Hereze: Porovnání verzí

}}</ref> .

Kromě vnitřní bipolárně paradoxální struktury tajemství víry je ale třeba ještě zmínit vnější polaritou, která se projevuje mezi neměnným poselstvím zjevení a dobovou místní kulturní filozofií.

Císař Konstantin učinil z křesťanství povolené náboženství a dějiny herezí jsou úzce provázány s dějinami státu. Ti, kdo odmítali autoritu [[Církevní otcové|církevních Otců]], mohli být pronásledováni zákonem stejně jako křesťané, odmítající kult císaře. Po pádu římského impéria hereze z latinského Západu postupně mizí a znovu se objevuje v 10. století spolu s feudálním systémem, který přináší všeobecné upevnění moci, ale zůstává podružnou otázkou. <br />

Na počátku 11. století se objevují pět konkrétních, přesně datovaných případů, jejichž aktéři jsou známi. O čtyřech aférách z pěti vypráví burgundský mnich ''Raul Glaber'' v prvních čtyřech knihách svých ''Dějin'', které sepsal v letech 1031 až 1042. Významnou událost klade do roku 1000: rolník ''Leutard z Vertus u Chậlons - de - Champagne'' vyhnal svou ženu, rozbil sochy svatých i kříž, odmítl platit desátky a začal kázat. Nebo: učený ''Vilgard z Raveny'' se stal kacířem pro svou lásku ke gramatice a pohanským básníkům. Vážnější byl případ v Orleánsu. O Vánocích v roce 1022 bylo asi deset až čtrnáct vysoce postavených kleriků z tamní katedrály, včetně scholastika, obviněno z kacířství a na rozkaz krále [[Robert Pobožný|Roberta Pobožného]] upáleno. Dvě zprávy o této události pocházejí z kláštera ''Fleury-sur-Loire'', jehož opat se účastnil synody v Orléansu. Po dramatické události mnich z Ripollu v Katalánsku, který v Orleánsu právě pobýval, poslal svému opatovu dopis, v němž tvrdí, že odsouzení popírali milost křtu, eucharistii, opuštění smrtelných hříchů, manželství a zdržovali se požívání masa. Stejná odezva se objevuje v Gauzlinově ''Životě'', sepsaném v roce 1040. V roce 1031 líčí mnich Adémar z Chabannes. Ve své ''Kronice'' odsouzence jako manichejce sloužící ďáblu - je jediný, kdo zachází tak daleko. Kolem roku 1080 autor listináře kostela Saint - Piérre v Chatres věnoval této události obsáhlý exkurz a přimísil do nich báchorky o nočních orgiích provinilců. Uprostřed intelektuální společnosti otevřené nejodvážnějším teologickým spekulacím se politické kliky střetly kvůli obsazování biskupských stolců. Scholastik z Tours Béranger, který ve svém učení popíral transsubstanciaci, měl větší štěstí, že jeho díla byla několikrát odsouzena a spálena. On sám si zachoval své postavení až do smrti.Roul Glaber a kronikář z 11. století, který přepsal protokol o výslechu arcikacíře : asi toku 1028 nalezl milánský arcibiskup při návštěvě turínské diecéze na hradě Monteforte komunitu mužů a žen, kteří společně užívali majetek, žili přehnaně cudně, modlili se a postili pod vedením jakéhosi Gérarda a pod ochranou jisté urozené dámy. Zdá se, napsal, že jejich učení vycházelo z teologie vyučované v karolinských školách na severu, která se šířila Itálií v 10. století. Zřejmě se jednalo o venkovskou komunitu kajícníků, která se odchýlila od učení církve a omítla její autoritu. V době sociální krize zřejmě takových skupin nebylo málo. <br />

V roce 1025 byli odhaleni kacíři z Arrasu, kteří jsou známi díky záznamům opsaným koncem 12. století v jednom cisterciáckém rukopise, který obsahuje polemiku s kacíři. Je to jediný pramen,který referuje o synodě, kterou svolal biskup z Cambrai a Arrasu. Kacíři z Arrasu jsou líčeni jako komunita nevzdělaných laiků. Pověst kacířského kraje se připisuje Akvitánii. Kacíři chtěli žít po vzoru apoštolů, hlásali zbožný život a neustále se modlili a postili. Protože odmítali uctívat kříž, relikviáře a obrazy svatých , protože zavrhovali svátost mše, z niž liturgie stále více vylučovala laiky a naopak do ní zahrnovala stále větší počet řeholníků s kněžským svěcenímm. Požadovali přístup ke studiu Bible a čím dál více si přisvojovali kněžské pravomoci.<br />