Giacomo Casanova: Porovnání verzí

Jist si nesmrtelností svého díla, nebo ve snaze zajistit si ji, psal Casanova v [[Jazyk (lingvistika)|jazyce]], u kterého byla největší naděje, že nalezne největší možné množství potenciálních čtenářů. Mnoho menších děl však napsal v [[Italština|italštině]], snad proto, že si byl vědom toho, že ty se nikdy nestanou takovýmtak [[monument]]em,významným dílem jako tomu bylo u jeho [[autobiografie]].

Casanovův životopis je z hlediska literární hodnoty důležitým dokladem pro [[dějiny oblékání]], snad jedním z nejdůležitějších literárních děl vykreslujících běžný denní život v Evropě v [[18. století]]. Jde o popis, jenž je z důvodu autorových známostí a vzhledem k omezenému okruhu možných čtenářů zaměřen hlavně na vrchní vrstvy tehdejší doby, tedy [[šlechta]] a [[měšťanměšťanstvo]]stvo, což ovšem neomezuje jeho zájem o ostatní osoby a postavy, které jsou z nějakého důvodu podstatné, zde jsou vyobrazeni velmi barvitě. Čtení tohoto díla je velmi důležitý nástroj k poznávání běžné reality tehdejších mužů a žen a k pochopení každodenního života ''pohledem zevnitř''.

=== Od narození do útěku z Piombi ([[1725]] - [[1756]]1725–1756) ===

Roku [[1749]] potkal jistou Henriette, která se stala zřejmě největší [[Láska|láskou]] jeho života. Pseudonym pravděpodobně skrýval identitu jedné vznešené dámy z [[Aix-en-Provence]], snad [[Adelaide de Gueidan]] ([[1725]]-–[[1786]]). O této a o dalších totožnostech se „casanovisté“ přou již mnohá desetiletí. Vesměs, jak tvrdí mnozí badatelé, jsou postavy citované v ''Pamětech'' skutečné. Navíc autor se musel chránit jistou obezřetností: často, jelikož se jednalo o vdané ženy, jsou některé zmíněny jen v iniciálách nebo smyšlenými jmény, mnohdy bývá mírně pozměněn věk z galantnosti nebo z ješitnosti autora, jenž nerad hovořil o avantýrách s obezřetnými ženami z tehdejšího pohledu ve zralém věku, ale obecně jsou osoby identifikovatelné a také zmíněné činy se jeví jako pravdivé a doložitelné. Nespočet zjištění a ověřených zpráv potvrdil jeho příběhy.

Také jeho přijetí do [[zednářSvobodné zednářství|zednářského]]ského spolku, jež bylo úřadům známo, mu příliš neprospívalo, jako například skandální vztah s „sestrou M.M.“, zcela jistě patřící k urozeným, jeptiškou [[klášter]]a Sv. Marie od Andělů v [[Murano|Muranu]] a milenkou francouzského [[Velvyslanec|velvyslance]] opata De Bernis. [[Oligarchie]] u moci nemohla tolerovat nic jako zatčenou sociálně nebezpečnou osobu, která je na svobodě.

Nicméně pomoc, jíž mohl využívat ze strany svých aristokratických známých, mu značně pomáhala, ať už v podobě zmírnění trestu, či lepšího zacházení během pobytu v [[kázniceVěznice|káznici]], a dost možná mu i napomohli k útěku. Casanova byl vždy dvoustranná osobnost: svým předurčením a prostředky patřil mezi poddané, i když s těsnou vazbou na [[Šlechta|šlechtu]], ale díky své protekci a frekvenci vztahů se mohlo zdát, že je nějak začleněn do vládnoucí [[Třída (sociální)|třídy]]. Z tohoto pohledu se má zato, že jeho předpokládaný biologický otec, šlechtic [[Michele Grimani]], patřil do jedné z nejvýznamnějších aristokratických rodin v Benátkách, z jejích řad vzešla tři [[Dóže (Benátky)|dóžata]] jakož i [[Kardinál|kardinálů]]. Casanova sám se k tomuto otcovství hlásil v pamfletu ''Né amori né donne'' (Ani láska, ani ženy) a zdá se, že i podobnost tváře i podoba tělesná obou dvou tuto domněnku nemálo podporovala.

Rychle se nasměrovali k severu. Problém však byl, že útěk vrhal špatné světlo na [[Benátky|benátské]] [[soudní moc|justiční]] orgány a bylo jasné, že se úřady budou všemožně snažit o znovudopadení uprchlíků. Po nedlouhých pobytech v [[Bolzano|Bolzanu]], [[Mnichov]]ě, kde se Casanovovi konečně podařilo zbavit se nepohodlného doprovodu mnicha, dále v [[Augusta (Sicílie)|Augustě]] a [[Štrasburk]]u, [[5. leden|5. ledna]] [[1757]] dorazil do [[Paříž]]e, kde se mezitím jeho De Bernis stal ministrem a tudíž neměl potíže s ochranou a podporou.

Povzbuzen, poté, co získal pevnou půdu pod nohama, začal se věnovat své specialitě: zářit ve [[společnost]]i, při svých návštěvách pokud možno v kruzích, jaké jen mohlo město nabídnout. Seznámil se mimo jiné s [[Markýza|markýzou]] [[Jeanne Camus de Pontcarré|Jeanne d'Urfé]] ([[1705]]-–[[1775]]), velmi bohatou a extravagantní šlechtičnou, s níž udržoval dlouhý vztah, rozhazuje značné sumy [[peníze|peněz]], které mu ochotně poskytovala, zcela okouzlena jeho půvabem a rozsáhlými znalostmi magických rituálů. S ohromnou vynalézavostí, jako vždy, se zhostil úkolu zakladatele národní [[loterie]], za účelem posílit státní finance. Zjistil, že to je jediný způsob, jak přimět občany ochotně odvádět poplatky veřejných [[Finance|financí]].

Casanova se jí snažil pomoci, byl však vystaven udání za osvětu [[Potrat|abortivních]] praktik, prováděnou porodní sestrou, [[Reine Demay]], a v houfu přihlížejících stál krátkozraký člověk jménem [[Louis Castel-Bajac]], jenž žádal [[výkupné]] výměnou za zrušení soudního přelíčení. Obvinění bylo závažné, nicméně Casanova se dokázal zprostit svou obvyklou duchapřítomností a byl propuštěn, zatímco žalující skončila ve vězení. Dívka opustila myšlenku na přerušení těhotenství a následně porodila v klášteře, kam se uchýlila. Poté, co přenechal své zájmy v loterii jiným, pustil se Casanova do podnikatelské operace v konkurzu (textilním podniku), který zkrachoval také vinou silných omezení exportu vzešlých z [[Sedmiletá válka|válečného konfliktu]]. Dluhy, které vznikly ho přivedly na krátko do vězení ([[srpen]] [[1759]]). Jako vždy, včasná intervence vlivné přítelkyně, bohaté a mocné markýzy d'Urfé, ho dostala z ožehavé situace. Následující roky byly ve znamení častého cestování po Evropě. Procestoval [[Holandsko]], pak [[Švýcarsko]], kde se setkal s [[Voltaire]]m. Posléze do [[Itálie]], do [[Janov (Itálie)|Janova]], [[Florencie]] e [[Řím]]a.

Zde žil jeho bratr [[Giovanni Casanova|Giovanni]], malíř, žák [[Raffaello Mengs|Raffaella Mengse]]. Během pobytu u bratra byl přijat [[papež]]em [[Kliment XIII.|Klimentem XIII.]]. Roku [[1762]] se vrátil do [[Paříž]]e, kde se začal znovu věnovat [[esoterismus|esoterickým]] praktikám společně s markýzou d'Urfé, fino a che quest’ultima, která si uvědomila, že si z ní celou dobu dělal blázny a ona věřila v znovuzrození jako mladá a krásné díky [[Magie|magii]], náhle přerušila všechny kontakty se samozvaným [[čarodějČarodějnictví|čarodějem]]em, tak že po krátkém čase, opustil Paříž, kde klima, které si kdysi vytvořil se mu stalo nesnesitelným, a odcestoval do [[Londýn]]a, kde byl uveden na královském dvoře.

Zde se setkal s králem [[Fridrich II. Veliký|Bedřichem II. Pruským]], jenž mu nabídl skromný post učitele na škole [[kadet]]ů. Casanova nabídku znechuceně odmítl a zamířil na východ do [[Rusko|Ruska]]. V [[Moskva|Moskvě]] se v prosinci [[1764]] setkal s carevnou [[Kateřina II. Veliká|Kateřinou II. Velikou]], která byla rovněž spojena s obrovskou sbírkou historických osobností, které potkala během svých nekonečných cest. S mimořádnou jednoduchostí Casanova dosáhl výše postavení na úrovni osobností prvního řádu -– lidí kteří jistě nebyli k mání pro kohokoli. Evidentně ho pravidelně předcházela pověst a, přinejmenším díky vyvolané zvědavosti, se mu dařilo pronikat do exkluzivních společností hlavních měst.

Roku [[1766]] v [[Polsko|Polsku]] se stala příhoda, která Casanovu hluboce poznamenala: [[souboj]] s hrabětem [[Branicki]]m. Ten ji během sporu o čest jedné benátské baleríny Anny Binettiové napadl označením ''benátská matrace''. Hrabě byl významná osoba z okruhu krále [[Stanislav II. August Poniatowski|Stanislava II. Poniatowského]] a pro soukromou osobu z ciziny bez jakékoli politické ochrany nebylo příliš radno mu odporovat. Takže, i když šlo ze strany hraběte o těžkou urážku, každý rozvážný člověk by se byl raději stáhl. Ne však Casanova, jenž evidentně nebyl jen pouhým milovníkem konverzace a schopný svůdník, ale také kurážný muž, hraběte vyzval na [[souboj]] s [[pistole]]mi. Podnik to byl velmi riskantní, protože jak v případě porážky, tak i vítězství, se dalo čekat, že se přátelé hraběte okamžitě pomstí.

Vrátil se tedy do [[Paříž]]e, kde ho však zastihl (listopad [[1767]]) [[král]]ovský [[dokument]] ''[[lettre de cachet]]'' od [[Ludvík XV.|Ludvíka XV.]], v němž jej panovník vyzval k opuštění země. Toto nařízení si vyžádali příbuzní markýzy d'Urfé, kteří měli v úmyslu ochránit od dalších turbulencí ještě stále značný rodinný majetek.

Zde se mu dostalo pomoci od jeho někdejší milenky Henriette, jež se mezitím vdala a poté ovdověla, u které na sebe zanechal nejlepší vzpomínky. Rychle se vzpamatoval a znovu vycestoval, tentokrát do [[Řím]]a, [[Neapol]]e, [[BoloňaBologna|Boloni]], [[Terst]]u. V tomto období také zintenzívnil své styky s benátskými státními úředníky, aby mu byla udělena kýžená [[milost (právo)|milost]], která konečně přišla [[3. září]] [[1774]].

=== Od návratu do Benátek do smrti ([[1774]] - [[1798]]1774–1798) ===

Když se Casanova po osmnácti letech vrátil do [[Benátky|Benátek]], znovu navázal stará přátelství, koneckonců nikdy nepřerušených díky velice intenzivní korespondenci. Aby mohl žít, nabídl své služby státním úřadům coby [[Špionáž|špión]], vlastně kvůli těm kteří byli nejprve rozhodnuti odsoudit do žaláře a potom ho donutit k dlouhému [[exil]]u. ''Hlášení'' od Casanovy nebyla nijak zvláště zajímavá a spolupráce se unaveně vlekla až k přerušení z důvodu “slabého přínosu”. Pravděpodobně se mu příčilo být původcem pronásledování jiných, kterážto sám dobře znal a zažil na vlastní kůži.

Když se ocitl bez finanční podpory zvenčí, začal se věnovat spisovatelským aktivitám, a při tom používal svou širokou síť známostí, aby zajistil publikaci svého díla. Tehdy se užívalo přepisování originálu [[kniha|knih]] ještě před předáním k tisku nebo přímo při dokončení díla, aby bylo zajištěno maximální snížení nákladů na [[tisk]]. Sazba se totiž prováděla ručně a náklad byl velmi nízký. V roce [[1775]] publikoval první svazek [[překlad]]u [[Ilias|Iliády]]. Výčet spolupracovníků, tedy těch kteří se podíleli na financování díla, byl skutečně pozoruhodný a obsahoval přes dvě stě třicet jmen, mezi nimiž figurovala i ta z [[Benátky|benátské]] horní vrstvy, včetně nejvyšších státních [[autorita|autorit]], ať už úřadujících prokurátorů od Sv. Marka, dvou synů [[dóže]]te [[Alvise Giovanni Mocenigo|Moceniga]], profesorů [[Padova|padovské]] [[univerzita|univerzity]] a dalších. Zajisté, měl mnoho dobrých známých, díky své vězeňské minulosti a útěku a následnému omilostnění. Skutečnost, že byl někdo uveden na seznamu nebyla utajovaná, ale na [[maloměsto|maloměstě]], kde se všechny vlivné osobnosti znaly, bylo veřejným tajemstvím, a tudíž veškerá podpora naznačuje, že, navzdory osudu, Casanova zdaleka nebyl vyděděnec. Také zde je vhodné zamyslet se nad dvojakostí jeho osobnosti a jeho věčné oscilaci mezi táborem odpadlíků a vrstvou privilegovaných.

V tomto období Casanova navázal vztah s [[Francesca Buschini|Francescou Buschiniovou]], velmi prostou a nevzdělanou dívkou, která mu po jeho druhém vyhoštění z Benátek léta psala dopisy (nalezené v [[Duchcov (zámek)|Duchcově]]) s dojemnou upřímností a něhou, užívajíc [[slovník]] silně ovlivněný benátským [[nářečí]]m, s viditelnou snahou o co největší poitalštění textu. Toto byl poslední významný vztah G. Casanovy a on k této ženě velmi přilnul: i když od sebe byli nepřekonatelně daleko, a on hluboce smuten z temnoty svého života, udržoval hustoučilou [[korespondence|korespondenci]] s Francescou, a kromě toho jí celé roky nadále platil činži za [[dům]] v [[Barbaria delle Tole]], v němž společně žili, a když mohl, posílal jí [[směnka|směnky]] na nevelké částky peněz.

V následujících letech publikoval další díla a snažil se protloukat jak nejlépe mohl. Ale jeho bouřlivá [[povaha]] mu způsobila velkou nepříjemnost: teatrálně urazil v domě [[Zuan Carlo Grimani|Grimaniho]] jistého Carlettiho, se kterým se přel ohledně [[peníze|peněz]]. Ale protože pán domu se přiklonil na stranu Carlettiho, Casanova se urazil. Rozhodl se sepsat jako pomstu pamflet, ''Né amori né donne, ovvero la stalla ripulita (Ani láska ani ženy, aneb vyčištěný chlév'' v němž, byť pod chabou snadno odhalitelnou mytologickou zástěrkou, otevřeně tvrdí, že právě on je skutečným synem [[Michele Grimani]]jho, zatímco naopak Zuan Carlo Grimani je, „jak všichni vědí“, plodem nevěry jeho matky ([[Pisana Giustinian Lolin]]) s jiným benátským aristokratem, [[Sebastiano Giustinian]]im.

Pravděpodobně to všechno byla pravda, také proto, že ve městě, kde se vzdálenosti mezi domy měřily na pídě, na procházky se jezdilo v [[Gondola|gondolách]] a kde houfy služebných přirozeně drbaly do úmoru, bylo naprosto nemyslitelné, že by se dalo udržet nějaké [[tajemství]]. Tak jako tak, i v tomto případě se místní aristokracie vzepřela a Casanova byl donucen k poslednímu a definitivnímu [[exil]]u. Nicméně tato záležitost nezůstala bez odezvy, jestliže se nechal kolovat anonymní pamflet, v němž se opakovala slova z Casanovova textu, nazvaný “''Contrapposto o sia il riffiutto mentito, e vendicato al libercolo intitolato Ne amori ne donne ovvero La stalla ripulita, di Giacomo Casanova''”.

* ''Casanova'' (Il Casanova di Federico Fellini), [[1976]] -– film [[Federico Fellini|Federica Fellininiho]]

* [[Karl Gassauer]]: ''Casanova na duchcovském zámku'' (Casanova auf Schloß Dux), někdy pod zkráceným názvem ''Casanova'' -– divadelní hra. Provedení v Čechách (výběr):

** herci: [[František Němec (herec)|František Němec]] a [[Johanna Tesařová]], Režie: [[Tomáš Vondrovic]], [[2004]]