Georg Raphael Donner: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m odkaz |
m {{NK ČR}} jako položka seznamu; kosmetické úpravy |
||
Řádek 6:
Už v jedenácti letech nastoupil Donner jako učeň do dílny dvorního klenotníka [[Johann Franz Prenner|Johanna Franze Prennera]], který mu poskytl vyučení v oblasti medailérství a kovorytectví. Dalším učitelem, který ho zasvětil do sochařského řemesla byl [[Giovanni Guiliani]], který v té době byl významným italským sochařem působícím ve Vídni. Donner se začal u něho přibližně učit v r. 1706 – 1707 a setrval u Gulianiho do r 1710. Donner ale nezískal jeho benátský styl tvorby, větší vliv na něho měla antická díla ze sbírek [[Lichtenštejnové|Liechtensteinů]]. Ve Vídni poté nastoupil i se svým bratrem Matthiasem do dílny švédského medailéra [[Benedict Richter|Benedicta Richtera]]. Ten byl i asi posledním Donnerovým učitelem. Podle některých názorů umělec studoval na vídeňské Akademii v soukromé škole [[Petr Strudel|Petra Strudela]] do r. 1714.
Po vyučení u Giulianiho asi odešel z Vídně a jeho cesta pokračovala do [[Itálie]], možná navštívil [[Florencie|Florencii]], [[Řím]] a [[Benátky]], protože jinak Donnerova samostatná tvorba jde velmi těžko vysvětlit. Jiní odborníci vidí spíše v jeho tvorbě vliv francouzského umění a možná podnikl cestu do [[Paříž
[[
Roku 1715 je opět ve Vídni, kde si vzal za ženu [[Eva Alžběta Prechtlová|Evu Alžbětu Prechtlovou]]. Až roku 1725 získává významnější objednávku pro [[Salzburg]]. Od jeho svatby není známo, zda něco vytvořil mimo terakotové ''Piety'' z roku 1721, která se nachází v [[Národní galerie v Praze|Národní galerii v Praze]]. Koncem roku 1725 se Donner přestěhoval do Salzburgu, kde uzavřel smlouvu na vytvoření jedenácti nadživotních soch pro zámek [[Mirabell]], který byl letním sídlem arcibiskupa [[František Anton Harrach|Františka Antona Harracha]]. Sochy byly umístěny do výklenků nového reprezentačního sálu a pomáhal mu s nimi jeho spolupracovník, vídeňský sochař [[Jakub Schletterer]]. Roku 1726 uzavřel opět smlouvu o vytvoření ''čtyř soch dětí (putti)'' pro zábradlí schodiště podle jeho návrhů a modelů. Jediným signovaným dílem umělce je socha [[Paris (mytologie)|Parida]], vytvořená v nadživotní velikosti a nachází se v nice na hlavním schodišti.
Řádek 15:
== Donnerova tvorba v Bratislavě ==
Jeho přesný příchod do Bratislavy není jistý. Předpokládá se, že přišel na [[Slovensko]] okolo roku 1729 ze Salzburgu, protože roku 1728 pracoval ještě pro salzburskou mincovnu. Jediný archivní záznam se zachoval z roku 1731, kdy je zde uvedeno, že zde měl už velmi prosperující dílnu. Z toho vyplývá, že tu musel už delší dobu být. Zatím ještě není také jisté, kdo doporučil arcibiskupovi mladého sochaře, jehož tvorba nebyla v té době skoro známá.
[[
První jeho velkou prací pro arcibiskupa byla ''výzdoba kaple sv. [[Jan Almužník|Jana Almužníka]]'' při [[
Kaple sv. Jana Almužníka se nachází v závěru boční kaple dómu a vstup je tvořen reprezentačním portálem, který pokrývá řasený závěs přidržovaný andílky a nahoře je umístěna volutová kartuš s nápisem. Oltář se nachází naproti vchodu v [[Nika|nice]] při východní stěně kaple. Hlavním motivem je zde stříbrná truhla s relikviemi, při které stojí dva andělé v nadživotní velikosti na soklech. Truhla stojí na vysokém podstavci, nad kterým se rozpíná [[
Roku 1734 vyhotovil z kararského mramoru nadživotní ''sousoší Apoteózy [[Karel VI.|Karla VI.]]'' pro zámek objednavatele G. W. Kirchnera z [[
Nejnáročnějším a největším dílem, který dělal sochař pro Imricha Esterházyho, bylo vytvoření ''hlavního oltáře pro dóm sv. Martina''. Před Donnerovým oltářem zde stál starý gotický, ten už ale nevyhovoval pojetím a době. Arcibiskup si téma sv. Martina vybral záměrně, ne jen kvůli zasvěcení dómu. Hlavním důvodem byla jeho role církevního hodnostáře, mecenáše a dalším důvodem byla politika. V 19. století bohužel padl za oběť puristickému chápání té doby a restaurátoři ho až na pár děl zničili. Roku 1867 ho nahradili nevýznamným negotickým oltářem. Ponechali jen Donnerovy sochy, s kterými ale také zacházeli nešetrně. Sousoší sv. Martina stálo chvíli na volném prostranstvím před dómem. Až v období neobaroka bylo dílo oceněno a ve 20. století bylo dílo opět umístěno do dómu. V 19. století odkoupilo Národní muzeum v [[Budapešť|Budapešti]] sochy andělů a tím byla díla zachráněná před zkázou. Sochy se poté roku 1984 dostaly do Maďarské národní galerie.18 Podobu oltáře známe dnes jen z dochované fotografie, která byla pořízena před rokem 1867 nebo z grafických vyobrazení.
[[
Na díle začal pracovat roku 1734 a dokončil ho roku 1735. Oltář byl vysvěcen 5. listopadu 1735 biskupem [[Zigmund Berényi|Zigmundem Berényi]]. Oltář se kompozičně rozvíjí do tří plánů. První plán představují adorující klečící andělé, kteří jsou umístěni na soklech při stěnách [[Presbyterium|presbyteria]]. V druhém plánu se nachází prostorově řešená oltářní architektura, skládající se ze čtyřech sloupů na kterých se tyčí zalamované voluty nesoucí královskou korunu. Posledním plánem a zároveň středem oltáře je ''sousoší sv. Martina''. Olověné sousoší zachycuje světce, jak se dělí s žebrákem o plášť. Jeho vzorem byly možná pomníky se sv. Jiřím nebo jezdecké sochy panovníků. Světec s portrétními rysy Esterházyho je zde zobrazen, jak se naklání a podává žebrákovi plášť. Figura žebráka je zde pojata jako rovnocenná osobnost. Pololežící atletická postava, která je zahalena kouskem látky a pravou rukou se natahuje k plášti. Uprostřed oltáře byla svatozář nad níž se nacházely obláčky s putti a s postavou Boha Otce. Donner si pro sochy vybral v té době netradiční materiál - slitinu olova a cínu. Umělec asi i sochy odléval díky svým zkušenostem a měl i na to dobře uspořádanou laboratoř a pomocníky. Jeho zásluhou se pak ve Vídni stal tento materiál velice oblíbený po celé 18. století.
[[
Mimo prací pro bratislavský dóm vytvořil Donner ještě ''čtyři plastiky z olova – Žena s hadem, Pan a Syrinx, Venuše Kallypigos a Bacchantka.'' Dnes se všechny nachází v bratislavském Městském muzeu. V dílech bylo zpracováno mytologické téma a je možné předpokládat, že plastiky byly určené některého příslušníka šlechty z Bratislavy.
Řádek 35:
Roku 1736 obdržela jeho dílna zakázku na ''oltář v kostele v [[Marianka|Marianke]]'' u Bratislavy. V této době pracoval v jeho dílně [[Gottfried Fritsch]], dalším členem dílny a nejnadanějším žákem byl [[Jan Mikuláš Moll]]. Donnerovými žáky byli také [[Ignác Wurschbauer]], bratři Matthias a Sebastian Donnerovi, [[Ľudovít Gode]], [[František Kohl]], [[F. Anton Sambách]] a [[Andrej Berckart]].
Opět zde byl objednavatelem Imrich Esterázy, protože byl v tomto kostele vysvěcen na kněze. Oltář se skládá z tabernáklu, nástavce s glorií a v centru se nacházela středověká soška Panny Marie. Ta je obklopena sedmicípou hvězdou a po stranách ji drží dva andělé. Nahoře se objevují štukové obláčky okolo ústřední scény s puttami a na vrcholu je postava Boha Otce. V dolní části stojí po stranách na samostatných volutách sochy sv. Antonína Velkého a sv. Pavla Poustevníka. Uprostřed niky v tabernáklu je reliéf palmy, na které sedí havran. Celá scéna má evokovat setkání sv. Pavla se sv. Antonínem na poušti.
Podle kronikářů měla být dolní část oltáře z červeného mramoru, sochy andělů
Oltář v Marianke čekal stejný osud jako hlavní oltář dómu sv. Martina. Byl v 19. století zničen díky puristickým názorům té doby. Roku 1877 zůstala jen z celého oltáře na místě soška Madony. Obě sochy světců byly špatně zrestaurovány a přemístěny před vchod kaple Milosti. Sochy byly opět zrestaurovány roku 1978 a nacházejí se ve [[Slovenská národní galerie|Slovenské národní galerii]].
== Vídeňská tvorba a závěrečná práce v Gurku ==
Posledním významnějším dílem, které vytvořil ještě v Bratislavě je ''studna Providencie'' na náměstí Neumarktu (Moučném trhu) ve Vídni. Roku 1737 se zapojil do soutěže o návrh kašny s italským sochařem Lorenzem Mattiellim, který pro ni vytvořil kamenné sousoší. Magistrát se rozhodl pro jeho návrh, který přislíbil odlít ze slitiny olova a [[cín]]u.[[
[[
Fontána měla mít oválný bazén a měla být zde jen socha Providencie (Prozřetelnosti), kterou by obklopovaly čtyři putti držící každou jinou rybu - charakteristika toku Dunaje. Začátkem roku 1739 se podařilo Donnerovi přesvědčit radní, aby kašna byla doplněna dalšími sochami alegorií řek, které se vlívají do Dunaje - Traun, Enns, Ybbs a Morava. Providencie je znázorněna jako antikizující ženská postava, která drží v jedné ruce štít s dvojitou tváří boha Januse a v druhé drží hada. Řeku [[Ybbs]] a [[Morava (řeka)|Moravu]] ztvárnil jako ležící nymfy na obrubníku kašny. Sochu řeky [[Traun (řeka)|Traun]] reprezentuje mladík, který se snaží přelézt obrubník kašny a řeku [[Enže|Enns]] představuje sedící stařec, opírající se o skálu.
Fontána byla slavnostně odhalena 4. prosince 1739. Byl to první případ v době baroka, kdy uprostřed důležitého náměstí umístili sochařské dílo, které nemělo sakrální ráz. Dnes se sochy nachází ve sbírkách Rakouské galerie a na místě jsou bronzové kopie.
Řádek 48:
Pro vídeňskou radnici opět pracoval v letech 1740–1741. Vytvořil zde ''reliéfní výzdobu'' pro niku nad kašnou, která se nachází ve dvoře staré vídeňské radnice. Námětem díla je mytologický příběh Osvobození Andromedy.
V těchto letech získal i
Gurská Pieta se stala poslední prací Georga Raphaela Donnera, který zemřel 15. února 1741.
==Literatura==
* {{NK ČR|jn20000700420}}
{{Commonscat}}
* Soňa Greplová, Georg Raphael Donner (1693-1741) – život a dílo, ''Žáci a následovníci Georga Raphaela Donnera na Moravě'', Magisterská diplomová práce, Olomouc 2010, s. 18–30.
| |||