Ragenfrid
Ragenfrid také Ragenfred, Raganfrid či Ragamfred (? - 731) byl majordomus paláce Neustrie[1] a Burgundského království od roku 715, kdy majordomát obsadil po smrti Pipina II. Prostředního až do roku 718, kdy se úřadu i vlády nad celým franským královstvím zmocnil Karel Martel.
| Ragenfrid | |
|---|---|
| majordomus Neustrie a Burgundského království | |
| Ve funkci: 715 – 718 | |
| Panovník | Dagobert III. Chilperich II. |
| Jmenující | Dagobert III. |
| Předchůdce | Pipin II. Prostřední |
| Nástupce | Karel Martel |
| Vojenská služba | |
| Bitvy/války | Bitva u Compiègne (714) Bitva u Kolína nad Rýnem (716) Bitva u Vinci (716) Bitva u Amblève (716) Bitva u Soissons (718) |
| Narození | 7. století |
| Úmrtí | 731 |
| Národnost | Frankové |
| Země | Franská říše |
| Profese | politik |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jeho původním centrem moci byl Vexin, historický kraj na severozápadě Francie. Franský král Dagobert III. ho po smrti Pipina II. jmenoval majordomem proti Theudoaldovi, vnukovi a dědici Pipina II., kterého si do úřadu majordoma prosadila Plektruda, vdova po Pipinovi. O majordomát usiloval i Karel Martel, Pipinův syn z druhého manželství. Tato situace v zemích franského království vyvolala povstání a boj o nástupnictví.
Boje o moc editovat
V roce 716 Ragenfrid a Dagobertův nástupce, franský král Chilperich II. společně vedli boje v centru Pipinovské moci.[2] V bitvě poblíž Kolína nad Rýnem se spojili s Dagobertovým nepřítelem Radbodem, králem Fríska a porazili svého rivala Karla Martela.[3][4] V obleženém Kolíně, pak přinutili Plektrudu vzdát se královské pokladnice i nároku jejího vnuka Theudoalda na majordomát, zároveň Plektruda uznala Chilpericha II. králem Franků.[5] Po prohrané bitvě se Karel Martel nevzdal a jmenoval merovejským králem Austrasie Chlothara IV. Toto se nelíbilo Ragenfridovi, ani Chilperichovi a tak se spojili s Odonem Akvitánským, vévodou nezávislého Akvitánského vévodství.[6] Tato koalice v roce 716 vyrazila proti Karlovi Martelovi, ale byla poražena v bitvě u Amblève, severně od Sankt Vithu, v březnu 717 v bitvě u Vincy poblíž Cambrai a poté v roce 718 v bitvě u Soissons.[7] Po prohraných bitvách Ragenfrid ztratil svou moc a uprchl do Angers. V roce 719 Karel Martel sice formálně uznal králem Chilpericha II., ale kontrolu i moc nad územím Franské říše si ponechal. Ragenfrid se vzdal a v roce 720 byl zbaven úřadu majordoma, ponechány mu byly jen pozemky v Anjou. V roce 724 se Neustrijci pod vedením Ragenfrida vzbouřili, ale byli snadno poraženi. Ragenfrid zemřel v roce 731.
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ragenfrid na anglické Wikipedii.
- ↑ ŠEMBERA, František. Dějepis všeobecný: Dějiny středověké s.23 [online]. J. Otto, 1879 [cit. 2021-03-08]. Dostupné online.
- ↑ MOMBERT, Jacob Isidor. A History of Charles the Great (Charlemagne). :Kalifornská univerzita v Berkeley: D. Appleton, 1888. 564 s. Dostupné online. S. 19. (anglicky)
- ↑ POWELL, John; MOOSE, Christina J.; WILDIN, Rowena. Magill's guide to military history. Pasadena, Calif.: Salem Press, 2001. 780 s. ISBN 9780893560164. (anglicky)
- ↑ WRIGHT, Thomas. The History of France: From the Earliest Period Fo the Present Time. Londýn: London Print. and Publishing Company, 1856. 904 s. Dostupné online. Kapitola Exploits of Charles, s. 717. (anglicky)
- ↑ COOKSEY, Robin Lee. The Eastern Bear. [s.l.]: Lulu.com Dostupné online. ISBN 9780359949045. (anglicky)
- ↑ ; AUTHORS, Multiple; SHOWALTER, Dennis. Medieval Wars : 500 - 1500. London: Amber Books Ltd, 2012. 128 s. ISBN 9781782741190. (anglicky)
- ↑ ROBERTSON, James Craigie. History of the Christian Church: A. D. 590-1122 [online]. Harvardova univerzita: J. Murray, 1862 [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy editovat
- Tento článek čerpá z 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain), z hesla (anglicky) „Ragenfrid“, jehož autorem je Michele Metych.
| Předchůdce: Theudoald |
majordomus Neustrie 714 – 717 |
Nástupce: Karel Martel |
