Otevřít hlavní menu

Sonátová forma je hudební forma využívaná v dílech klasické hudby. Jedná se o nejvíce rozšířenou formu, kterou mívají typicky první věty různých děl z oblasti komorní i orchestrální hudby – sonát, smyčcový kvartet, předehra, koncertů, symfonií a jiných. Často je využívána také v závěrečných větách sonát, smyčcových kvartet a koncertů.

HistorieEditovat

Ačkoliv již v období baroka existovaly skladby označované jako sonáty, sonátová forma jako taková neexistovala. Počátky tradiční sonátové formy (tak jak ji známe dnes) sahají až do období raného klasicismu, kde se o její vývoj zasloužili hlavně Jan Václav Stamic, Carl Philipp Emanuel Bach a další skladatelé. O ustálení její formy se významným způsobem zasloužil Joseph Haydn. V době Haydna, Mozarta a Beethovena už měla sonátová forma pevně danou strukturu. Sonátová forma se stala základní hudební formou, využívanou v době celého romantismu i 20. století. Postupně však docházelo k modifikacím různého rozsahu.

StrukturaEditovat

Sonátová forma může začínat buď přímo expozicí nebo jí předchází úvod. Úvod má úlohu uvést posluchače do atmosféry vlastní skladby. Podle rozsahu a tematické samostatnosti rozlišujeme 2 typy úvodu:

  • malý typ úvodu
  • velký typ úvodu

Základní struktura sonátové formy sestává z expozice, provedení a reprízy.

ExpoziceEditovat

V expozici skladatel uvede hlavní tematický materiál věty. Ten tvoří jednotlivá témata.

Hlavní témaEditovat

Je psáno vždy v základní tónině (ta je obvykle uváděna i v názvu díla).

Vedlejší témaEditovat

Bývá psáno v dominantní tónině. Když je základní tónina durová, dominantní je také durová ale o kvintu výše (příklad: základní tónina je C-dur, dominantní G-dur). Pokud je základní tónina mollová, ve vedlejší větě se využívá paralelní durová tónina (například základní tónina c-moll a ve vedlejším tématu Es-dur). Nálada druhého tématu je vždy odlišná od hlavního tématu, aby bylo dosaženo kontrastu. Vedlejší téma je většinou lyričtější a jemnější.

Závěrečné témaEditovat

Ve stejné tónině jako vedlejší, vyvažuje předcházející témata a uzavírá expozici. Nemusí být vždy uvedena resp. nemusí být uvedena vůbec.

ProvedeníEditovat

Jestliže expozice uvádí hlavní hudební materiál, úlohou provedení je tento materiál zpracovat, rozvést tato témata. Tato část sonátové formy v průběhu svého vývoje postupně nabyla větší důležitost – od náznakovitého provedení v počátečním vývojovém stádiu přes rozvinutý tvar, kdy byla rovnocenná s krajními částmi až do takové formy, kdy se stala těžištěm celé sonátové formy (hlavně v novější hudbě).

Provedení je částí sonátové formy, pro kterou platí nejméně omezení, skladatel v ní může použít různé způsoby práce s námětem a tématem skladby. Také tonální plán provedení je volný. Zpravidla se však vynechávají tóniny, které byly použity v expozici (především hlavní tónina). Formální rozvrh a rozsah provedení závisí na možnosti zpracování jednotlivých témat a celkovém rozsahu sonátové formy, jakož i na tom, jakou důležitost zastává provedení v sonátové formě.

Ve většině sonát však nacházíme tři typické úseky, na které je rozčleněno provedení:

  • vstupní úsek
  • vlastní provedení
  • návratový úsek

ReprízaEditovat

Repríza je poslední část sonátové formy, která má za úkol zopakovat tematický materiál expozice. Svým charakterem vyvažuje dynamický průběh rozvedení a z formálního hlediska uspokojivě uzavírá celou část v základní tónině.

Hlavní témaEditovat

Obvykle je psáno ve stejné tónině jako v expozici.

Vedlejší témaEditovat

V podobné formě jako v expozici, ale tentokrát v základní tónině. Vzácně může být psána v molové tónině se stejným základním tónem (například téma v expozici je C-dur a téma v repríze c-moll). K této základní podobě sonátové formy se někdy přidává introdukce na úvod a coda na úplný závěr skladby.

S uvedenými atributy sonátové formy se setkáváme hlavně v období klasicismu a raného romantismu. Postupně došlo k vícero inovacím. V pozdějších skladbách se skladatelé nespokojili jen s expozicí dvou nebo tří témat, ale v této části uplatnili vícero provázaných hudebních nápadů. Podobně je v pozdějších sonátách repríza jen volnou parafrází expozice a témata zde často přecházejí do dalšího meno kratšího provedení.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sonátová forma na slovenské Wikipedii.