Kvakiutlové

Kvakiutlové (Kwakiutl - "Kouř světa" název jedné teritoriální skupiny, vlastní název celého etnika Kwakwaka'wakw) je etnická skupina severoamerických indiánů, typičtí představitelé usedlých rybářských kmenů Severozápadního pobřeží. Prosluli především jako vynikající umělečtí řezbáři, známé jsou také jejich tance a šamanské rituály, zahrnující v minulosti i rituální kanibalismus.

Kvakiutlové tradičně obývají pobřeží Britské Kolumbie a severní část ostrova Vancouver. významným střediskem byl Fort Rupert, kde sídlila teritoriální skupina Kwakiutl, jejíž název se přenesl na celé etnikum. Společnost Kvakiutlů se dělila na materilineární rody a rozpadala se na tři společenské třídy - urozené, svobodné a otroky. Funkce náčelníka se většinou dědila v urozených rodinách. Otroci se získávali koupí nebo se jednalo o příslušníky nepřátelských etnik (hlavně Sališů a Cimšanů), zajaté v boji. Postavení otroka bylo dědičné, otroci museli nosit krátké vlasy a měli zakázáno používat zbraně a ozdoby. Někteří z nich byli obětování při obřadech nebo na důkaz pohrdání majetkem. Náčelníci měli soudní pravomoc, přečiny uvnitř kmene trestali vyhnanstvím, někdy i otroctvím, pokud šlo o otroky, tak většinou smrtí. Symbolem moci byla kamená palice, jíž zabíjeli provinilé otroky.

Kvakiutlové byli a částečně dodnes jsou především rybáři, klíčový význam pro ně má lov pacifických lososů (něrka, gorbuša, keta, kisuč, čavyča), které chytají při letním tahu a konzervují sušením nebo uzením. Mezi další lovené ryby patří halibut, treska a nebo koruška americká neboli ulichan, z níž se vyvařuje rybí tuk. Tato ryba je tak tučná, že je ji možno po usušení a prostrčení knotu použít jako pochodeň. Ryby chytali většinou do sítí, pouze halibuty také na udici pomocí kostěných háčků. Potravu doplňoval lov lachtanů i suchozemské zvěře (kamzík bělák, jelenec ušatý, wapiti. bobr, medvěd) a sběr jedlých rostlin, zejména bobulí (muchovník, planika, ostružiny). Na rozdíl od sousedních Nutků a Makahů nelovili kytovce na moři, ale zužitkovali pouze ty, kteří uvízli na mělčinách. Sbírali také měkkýše a korýše.

Tradiční dům Kvakiutlů byl zhotoven z cedrových prken, měl sedlovou střechu s mírným sklonem a mohl být dlouhá až 60 m. Obvykle v něm žili příslušníci jednoho rodu. Místa u vchodu byla určena otrokům, zatímco u zadní části žili nejvženější lidé. Uvnitř domu se nacházelo několik ohnišť, palandy, na nichž se spalo a truhly, sloužící k uchování zásob, oděvů i cenností. Štít domu byl zdoben malbou nebo řezbou, mohl být doplněn i totemovým sloupem, který však častěji stál samostatně poblíž domu.

Tradiční oděv Kvakiutlů byl tvořen jak kůžemi a kožešinami, tak pokrávkami, tkanými se směsi cedrového lýka a chlupů kamzíka běláka. Pokrávkou hlavy byl často kuželovitý klobouk, pletený ze smrkových kořínků, ale také kožené nebo péřové čelenky, často zdobené aplikacemi z mědi a perleti. Perleť získávali z ulit ušní mořských. Cenili si rovněž ulit kelnatek, které používali i jako platidlo. Z ulit nebo kousků mědi zhotovovali také ozdoby, především náušnice a kroužky, které nosili v nosní přepážce. Ozdoby používali muži i ženy. Rozšířeno bylo rovněž tetování. Vlasy nosila obě pohlaví dlouhé, volně rozpuštěné nebo stažené čelenkou. Muži nosili na rozdíl od většiny indiánů řídké vousy.

Kvakiutlové byli vynikající řezbáři, jejich totemové sloupy, kánoe, masky, chřestidla, ale i předměty denní potřeby, jako např. pádla, truhly či zbraně, zdobili stylizovanými obrázky zvířat a mytologických bytostí. Řezby byly zvýrazněné vypalováním či barvením v černé a červené barvě. Podobné motivy najdeme i na pokrývkách.

Život Kvakiutlů ovlivňovaly tajné společnosti, které řídily obřady, především iniciaci dospívajících mladíků. Nejvlivnější byla společnot kanibalského ducha zvaná hamatsa, jejíž členové v omezené míře praktikovali rituální kanibalismus. Většina ritulů se prováděla v zimním období. Byly to iniciace mladíků a dívek, obřady za zemřelé řízené tajnou společností, různé tance, ale také potlače, při nichž pořadatel hostil a obdarovával své hosty. Hosté však měli povinnost při příštím potlači obdarování oplatit, pokud možno ještě nákladněji. Tak se potlače mnohdy zvrhly v soupeření mezi bohatými příslušníky kmene, kteří při nich předváděli pohrdání majtkem. Otroci byli obětováni, pokrávky páleny, měděné šíty a ulity házeny do moře jen proto, aby hostitel ukázal, "že na to má". Z toho důvodu kanadská vláda v polovině 19. stol. potlače zakázala. Počátkem 20. stol. bylo jejich pořádání obnoveno a tradice pokračuje i v současné době.

Jazyk Kvakiutlů patří do jazykovérodny Wakaš a jako první ho důkladně studoval Franz Boas, jenž právě na studiu Kvakiutlů vytvořil své antropologické teorie. Původní jazyk je udržován dodnes, i když většina dnešních Kvakiutlů hovoří spíše anglicky. Zpravidla pracují v lesnictví nebo v rybářském průmyslu, případně jako turističtí průvodci či výrobci a prodejci suvenýrů.