Sebevražda (kniha)

Sebevražda (francouzsky Le Suicide) je dílo francouzského sociologa Émila Durkheima. Jedná se o průlomové dílo, které jako první rozebírá fenomén sebevraždy ze sociologického úhlu pohledu. K zjištění faktů používá statistiky sesbírané v druhé polovině devatenáctého století. Pomocí těchto statistik dokazuje, že sebevražda není ovlivněna rasou, dědičností, geografickou polohou ani klimatem.[1] Dochází ale k závěru, že souvisí s vzrůstáním lidské aktivity[2] a to zejména s dvěma základními body Společnostiintegrací a regulací. Sebevražednost v tomto případě vzniká při odchýlení z normálu – průměru. Jedinec je moc, nebo málo integrován. V těchto případech dochází k patologickému a abnormálnímu jednání, které ústí v sebevraždu.

Sebevražda
Le Suicide, Durkheim.jpg
AutorÉmile Durkheim
ZeměFrancie
Jazykfrancouzština
Žánresej a sociologie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kategorie sebevraždEditovat

Durkheim dělí sebevražedné činy do následujících čtyř kategorií podle příliš vysoké a příliš nízké sociální integrace a regulace:

Sebevražda egoistickáEditovat

K ní se váže i míra sebevražednosti mezi jednotlivými náboženstvími. Zatímco katolíci a Židé mají silnější sociální vazby, a tím pádem nižší výskyt sebevražednosti, tak protestanti, kteří tyto vazby postrádají, mají sebevražednost vyšší. S protestantismem se také váže vyšší míra vzdělanosti. Durkheim dochází k závěru, že vzdělanější lidé podléhají sebevraždě častěji. S tím se pojí i sebevražednost mezi pohlavími, kdy u mužů k ní dochází častěji (neboť bývají vzdělanější).[3] K egoistické sebevraždě tedy dochází, když je míra integrace velice nízká (jako je například v protestantské církvi)[4] a člověk je vystaven přehnanému individualismu.[5]

Sebevražda altruistickáEditovat

Je pravým opakem sebevraždy egoistické, kdy ego je společným vlastnictvím společnosti. K sebevraždě vede získání všeobecné sociální prestiže, zejména v tradičních kulturách jako byla čínská, japonská či severoamerických Indiánů.[6] I zde je silná provázanost s náboženstvím, kde sebeobětování bohu je bráno jako jediný smysl života. Sebevražda je náplní proroctví a společnost dovádí jedince k sebevraždě za vyšším cílem.

Sebevražda anomickáEditovat

Vychází z toho, že žádná osoba nemůže být živa bez splnění základních podmínek. Člověk, který má tyto podmínky a cíle nastavené jako nesplnitelné, zákonitě žije v neštěstí.[7] Nejvíce jí trpí osoby, které nemají žádný druh sociálního omezení a tím pádem neustále trpí, protože ví, že je mnoho věcí, co mohli dokázat.

Sebevražda fatalistickáEditovat

Durkheim se jí věnuje nejméně. Je výsledkem hněvu a zklamání. Mísí se v ní egoismus a anomie. Dochází k ní, pokud je člověk regulován příliš svým okolím.[8] Za příklad dává bankéře, který projde bankrotem. Bankéř raději spáchá sebevraždu, než aby zostudil svou rodinu.[9]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Suicide (book) na anglické Wikipedii.

  1. Durkheim, s. 115.
  2. Durkheim, s. 122.
  3. Durkheim, s. 166.
  4. Durkheim, s. 170.
  5. Durkheim, s. 209.
  6. Durkheim, s. 221.
  7. Durkheim, s. 248.
  8. Giddens, s. 30.
  9. Durkheim, s. 289.

LiteraturaEditovat

  • GIDDENS, Anthony. Sociologie (Sociology). Překlad kolektiv. 1. vyd. Praha : Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807-1
  • DURKHEIM, Emile. Suicide, A study in Sociology. Illinois: Free Press, 1951. (anglicky) Dostupné online