Otevřít hlavní menu

Romas Kalanta (22. února 195314. května 1972) je litevský symbol, legenda, národní hrdina.[3] 14. května 1972 se veřejně upálil před divadlem v Kaunasu na protest proti okupaci a začlenění své vlasti do Sovětského svazu a proti potlačování litevského jazyka a kultury sovětskou okupační mocí.

Romas Kalanta
Narození 22. února 1953
Alytus, (SSSR), Litevská SSR
Úmrtí 14. května 1972 (19 let)
Kaunas, (SSSR), Litevská SSR
Příčina úmrtí následky po upálení
Místo pohřbení hřbitov ve čtvrti Romainiai, Kaunas (54°56′0″ s. š., 23°49′0″ v. d.)
Národnost litevská
Vzdělání student večerní školy
Zaměstnavatel továrna Aidas
Znám jako sebeupálený v květnu 1972
Ocenění Řád Vytisova kříže
Rodiče Adolfas Kalanta, Elena Kalantienė[1]
Příbuzní mladší bratr Arvydas Kalanta[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

BiografieEditovat

V roce 1963 se jeho rodina z Alytusu přestěhovala do Kaunasu. Otec byl účastníkem 2. světové válkyNěmeckem, vstoupil do komunistické strany, pracoval v kaunaské polytechnice.

V roce 1971 by absolvoval 18. střední školuKaunasu, ale protože nesložil několik zkoušek, přešel do večerní školy, pracoval v továrně Aidas[4]. Byl sečtělý, psal básně, sportoval, hrál na kytaru, zajímal se o hnutí hippies. 14. května 1972 v Kaunasu v městském parku nedaleko Hudebního divadla se na protest proti sovětskému režimu polil benzínem a se zvoláním „Svobodu Litvě!“ se podpálil. V jeho zápisníku zbyl zápis: „Za moji smrt může jen státní zřízení.“ (Uveřejněno až po obnovení nezávislosti Litvy; lidé, ačkoliv tato slova tehdy neznali, si smysl Kalantova činu vyložili ve stejném duchu.) Ti, co byli nablízku, se ještě snažili mladíka uhasit, ale přivolaná záchranka jej do nemocnice dovezla již v bezvědomí. Zemřel po 14 hodinách.

NásledkyEditovat

Události v Kaunasu vyvolaly u příslušníků Komunistické strany Litvy a KGB zděšení: v SSSR to byl jeden z prvních podobných incidentů. Příslušníci KGB se postarali, aby se pohřeb konal 18. května o dvě hodiny dříve, aby se lidé nestačili shromáždit. Davy lidí, které táhly od Kalantova rodného domu v ulici Panerių, se vyvalily do Aleje Svobody. Podle výkazů KGB tento a následující den do ulic vyšlo přes 3000 demonstrantů. Demonstrace potlačovalo přes 7000 příslušníků milice, policie, vojska. Účastníci protestů byli pochytáni, ostříháni dohola, vyslýcháni, biti, byly jim zabaveny jejich osobní dokumenty, ti aktivnější – uvězněni. Někteří byli odvezeni a propuštěni na nahodilých místech desítky kilometrů daleko.

Masové demonstrace, násilí a zatýkání trvaly ještě 2 dny (do 19. 5.). Bylo zatčeno 402 osob, z nich 33 správně stíháno, 6 trestně stíháno, vězněno. Hlavní organizátoři byli odsouzeni ne jako organizátoři výtržností, ale jako chuligáni a „asociální živly“ – tak byl maskován „boj s hippies“. Demonstrací se zúčastnila i mládež z dalších oblastí země.

Antanas Sniečkus se ve svých výkazech snažil přesvědčit Moskvu, že šlo jen o bezvýznamné chuligánství. Tím spíše, že nebyl odsouzen ani jediný student. R. Kalanta byl oficiálně uznán jako psychiatrický případ. 8 let nemohli jeho rodiče postavit náhrobek. Bylo jim tvrzeno, že nepřítel lidu není hoden úcty. Pomník na hřbitově v Romainiai byl vztyčen teprve v roce 1982.

Dosud je zamlčováno, že v tomtéž roce (1972) se na protest upálilo ještě dalších 12 Litevců.[5] Mezi nimi Stonys ve Varėně (29. května), A. Andriuškevičius v Kaunasu (3. června), 40letý Juozapas Baracevičius v Šiauliajích (22. června).

Ocenění v současnostiEditovat

5. července 2000 byl R. Kalanta posmrtně vyznamenán Řádem Vytise I. stupně.[6]

AnalogieEditovat

Podobným způsobem protestovali:

ReferenceEditovat

Externí odkazyEditovat