itálie mor nazývaný „antoniniánská epidemie“. Vedle těchto vážných vnějších ohrožení, jež si vyžádala vynaložení četných zdrojů říše, se objevily také první známky rozkladu uvnitř římského státu. Státní finance se ocitly v nerovnováze, která mohla být napravena jen zhoršením mince. Po Marcu Aureliovi nastoupil jeho syn [[Commodus]], druhý Nero. Ten byl zavražděn v roce [[192]], když senátoři nebyli nadále schopní snášet jeho tyranii. Nato následovalo další kolo občanských válek.
== Severovci a vojenští císaři ==
V roce [[193]] se chopil moci [[Septimius Severus]] – první císař pocházející z Afriky. Tomu se podařilo zvítězit nad Parthy a na počátku [[3. století]] říši dočasně navrátil stabilitu. Již v době jeho vlády ale započal nebezpečný vzrůst moci armády. Jeho syn [[Caracalla]], který se navzdory svému krutému chování k senátu a k vlastním příbuzným těšil mezi lidmi a vojáky jisté popularitě, padl za oběť atentátu během parthského tažení. Následovala krátká vláda [[Heliogabalus|Elagabala]], jenž se neúspěšně pokusil o zavedení stejnojmenného orientálního božstva jako oficiálního státního náboženství. V roce [[222]] byl nenáviděný a zhýralý Elagabalus zavražděn a císařem se stal [[Alexander Severus]]. Ten se marně snažil osvědčit ve válkách proti [[Sásánovci|Sásánovcům]] a Germánům a v roce [[235]] byl nespokojenými vojáky zavražděn.
Aby si císaři při svém nástupu na trůn zajistili loajalitu armády, udělovali vojákům peněžité dary, jejichž výše neustále stoupala. Tak došlo k tomu, že po smrti Commoda bylo císařství regulérně vydražováno. Armáda a především pretoriánská garda se staly hlavním faktorem při destabilizaci vlády. Septimius Severus se této skutečnosti snažil čelit zrušením těchto darů, zároveň ale drastickým způsobem zvýšil pravidelný žold, takže se výdaje na armádu staly nesnesitelnými. Výše žoldu rozhoupala spirálu zvyšování cen a vedla ke znehodnocování mince. Důsledkem byl hospodářský úpadek, který měl ničivý dopad na stabilitu státu.
Současně s tím se ekonomické a mocenské těžiště říše přesunulo z Itálie do provincií, z nichž se nyní rekrutovaly římské elity. Tento trend byl ještě posílen rozhodnutím Septimia Severa zpřístupnit důstojnické hodnosti v armádě všem vojákům bez ohledu na občanství. Itálie pozvolna ztrácela své privilegované postavení, což bylo završeno v roce [[212]], kdy Caracalla udělil všem svobodným obyvatelům říše [[římské občanství]] (''[[Constitutio Antoniniana]]''). Za [[Severovská dynastie|Severovců]] se zásadním způsobem proměnila také zahraničněpolitická pozice římské říše: na východě nahradila v roce [[224]] slabou parthskou říši vláda dynastie Sásánovců. V téže době nastal mezi Rýnem a Dunajem proces konstituování mohutných germánských kmenových svazů, které útočily na římské hranice a pronikaly hluboko na římské území.
Rokem 235 začalo neblahé období vlády [[Vojenští císaři|vojenských císařů]] známé jako [[krize třetího století]]. Nepřetržitá série občanských válek, [[Uzurpátor|uzurpací]], vzpour a vraždění císařů oslabila obranu říše a učinila jí tak bezmocnou vůči útokům jejích nepřátel. Během padesáti let mezi zavražděním Alexandra Severa a nástupem [[Diocletianus|Diocletiana]] se na trůně vystřídalo v rychlém sledu celkem dvacet jedna legitimních císařů a nesčíslné množství nelegitimních uzurpátorů. Vojenští císaři se museli vypořádávat s útoky Germánů na Rýně a Dunaji. [[Gótové]] sídlící při severních březích Černého moře podnikali ničivé nájezdy na Balkán a do Řecka a útočili dokonce i na města v Malé Asii. Na západě vydrancovali [[Alamani]] v šedesátých letech [[3. století]] Galii a Itálii, avšak nejtěžší boje se odehrály s novoperskou sásánovskou říší na východě. Ta se ukázala jako mnohem vážnější protivník římské říše, než jakým kdy byli Parthové. [[Perská říše|Perský]] velkokrál [[Šápúr I.]] vpadl několikrát do Sýrie a opakovaně porážel římské armády. V roce [[260]] padl do jeho rukou císař [[Valerianus]], který poté zemřel v perském zajetí. Zatímco se Římané snažili udržet východní provincie, začala se římská vláda rozkládat i na západě. Správci provincií, kteří veleli mnoha legiím, je čím dál častěji využívali k získání moci. Přitom docházelo k neustálým uzurpacím či k odpadnutím celých provincií ([[galské císařství]]). Vnitřní konflikty a vnější ohrožení přivedly říši na pokraj záhuby.
Prohlubování chaosu pokračovalo až do vlády císaře [[Claudius II.|Claudia II.]], kterému se v roce [[269]] podařilo zvítězit nad Góty v [[Bitva u Naissu|bitvě u Naissu]] (dnešní [[Niš]]). V roce [[272]] si císař [[Aurelianus]] podrobil [[Palmýra|Palmýru]], někdejšího římského spojence, jehož královna [[Zenobie|Zenobia]] využila římské slabosti a dočasně se zmocnila téměř všech východních provincií. Aurelianus porazil také Germány a obnovil římskou kontrolu nad Galií. Krize vedla ke značným společenským změnám, které však nezasáhly všechna území říše stejně. Římanům se tak podařilo odvrátit hrozící zánik říše. Nestabilita a chaos vytvářely příznivé podmínky pro šíření křesťanství, jehož stoupenci hlásali mír a spásu. Na rozdíl od ostatních náboženství a [[Pohanství|pohanských]] kultů však křesťané neprojevovali patřičný respekt k instituci císařství. Císař [[Decius]], jenž se pokusil obnovit uctívání starých božstev, žádal, aby jim všichni obyvatelé říše povinně obětovali. Když se tomuto nařízení křesťané vzpírali, nařídil jejich pronásledování. Po Deciovi pronásledovali křesťany také Valerianus a Diocletianus.
=== Nástup pozdní antiky ===
{{Infobox zaniklý stát
|název = Římské impérium
|originální název = Imperium Romanum ([[Latina|la]])<br />[[Senatus Populusque Romanus]] - [[SPQR|S.P.Q.R.]]
|rok vzniku = [[27 př. n. l.|27 p.n.l.]]
|rok zániku = [[395|395 n.l.]] (rozdělení říše)<br /><small>[[476|476 n.l.]] ([[Západořímská říše|Západ]])<br />[[1453|1453 n.l.]] ([[Byzantská říše|Byzanc]])</small>
|více před = ano
|před 1 = Římská republika
|před 1 vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
|před 2 = Galské císařství
|před 2 vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
|před 3 = Palmýrské království
|před 3 vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
|více po = ano
| po 1 = Západořímská říše
| po 1 vlajka = Labarum of Constantine the Great.svg
| po 2 = Východořímská říše
| po 2 vlajka = Labarum of Constantine the Great.svg
| po 3 = Byzantská říše
| po 3 vlajka = Komnenos-Isaac-Arms.svg
| po 4 = Syagriova říše
| po 4 vlajka = Labarum.svg
| po 5 = Vizigótská říše
| po 5 vlajka =
| po 6 = Langobardská říše
| po 6 vlajka =
| po 7 = Království Burgundů
| po 7 vlajka =
| po 8 = Království Vandalů
| po 8 vlajka =
| po 9 = Heptarchie
| po 9 vlajka = FlagOfWessex.svg
| po 10 = Papežský stát
| po 10 vlajka = Vexillum2.svg
| po 11 = Franská říše
| po 11 vlajka =
| po 12 = Svatá říše římská
| po 12 vlajka = Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg
| vlajka = Labarum of Constantine the Great.svg
| článek o vlajce =
| vlajka velikost = 110px
| znak = Labarum.svg
| článek o znaku = Labarum
| znak velikost = 85px
|mapa = Theodosius I's empire.png
|mapa poznámka = Římská říše roku [[395]] za vlády císaře [[Theodosius I.|Theodosia I.]]
|hlavní město = [[Řím]] (do roku [[330]]),<br />[[Konstantinopol]]
|jazyky = [[latina]], [[řečtina]], různé etnické jazyky
| národnostní složení = [[Římané]], Hellénové ([[Řekové]], [[Makedonci]]), [[Galorománi]], [[Germáni]], Britové, [[Ilyrové]], [[Iberové]], [[Dákové]], [[Hebrejci]], [[Aramejci]], [[Syřané]], [[Arméni]], Libyjci, [[Starověký Egypt|Egypťané]]
|náboženství = císařský kult,<br />[[Pohanství v pozdní antice|tradiční římské]] <small>([[Státní náboženství|státní]] do [[337|337 n.l.]])</small>,<br />
* [[Aurelianus#Správní a náboženské reformy|aureliánský kult Sol Invictus]]
* [[Římská mytologie|tradiční římský polyteismus]]
* antická mysterijní náboženství
* [[Řecká mytologie|řecké (olympské) náboženství]]
* [[Orfismus (náboženství)|orfismus]]
* [[mithraismus]]
* galo-římský synkretismus
* římsko-britský synkretismus
* řecko-egyptský synkretismus
* [[Gnóze|antická gnóze]]
[[křesťanství]] <small>([[Státní náboženství|státní]] od [[337|337 n.l.]])</small>,
* [[Římskokatolická církev|římskokatolictví]],
* [[Pravoslaví|ortodoxní křesťanství]],
* [[Gnóze|křesťanská gnóze (gnosticismus)]]
* [[ariánství]] <small>([[325]] - odsouzeno [[První nikajský koncil|koncilem]])</small>
* [[donatismus]] <small>(odsouzeno [[První nikajský koncil|koncilem]])</small>
* [[doketismus]] <small>(odsouzeno [[První nikajský koncil|koncilem]])</small>
[[manicheismus]],<br />[[novoplatonismus]],<br />[[Pythagoreismus#Další historie|novopythagoreismus]],<br />[[stoicismus]],<br />[[kynismus]],<br />[[hermetismus]],<br />[[judaismus]],<br />[[egyptské náboženství]] <small>(do [[535]], viz. [[Philae]])</small>
|státní zřízení = [[autokracie]]
|měna = [[sestercius]], [[antoninián]]
|vznik =
|zánik =
}}
[[Soubor:Venice – The Tetrarchs 03.jpg|thumb|left|210px|Tetrarchové – socha uloupená z [[Konstantinopol]]e [[Benátská republika|Benátčany]] v roce [[1204]]]]
Nástup [[Diocletianus|Diocletiana]] na trůn v roce [[284]] symbolizoval počátek období [[Starověk#Pozdní císařství|pozdní antiky]], které bylo charakterizováno postupující centralizací a byrokratizací říše a pozdějším vítězstvím křesťanství nad pohanstvím. Diocletianovi se podařilo celou řadou opatření a reforem odvrátit hrozící zánik říše, dosavadní formu vlády – principát – přitom postavil na zcela nových základech. Císař provedl reformu státní správy, v rámci níž zvýšil počet provincií. V každé z nich byla oddělena civilní a vojenská správa, což mělo jejich správcům zamezit ve vzpouře proti ústřední vládě. Stanovením nejvyšších možných cen se Diocletianus neúspěšně pokusil bojovat s hospodářským poklesem a utlumit [[Inflace|inflaci]], která v říši řádila už od 3. století. K zajištění hranic říše provedl reformu armády, jež si ale vyžádala zvýšení už tak vysokých daní.
Diocletianus dále vytvořil nový systém vlády zvaný [[tetrarchie (vláda)|tetrarchie]] („čtyřvládí“). Za svého kolegu a druhého [[Augustus (titul)|augusta]] povolal svého přítele [[Maximianus|Maximiana]]. Oba císaři později jmenovali po jednom [[caesar]]ovi jako svých zástupcích ([[Constantius I. Chlorus]] a [[Galerius]]). Důvodem této reformy byla jednak snaha zabránit uzurpacím velitelů pohraničních armád a jednak skutečnost, že nebylo v silách jediného člověka efektivně ovládat celý stát. Myšlenka rozdělení vlády nebyla úplnou novinkou, avšak teprve za Diocletiana byla důsledně realizována, přestože jí nelze považovat za ústup od ideje říšské jednoty. Řím zůstával i nadále hlavním městem, přestože všichni císařové přemístili své rezidence blíže k hranicím, kde mohli lépe čelit nepřátelům říše.
Diocletianus se rovněž snažil utužit autoritu státu a osoby císaře, pročež přijal přízvisko ''Iovius'' podle boha [[Jupiter (mytologie)|Jova]]. Křesťany, kteří mu odmítali vzdávat božské pocty, považoval za neloajální vůči říši, kvůli čemuž neváhal rozpoutat jejich poslední a nejtěžší pronásledování. Po vzoru orientálních despotů si Diocletianus vsadil na hlavu [[diadém]] a obklopil se ohromným císařským dvorem. Na rozdíl od principátu, kdy se císaři snažili alespoň zdánlivě vládnout ve shodě se senátem, Diocletianus nebral na senát žádné ohledy a počínal si jako neomezený panovník (''dominus et deus''). V tomto systému vlády vystupovali občané čím dál více jako poddaní císaře, čemuž napomohl také sociální fenomén rozvíjející se již od [[1. století]] – [[kolonát]]. Postupný útlum přílivu otroků nutil velkostatkáře k pronajímání svých pozemků pachtýřům, [[kolón]]ům. Jako pachtovné museli kolóni odvádět statkářům nejprve peníze a později část úrody. Tím se kolóni, třebaže byli římskými občany, stávali závislými na velkostatkářích a ztráceli svoji svobodu. Tento trend se ještě více prohloubil za Diocletianova nástupce Konstantina, kdy byli kolóni připoutáni k půdě.
Systém tetrarchie se zhroutil krátce poté, co Diocletianus v roce [[305]] odešel do ústraní, jelikož bez jeho autority propukly mezi jednotlivými tetrarchy konflikty. Během následných zmatků a občanských válek byl v roce [[306]] prohlášen za císaře syn jednoho z Diocletianových caesarů [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]]. V roce [[312]] zvítězili Konstantinovi vojáci s Kristovým monogramem na štítech v [[Bitva u Milvijského mostu|bitvě u Milvijského mostu]] nad císařem [[Maxentius|Maxentiem]] a v následujícím roce vydal Konstantin v Mediolanu (dnešní [[Milán]]) [[Edikt milánský|edikt]], jímž uznal křesťanství za rovnocenné náboženství. Přijetím křesťanství, které se formálně stalo pouze tolerovaným, ve skutečnosti však preferovaným náboženstvím, měl stát získat novou jednotící [[Ideologie|ideologii]].
[[Církev]] se svojí složitou hierarchií rychle prorostla do římského správního systému a již za Konstantina se stala pilířem říšské moci. V roce 312 dosáhl Konstantin vlády nad západem a v roce [[324]] se po vítězství nad [[Licinius|Liciniem]] ustavil jediným vládcem celého impéria. Kromě uznání křesťanství bylo jeho vládnutí významné ještě jednou událostí: založením Nového Říma – [[Konstantinopol]]e. Těžiště říše se tím s definitivní platností přesunulo do její bohatší a stabilnější východní poloviny. Konstantin pokračoval v Diocletianových správních reformách zavedením nových územních celků. Říše byla rozdělena do čtyř [[Prefektury|prefektur]], které se pak dále členily na třináct [[Diecéze|diecézí]], čímž byla zvýšena výkonnost státní správy. Diocletianovy a Konstantinovy reformy přispěly ke stabilizaci říše a poskytly státu nové finanční zdroje, které dovolily zvětšit vojsko a zajistit lepší obranu ohrožených hranic. Enormně vyšroubovaná daňová zátěž ovšem podlomila hospodářství říše a stále více poddaných nutila k úniku od tohoto tíživého břemena. Římskou společnost především v západních provinciích říše zachvátila v této době vlna [[deurbanizace]].
Záhy po smrti Konstantina v roce [[337]] se mezi jeho třemi syny rozhořel boj o moc. V roce [[353]] se poslední z nich [[Constantius II.]] stal opět jediným vládcem říše. Po něm nastoupil v roce [[361]] jeho bratranec [[Julianus|Julianus zvaný Apostata]] (Odpadlík), neboť se pokusil o návrat k pohanství. Nezapočal však žádné nové pronásledování, ale pouze otevřenou veřejnou podporu původních kultů a také skrytě podporoval rozpory uvnitř církve. Napsal řadu spisů a dopisů, z nichž nejznámější je patrně [[Libri tres contra Galileos|Contra Galileos]]. Obnova starých kultů však neměla dlouhého trvání a Julianovou předčasnou smrtí během tažení v [[Írán|Persii]] v roce [[363]] [[konstantinovská dynastie]] zanikla. Juliánův nástupce [[Joviauns]] pak většinu Juliánových nařízení podporující pohanství a jeho postavení v impériu zrušil. Za [[Valentinianus I.|Valentiniana I.]] byla říše ze správních důvodů dočasně ([[364]]) a po smrti [[Theodosius I.|Theodosia I.]] trvale rozdělena ([[395]]). Valentinianus se podělil o vládu se svým bratrem [[Valens|Valentem]]. Po vpádu [[Hunové|Hunů]] do východní Evropy v roce [[375]], čímž započalo [[stěhování národů]], bylo Gótům povoleno překročit Dunaj a usadit se v říši. Ti se ale kvůli nesnesitelným životním podmínkám brzy vzbouřili. Valens se je pokusil zpacifikovat, avšak v roce [[378]] byl poražen a zabit v [[Bitva u Adrianopole|bitvě u Adrianopole]], jež je po bitvě u Kann považována za druhou nejtěžší porážku Římanů v historii.
=== Rozdělení říše a nastolení křesťanství ===
{{Různé významy|druhý= Západořímské říši|stránka=Západořímská říše}}
{{Různé významy|druhý= Východořímské říši|stránka=Byzantská říše}}
{{Různé významy|druhý= původním římském náboženství v pozdní antice|stránka=Pohanství v pozdní antice}}
Nový císař Theodosius byl nucen uzavřít s Góty smlouvu, která jim umožnila pobývat na římském území jako ''[[foederati]]''. Přítomnost [[Barbar|barbarů]] na římském území se od tohoto okamžiku stala trvalým jevem. V roce [[394]] se Theodosius po zdolání poslední z mnoha uzurpací a vzpour, k nimž došlo na západě, stal posledním císařem, který vládl nad celým územím impéria. Během jeho panování bylo křesťanství oficiálně ustanoveno za jediné státní náboženství. Po Theodosiově smrti v roce 395 byla římská říše rozdělena mezi jeho dva neschopné syny: [[Honorius (císař)|Honorius]] vládl na Západě, zatímco [[Arcadius|Arcadiovi]] byl svěřen Východ. Třebaže toto rozdělení se postupem času ukázalo jako definitivní, myšlenka říšské jednoty přesto trvala i nadále – zákony vydané jedním z císařů byly proto běžně uznávány i druhým vládcem.
=== Zánik antického impéria ===
[[Soubor:Heinrich_Leutemann,_Plünderung_Roms_durch_die_Vandalen_(c._1860–1880).jpg|thumb|left|200px|Drancování Říma [[Vandalové|Vandaly]] v roce [[455]]]]
[[Byzantská říše|Východořímská říše]] byla ekonomicky konsolidovanější a hustěji obydlenou polovinou impéria, která bez vážnější újmy přežila chaos období stěhování národů. Naproti tomu [[západořímská říše]] v průběhu [[5. století]] pozvolna upadala. Postup Hunů do Evropy spustil dominový efekt pohybu kmenů, který zásadně změnil podobu celého kontinentu. V desetiletích následujících po porážce u Adrianopole ztratila říše kontrolu nad většinou svých západních provincií. Aby zabránili vpádům Germánů do Itálie, stáhli Římané na počátku století legie z rýnské hranice. Nechráněný Rýn poté v roce [[406]] překročily barbarské kmeny [[Svébové|Svébů]], [[Vandalové|Vandalů]] a [[Alani|Alanů]], které během několika málo let vyvrátily římskou správu v Galii a v Hispánii, zatímco vzdálená Británie byla ponechána svému osudu. V roce [[410]] vydrancovali [[Vizigóti]] vedení náčelníkem [[Alarich I.|Alarichem]] Řím, což mělo tvrdý dopad na římskou psychiku. O několik let později byli sice Vizigóti vytlačeni z Itálie do jižní Galie, přesto však dále představovali závažné nebezpečí do budoucna. Zatím Vandalové pronikli do Afriky a tuto pro říši tolik důležitou provincii opanovali po pádu Kartága v roce [[438]]. V roce [[455]] se jim pak podařilo podruhé vyplenit Řím (jejich jména se proto od [[18. století]] užívá jako nadávky).
Kolaps západní říše měl řadu příčin. Jaké procesy vedly ve svém konečném důsledku k přeměně západořímské říše v řadu germánských království, je již velice dlouhou dobu předmětem diskuzí historiků. Za jeden z hlavních důvodů je pokládána [[Barbar|barbarizace]] římského vojska, které bylo tvořeno převážně germánskými žoldnéři na místo Římanů. Taktéž velikost armády nebyla dostačující k tomu, aby dokázala zabezpečit hranice říše. Státní správa se ocitla v rozkladu, současně ekonomika impéria byla rozvrácena příliš vysokými daněmi, které zbavovaly obyvatelstvo loajality k římskému státu.
Třebaže v roce [[451]] dokázali Římané ve spojení s Vizigóty a pod vedením [[Aetius|Aetia]] přemoci Huny vedené [[Attila|Attilou]] v [[Bitva na Katalaunských polích|bitvě na Katalaunských polích]], římská říše na západě spěla ke svému rychlému konci. Slabí císaři nebyli schopní zabránit nevyhnutelnému rozvratu, neboť byli často pouhými loutkami v rukou velitelů armády. V roce [[476]] Germán [[Odoaker]] sesadil císaře [[Romulus Augustus|Romula Augusta]], což je považováno za okamžik zániku západořímské říše (posledním uznaným císařem Západu byl [[Julius Nepos]], jenž žil až do roku [[480]]), ačkoli sám Odoaker se považoval za „Germána v římských službách“ a svou vládu se snažil interpretovat jako správu Itálie jménem císaře v Konstantinopoli. Čistě formálně byla tedy Itálie stále součástí říše. Rovněž Odoakerův nástupce, ostrogótský král [[Theodorich Veliký]] se snažil získat uznání východního císaře.
Na rozdíl od Západu východní říše nebyla germánskými nájezdy zasažena tak ničivě, kromě toho disponovala mnohem většími finančními zdroji a především obratnou diplomacií. Měla také geograficky lépe hájitelné hranice. Obzvláště mocné [[Malá Asie|anatolské]] pohoří [[Taurus (pohoří)|Taurus]] a [[Marmarské moře|Propontida]] tvořily přirozenou překážku nepřátelským invazím. Hunům ani Germánům se nikdy nepodařilo překročit [[Dardanely|Helléspont]] a bohaté provincie v Malé Asii, v Sýrii a v Egyptě proto zůstaly ušetřeny jejich vpádů. Vliv germánského elementu v armádě, který osudově přispěl ke zhroucení Západu, byl ještě v 5. století eliminován. Příznačné je, že se tak mohlo stát pouze s pomocí jiných barbarů – [[Isaurie|Isaurů]]. I přes těžké a ne vždy vítězné boje s Huny a Góty na Balkáně nepostihl východní říši rozklad tolik charakteristický pro západní provincie v 5. století.
[[Soubor:Justinian mosaik ravenna.jpg|thumb|left|270px|Císař [[Justinián I.]] s doprovodem, mozaika v bazilice [[San Vitale]] v [[Ravenna|Ravenně]]]]
Za vlády [[Justinián I.|Justiniána I.]], posledního císaře, jehož mateřským jazykem byla latina, dobyl východořímský vojevůdce [[Belisar]] zpět velké části Západu (severní Afrika, Itálie, jižní [[Španělsko]]). V téže době se říše jen s velkým vypětím vypořádávala s agresí Sásánovců na svých východních hranicích. Jejich útoky nabývaly od čtyřicátých let [[6. století]] na intenzitě, neboť Peršané po pádu Západu cítili šanci na obnovení říše [[Achaimenovci|Achaimenovců]] v celém jejím někdejším rozsahu. Období mírové koexistence mezi oběma státy tím skončilo, načež nastala dlouhá a namáhavá etapa římsko-perských válek, která trvala prakticky celé jedno století. Justinián se navzdory tomu stal nejmocnějším vládcem Středomoří, přičemž východořímská říše kontrolovala velkou část kdysi římského území (s výjimkou Británie, Galie a většiny Hispánie). Nicméně brzy po Justiniánově smrti ([[565]]) se západní území ukázala jako dlouhodobě neudržitelná. Po roce [[568]] si [[Langobardi]] podmanili téměř celou Itálii a rovněž jižní Hispánie se po několika desetiletích ocitla znovu v moci Vizigótů.
Východořímská říše byla v 6. století zmítána náboženskými spory mezi [[Pravoslaví|ortodoxními křesťany]] a [[Monofyzitismus|monofyzity]]. To společně s vysokou daňovou zátěží způsobenou ustavičnými válkami vzbuzovalo nespokojenost obyvatelstva a vedlo k oslabení jeho loajality, hlavně v Sýrii a v Egyptě. Na začátku [[7. století]] si Sásánovci dočasně podrobili velké části říše. Perské armády velkokrále [[Husrav II.|Husrava II.]] dokonce dvakrát postoupily až k samotné Konstantinopoli (v roce [[626]] spolu s [[Avaři|Avary]]). Peršané navíc z [[Jeruzalém]]a odcizili svatý kříž, který údajně nalezla matka císaře Konstantina [[Svatá Helena|Helena]], a jenž představoval nejposvátnější relikvii říše. Císař [[Herakleios]] v této dlouhé a náročné válce nakonec dosáhl vítězství, nicméně vyčerpaná říše nedokázala čelit následné [[Islámská expanze|arabské expanzi]], během níž definitivně pozbyla vládu nad Sýrií a Afrikou. Obzvláště ztráta bohatého Egypta, který se vzdal Arabům téměř bez boje zradou monofyzitského [[Alexandrie|alexandrijského]] [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchy]] [[Kyros Alexandrijský|Kýra]], východořímskou říši rozhodným způsobem oslabila.
Herakleios v rozporu s římskými tradicemi přijal namísto latinského titulu ''[[Augustus (titul)|augustus]]'' starý řecký královský titul ''[[basileus]]'' a zároveň povýšil [[řečtina|řečtinu]] na úřední jazyk. Říše v průběhu 7. století postupně ztratila svůj římský a [[Starověk|antický]] charakter. Hluboké vnitřní a vnější změny vedly tudíž také na Východě k nástupu [[středověk]]u. Východořímská říše se svým hlavním městem Konstantinopolí přetrvala až do [[15. století]]. Třebaže se její obyvatelstvo nadále považovalo za ''Rhomaioi'', tedy Římany, ve vnitřních strukturách říše došlo po roce [[640]] k zásadní transformaci, takže se zdá celkem oprávněné hovořit nejpozději od tohoto data o východořímské říši jako o [[Byzantská říše|Byzanci]].
== Související články ==
{{Commonscat|Roman Empire}}
* [[Starověká římská literatura]]
* [[Římské právo]]
* [[Seznam římských králů]]
* [[Seznam římských císařů]]
* [[Seznam římských konzulů]]
* [[Byzantská říše]]
* [[Západořímská říše]]
* [[Chronologie dějin starověkého Říma]]
* [[Nova Roma]]
* [[b:Rodina ve starém Římě|Rodina ve starém Římě]] na sesterském projektu [[Wikiknihy]]
== Externí odkazy ==
* [http://rim.me.cz/index.php Římské císařství]
* [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1416 Dějiny antického Říma]
* [http://www.prf.cuni.cz/intervalla/mapy.htm Územní vývoj římské říše]
* [http://starenarody.cz/index.php?p=67 Staré národy a civilizace – Starověký Řím]
* {{en}} [http://www.roman-empire.net Roman Empire]
* {{en}} [http://www.unrv.com/ The Roman Empire]
* {{de}} [http://www.gottwein.de/roge/rom_hist.php Politische und kulturelle Entwicklung Roms]
* {{de}} [http://web.upmf-grenoble.fr/Haiti/Cours/Ak The Roman Law Library]
{{Portály|Starověký Řím|Antika}}
[[Kategorie:Starověký Řím]]
[[Kategorie:Civilizace]]
[[Kategorie:Zaniklé státy Evropy]]
[[Kategorie:Zaniklé státy Asie]]
| |||