Otevřít hlavní menu

Politická komunikace

obor komunikace a politických věd

Politická komunikace je proces týkající se vytváření a výměny názorů probíhající mezi politickými subjekty, zpravodajskými médii a veřejností. Zabývá se tvorbou, šířením a účinky informací v hromadných sdělovacích prostředcích. Je to dominantní prvek celého průběhu volebního a politického procesu zahrnující také to, jak lze politické informace přeměnit v politický zisk.[1]

Jedná se o interdisciplinární obor, který mísí řadu společenských věd, od politologie, sociologie, psychologie po mediální studia, ekonomii i komunikační studia.

Komunikace a hromadné sdělovací prostředky se zejména kvůli technologickému pokroku neustále vyvíjí. Od počátku 21. století hlavní úlohu v politické komunikaci nemají tištěné noviny a stranické materiály, nýbrž internetová média, sociální sítě a televize. S příchodem internetu se výrazně rozrostlo množství dat k analýze. Vědci a analytici politických subjektů přecházejí na nové výpočetní metody ke studiu politické komunikace (analyzují projevy politiků, formální i neformální rozhovory mezi veřejností, dosahy mediálních výstupů a jejich koncepci).

V této oblasti se intenzivně studuje vztah mezi třemi procesy politické komunikace.

  • Obsah – Co zprávy obsahují a co mají sdělit adresátovi.
  • Produkce – Způsob, jakým se zprávy vyvíjejí v médiích a přenášejí mezi veřejností.
  • Účinek – Způsob, jakým jsou zprávy přijímány a interpretovány.[2]

Základní aktéřiEditovat

Mezi aktéry politické komunikace lze rozlišit tři základní typy.

  1. Politické organizace (politické strany, veřejné organizace, vlády, nátlakové a aktivistické skupiny, teroristické organizace) - Nejdůležitějším aktérem v západoevropských zemích jsou politické organizace, konkrétně politické strany, které se periodicky snaží získat přízeň voličů.
  2. Média – Jsou dominantní komunikační prostředek směrem k veřejnosti, proto se politické strany při komunikaci s veřejností neobejdou bez spolupráce s médii.
  3. Občané

Všichni tito aktéři spolu následně vzájemně interagují, přičemž tato interakce probíhá na několika úrovních. [3]   

DěleníEditovat

Dle účastníků můžeme politickou komunikaci rozdělit na:

  1. Komunikaci, jež je prováděna politiky, politickými stranami či jinými politickými aktéry za účelem dosažení konkrétních cílů. Dialog probíhá například při vyjednávání o koalicích.
  2. Komunikaci adresovanou nepolitickým aktérům, zejména voličům a médiím. Hlavní snaha se upírá směrem k vytvoření pozitivního názoru na daný subjekt. Roli zde hraje politický marketing.
  3. Komunikaci pojednávající o těchto aktérech a jejich činnostech, která je obsažena ve zprávách, na sociálních sítích a v dalších formách mediální diskuse o politice.[4]

Role sociálních sítíEditovat

Prvky politické komunikace se neustále mění, změna je způsobena zejména technologickým pokrokem 21. století. Aktéři jsou tedy nuceni se přizpůsobovat na změnu těchto technik a technologií, zároveň se snaží využít této změny ve svůj vlastní prospěch.

Politické organizace a politici již nevyužívají pouze tištěné stranické materiály a tiskové konference, ale komunikují s veřejností přímo skrze sociální sítě (Twitter, Facebook atd.). Sociální sítě umožňují dnešním politickým aktérům komunikovat s veřejností bez přítomnosti přímého prostředníka, jako jsou masová média. Nevýhodou této přímé komunikace je snadnější šíření tzv. hoaxů a populistických zpráv za účelem volebního zisku.

Význam sociálních sítí se každým rokem rapidně zvyšuje, jako příklad lze uvést změnu průměrného počtu fanoušků německých politických stran během let 2010–2012, kdy došlo k nárůstu 407%, konkrétně z průměrného počtu 4.065 na 20.627.[5]

Související článkyEditovat

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

MCNAIR, Brian. An introduction to political communication. 3rd ed. New York: Routledge, 2003. Communication and society (Routledge (Firm)). ISBN 0415307082

KŘEČEK, Jan. Politická komunikace: od res publica po public relations. Praha: Grada, 2013. Politologie (Grada). ISBN 9788024735368

PETRUSEK, Miloslav, Hana MAŘÍKOVÁ a Alena VODÁKOVÁ. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 8071843113

ReferenceEditovat

  1. What is Political Communication? Careers in Political Communication. www.mastersincommunications.com [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  2. Political Communication - an overview | ScienceDirect Topics. www.sciencedirect.com [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  3. www.euractiv.com [online]. Dostupné online. 
  4. CAS - Centrální autentizační služba UK - Loading Session Information. idp.cuni.cz [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  5. www.researchgate.net [online]. Dostupné online.