Psittacosaurus
Psittacosaurus („papouščí ještěr“) byl až 1,8 m dlouhý[1] a 18 kg vážící[2] býložravý dinosaurus. Menší druh P. sinensis však vážil v průměru pouze 4,6 kilogramu.[3] Tento rod žil zhruba před 135 až 105 milióny let. Jeho fosilie byly nalezeny v Rusku (Gorno – Altajskaja), Mongolsku (Dundgov, Övörhangaj), Číně (Vnitřní Mongolsko, Liao-ning, Šan-tung a další) a Thajsku (Chaiyaphum).
![]() Stratigrafický výskyt: Spodní křída, asi před 140 až 100 miliony let | |
![]() Kostra psitakosaura | |
Vědecká klasifikace | |
---|---|
Říše |
živočichové (Animalia) |
Kmen |
strunatci (Chordata) |
Třída |
plazi (Sauropsida) |
Nadřád |
dinosauři (Dinosauria) |
Řád |
ptakopánví (Ornithischia) |
Podřád |
Marginocephalia |
Infrařád |
Ceratopsia |
Čeleď |
Psittacosauridae |
Rod |
Psittacosaurus Osborn, 1923 |
Druhy | |
| |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Počet druhůEditovat
V současnosti je tento rod se zhruba 10 až 13 rozlišovanými druhy zdaleka nejrozmanitějším a nejvíce biodiverzifikovaným rodem druhohorního dinosaura. Zatím nejnovější druh P. amitabha byl formálně popsán v červenci roku 2019 z Mongolska.[4][5]
PopisEditovat
Psittacosaurus byl velmi primitivním zástupcem skupiny Ceratopsia, což je lehké rozpoznat z jeho vzhledu. Na hlavě neměl rohy či kostěné hrboly a byl bez znatelného kostěného štítu, přičemž zřejmě dokázal běhat na zadních končetinách. S ostatními rohatými dinosaury ho však spojoval mohutný papouščí zobák a jiné podobnosti. Ač byl primitivní, nešlo o předka pozdějších ceratopsidů, ale o jedinečnou vývojovou linii primitivních ceratopsidů, o čemž svědčí například absence jednoho prstu předních končetin. Dnes známe již přes 400 fosilních jedinců psitakosaura a víme již něco i o způsobu jeho růstu.[6] U druhu P. lujiatunensis byly zmapovány i ontogenetické (vývojové) změny ve stavbě mozkovny.[7]
Na výborně zachované kostře jednoho druhu psitakosaura se zachovalo téměř sto až 20 cm dlouhých štětin. Tyto štětiny, táhnoucí se středem ocasu, byly podle všeho flexibilní a zřejmě plnily defenzívní úlohu. Je také možné, že u samců byly pestře zbarvené a plnily úlohu při vábení samic. Podobnými strukturami mohli disponovat i jiní rohatí dinosauři, kterým by se hodily jako ochrana na jinak bezbranné zadní části těla. Jde o zajímavý doklad podobné struktury u ptakopánvých dinosaurů. Podobné pernaté struktury měli i tzv. opeření dinosauři.
V říjnu roku 2020 byla publikována studie, jejímž závěrem je identifikace kloaky u jednoho velmi dobře zachovaného exempláře psitakosaura. Jedná se o vůbec první případ objevu kloaky (resp. tělního vývodu) u druhohorního dinosaura. Kloaka je značně podobná kloace dnešních krokodýlů, pohlaví dotyčného exempláře však nebylo možné s jistotou určit.[8][9] Na základě tohoto objevu však přesto nebylo možné určit pohlaví dinosaura ani strukturu jeho pohlavního ústrojí.[10]
Objev zkamenělé kůžeEditovat
V roce 2008 byl publikován nový objev tohoto rodu se zachovaným fragmentem zkamenělé kůže a dochovaným zraněním. To způsobil psitakosaurovi nejspíš některý z teropodních dravců.[11] Výborné zachování fosilií tohoto dinosaura bývá některými vědci přičítáno pyroklastickým vlnám, uvolněným tehdejšími sopkami. Jinou interpretací je utopení zvířat v záplavové vlně kontaminované sopečným materiálem.[12]
Mládě potravou savceEditovat
V lednu roku 2005 byla publikována nová studie. Jejím zjištěním bylo, že mláďata tohoto menšího dinosaura se mohla stávat kořistí velkého křídového savce rodu Repenomamus.[13] Jde o jediný dosud známý přímý důkaz trofické interakce mezi savci coby predátory a neptačími dinosaury. Jsou však známé také kosterní patologie (stopy okusu) na fosilním krčním žebru sauropoda z období pozdní jury.[14] Zajímavý je také objev zraněného jedince psitakosaura, který utrpěl četná poranění, prokazatelná jako patologie na kostře.[15]
GastrolityEditovat
V roce 2009 byl publikován objev nového druhu psitakosaura, P. gobiensis. Pouze 0,9 metru dlouhý dinosaurus měl v žaludku četné gastrolity (trávicí kameny) a lebka byla stavěna velmi mohutně, podobně jako u papoušků. Dinosaurus s ní zřejmě dokázal drtit i tvrdý materiál, například větve nebo tvrdé ořechy.[16]
ZbarveníEditovat
V roce 2016 byl publikován nový výzkum skvěle zachovaného jedince z čínského Liao-ningu, který poskytl první poměrně přesnou představu o zbarvení dinosauří kůže.[17] Podle této studie byl psitakosaurus tmavší na hřbetní straně těla a světlejší na břiše. Tento "protistín" mu pomáhal vyhnout se pozornosti predátorů v lesním prostředí, které obýval. Šlo tedy o klasické krycí zbarvení, známé i u mnoha současných živočichů.[18][19]
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Psittacosaurus na slovenské Wikipedii.
- ↑ Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, str. 49). New York: Random House. ISBN 978-0-375-82419-7.
- ↑ Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs. Princeton University Press, str. 247 (anglicky)
- ↑ Benson, R. B., Hunt, G. , Carrano, M. T., Campione, N. and Mannion, P. (2018). Cope's rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology, 61: 13-48. doi:10.1111/pala.12329
- ↑ James G. Napoli, Tyler Hunt, Gregory M. Erickson & Mark A. Norell (2019). Psittacosaurus amitabha, a New Species of Ceratopsian Dinosaur from the Ondai Sayr Locality, Central Mongolia. American Museum Novitates 3932: 1-36. doi: https://doi.org/10.1206/3932.1
- ↑ https://dinosaurusblog.com/2020/01/02/dinosauri-statistika-za-rok-2019/
- ↑ https://dinosaurusblog.com/2013/07/12/zahada-dinosauriho-rustu-odhalena/
- ↑ Claire M. Bullar, Qi Zhao, Michael J. Benton & Michael J. Ryan (2019). Ontogenetic braincase development in Psittacosaurus lujiatunensis (Dinosauria: Ceratopsia) using micro-computed tomography. PeerJ 7: e7217. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.7217
- ↑ Phil R. Bell, Michael Pittman, Thomas G. Kaye & Christophe Hendrickx (2020). A crocodylian-style cloaca in a non-avialan dinosaur. bioRxiv. 2020.10.11.335398. doi: https://doi.org/10.1101/2020.10.11.335398
- ↑ Jakob Vinther, Robert Nicholls & Diane A. Kelly (2021). A cloacal opening in a non-avian dinosaur. Current Biology. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2020.12.039
- ↑ SOCHA, Vladimír. První rekonstrukce dinosauří kloaky. OSEL.cz [online]. 5. února 2021. Dostupné online. (česky)
- ↑ http://news.nationalgeographic.com/news/2008/01/080116-dinosaur-skin.html
- ↑ http://www.osel.cz/8858-druhohorni-cinske-pompeje.html
- ↑ https://dinosaurusblog.com/2009/05/07/785833-jezevec-pozirajici-dinosaury/
- ↑ https://www.idnes.cz/technet/vesmir/prvni-savci-dinosauri-potrava.A200823_133544_tec_vesmir_mla
- ↑ http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ar.23363/abstract
- ↑ http://news.nationalgeographic.com/news/2009/06/090616-new-dinosaur-parrot-nuts.html
- ↑ SOCHA, Vladimír. Deset největších úspěchů dinosauří paleontologie v uplynulém desetiletí. OSEL.cz [online]. 28. prosince 2020. Dostupné online. (česky)
- ↑ http://dinosaurusblog.com/2016/09/26/prvni-doklad-o-dinosaurim-krycim-zbarveni/
- ↑ Jakob Vinther, Robert Nicholls, Stephan Lautenschlager, Michael Pittman, Thomas G. Kaye, Emily Rayfield, Gerald Mayr, and Innes C. Cuthill (2016). 3D Camouflage in an Ornithischian Dinosaur. Current Biology 26 (1-7). http://dx.doi.org/10.1016/j.cub.2016.06.065
LiteraturaEditovat
- Mayr, G., Peters, D.S., Plodowski, G. & Vogel, O. (2002). Bristle-like integumentary structures at the tail of the horned dinosaur Psittacosaurus. Naturwissenschaften 89: 361–365.
- A. V. Podlesnov (2018). Morphology of the Craniovertebral Joint in Psittacosaurus sibiricus (Ornithischia: Ceratopsia). Paleontological Journal 52(6): 664–676. doi: https://doi.org/10.1134/S0031030118060096
- Qi Zhao, Michael J. Benton, Shoji Hayashi, and Xing Xu (2019). Ontogenetic stages of ceratopsian dinosaur Psittacosaurus in bone histology. Acta Palaeontologica Polonica. doi: https://doi.org/10.4202/app.00559.2018
- Zhang, Li-Jun (2020). Analysis on fossil community of tetrapods in Lujiatun bed of Lower Cretaceous Yixian Formation in Beipiao, Liaoning. Global Geology. 39(4): 737-745.