Fokker Scourge

Termínem Fokkerův bič (anglicky Fokker Scourge) označoval britský tisk období neúspěchů spojeneckých pilotů od léta 1915 na frontě během první světové války. Termín byl používán pro dobu po zavedení nového typu stíhacího letounu Fokker E.I v německém letectvu. Typ E.I byl vybaven synchronizovaným kulometem, který mohl střílet přímo okruhem vrtule a tak dovoloval pilotům jednodušší a přesnější střelbu. Systém poskytoval letadlu obrovskou převahu nad všemi spojeneckými letouny, používající kulomet v jakékoli jiné pozici. Němečtí piloti jako například Ernst Udet, Max Immelmann nebo Oswald Boelcke sestřelili během relativně krátké doby mnoho spojeneckých letadel. Koncem léta mělo německé letectvo drtivou vzdušnou převahu, znemožňující spojencům provádění životně důležitého leteckého průzkumu a pozorování.

Letoun známý jako Eindecker, (jednoplošník) byl prvním strojem tohoto typu vyvinutým pro německé letectvo.

Nová spojenecká letadla s tlačnou vrtulí, F.E.2 a Airco D.H.2 a nový Nieuport 11, která se zakrátko dostala do výroby, se s technickou výhodou Fokkerů na čas vyrovnala. Když však Němci v srpnu 1916 nasadili nová letadla Albatros D.II a po něm v prosinci Albatros D.III, situace se znovu obrátila. V dubnu 1917 „decimovali“ němečtí piloti jednotky RFC znovu. Toto období vešlo do historie jako „Krvavý duben“.

V následujících dvou letech byly spojenecké jednotky pod neustálým tlakem, co do počtů i kvality německých strojů. Výsledkem bylo, že Němci jako jediní byli kdykoli schopni kontrolovat jakékoli i malé úseky fronty. Jakmile se zdálo, že je tato situace překonána, přišli Němci s dalším skvělým letounem, který jejich převahu potvrdil. Tímto strojem byl slavný Fokker D.VII, díky kterému začal druhý, sice kratší, ale nezanedbatelný Fokkerův bič. Letouny Fokker D.VII byly tak úspěšné, že byly jako jediná zbraň výslovně jmenovány v podmínkách Versailleské smlouvy a všechny stroje museli být předány spojencům v rámci reparací.