Solidarita
Solidarita znamená dobrovolnou společenskou soudržnost mezi rovnými, ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře v rámci nějaké skupiny.[1] Člověk cítí sounáležitost, je solidární s nějakou skupinou, pokud ji podporuje a její úspěchy i neúspěchy pociťuje jako své vlastní.
Původ slova editovat
Slovo pochází od lat. solidus, pevný, celistvý. Odtud vznikl středověký právní pojem in solidum, který znamenal, že nějaká skupina lidí vystupuje před soudem a přijímá závazky jako celek, „jako jeden muž“. Francouzské solidaire označuje od 15. století stav, kdy lidé jednají ve shodě a navzájem ručí za své závazky.[2] Slovo se pak rozšířilo do dalších jazyků a od 19. století se začalo chápat jako konkrétní vyjádření pojmu „bratrství“ z hesla Francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“. V tomto smyslu se stalo heslem zejména dělnického hnutí a později sociální demokracie. V téže době vznikl i pojem „solidarizovat se“ s někým, vyjádřit mu podporu a spojit s ním své zájmy i závazky.
Naopak teoretici komunismu, zejména francouzský revolucionář Louis Auguste Blanqui a Vladimír Iljič Lenin, se přiklonili k názoru, že revoluci musí vést pevně organizovaná strana jako „předvoj“ a vnutit nové uspořádání jako „diktaturu proletariátu“ celé společnosti. Pojem solidarity se pak v komunistickém hnutí užíval jen v souvislosti s mezinárodní solidaritou revolučních stran, takže se mohl stát naopak heslem protestu proti totalitnímu státu. V „Kacířských esejích“ (1976) vytvořil Jan Patočka pojem „solidarity otřesených“ a v září roku 1980 vzniklo v Gdaňsku Nezávislé odborové hnutí Solidarita (Solidarność), které se významně podílelo na pádu komunistického systému.
Solidarita v sociologii editovat
Solidarita jako soudržnost sobě rovných stojí v protikladu k představě panství a moci jednoho nad druhými. Proto si jí všimli sociologové v době, kdy se zdálo, že demokratickým společnostem chybí právě soudržnost. Francouzský sociolog Émile Durkheim ve svém díle „O společenské dělbě práce“ (1893) rozlišil společnosti s nízkou mírou dělby práce, jež drží pohromadě „mechanická solidarita“ skupiny či kmene jako daného celku, od společností s pokročilou dělbou práce, kde vznikají různá dobrovolná spojenectví a vytvářejí tak „organickou solidaritu“.[3]
Vzdálenými předchůdci „organické solidarity“ byl křesťanský požadavek vzájemné lásky a pomoci,[4] solidarita v rámci mnišských řádů a později v rámci středověkých cechů a dalších zájmových a občanských skupin. Durkheim i jeho následovníci si ovšem také uvědomili stinnou stránku skupinové solidarity, která může vést k odmítavým postojům až nepřátelství celé skupiny vůči okolní společnosti. Prosazování dílčích skupinových zájmů tak může být na úkor celé společnosti a požadavek solidarity může působit jako tlak na konformní jednání dovnitř skupiny samé.
Solidarita v současnosti editovat
Další společenský vývoj v bohatých zemích světa – zejména automatizace výroby a její přesun do chudších zemí – drasticky omezil počty dělníků v továrnách a vedl tak k oslabení možností jejich skupinové solidarity. Klesl význam odborových organizací a pokud životní úroveň rostla, klesla také potřeba solidarity v tomto ohledu.
V současné době se často hovoří o tak zvané mezigenerační solidaritě, kde zaměstnaní lidé musí věnovat část svých příjmů na platbu do systému sociálního pojištění, z něhož se vyplácí starobní důchodové dávky starým lidem. Nejedná se však o solidaritu v pravém slova smyslu, protože není vzájemná a vymáhá se na základě zákona, takže není dobrovolná.[1] Přesto zůstává požadavek solidarity – například s chudšími částmi světa – významnou etickou výzvou pro všechny a solidarita je i nadále pro mnoho myslitelů ctností i v moderních společnostech.[5]
| „ | Jen solidární svět může být spravedlivý a žít v míru. | “ |
| — Richard von Weizsäcker | ||
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b M. Petrusek, Velký sociologický slovník, str. 1185.
- ↑ Le petit Robert. Paris 1970, heslo Solidarité.
- ↑ M. Petrusek, Velký sociologický slovník, str. 1185.Dostupné online
- ↑ Viz např. 2. list Korintským, kap. 8-9.
- ↑ Viz například A. Camus, Člověk revoltující, nebo R. Rorty, Nahodilost, ironie, solidarita.
Literatura editovat
- Albert Camus, Člověk revoltující. Praha: Český spisovatel, 1995 – 303 s. ISBN 80-202-0584-5
- A. Comte-Sponville, Malá rozprava o velkých cnostiach. Bratislava: Sofa, 1999 – 316 s. ISBN 80-85752-60-3
- Miloslav Petrusek (vyd.), Velký sociologický slovník II. Praha: Karolinum 1996, heslo Solidarita
- Richard Rorty, Nahodilost, ironie, solidarita. Praha: PedF UK 1996 – xv, 227 s. ISBN 80-86039-14-5
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Slovníkové heslo solidarita ve Wikislovníku
Obrázky, zvuky či videa k tématu solidarita na Wikimedia Commons 
Téma Solidarita ve Wikicitátech- (anglicky) Stanford encyclopedia of philosophy, heslo Collective responsibility
