Wikipedie

Pištcovití

čeleď ptáků

Pištcovití (Pachycephalidae) představují čeleď pěvců.

Jak číst taxoboxPištcovití
alternativní popis obrázku chybí
Pištec rezavobřichý (Pachycephala rufiventris)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďpištcovití (Pachycephalidae)
Swainson, 1831
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika

editovat

Čeleď Pachycephalidae zahrnuje následujících pět rodů, přičemž jejich zástupci nesou české rodové jméno pištec:[1][2]

Pištcovití představovali taxonomicky zvlášť problematickou čeleď a nástup molekulární fylogenetiky ve 21. století výrazně proměnil jejich vymezení oproti tradičnímu systému, zahrnujícího proměnlivý počet více než deseti rodů. Například monografie Grzimek's Animal Life Encyclopedia z roku 2003 hodnotí v rámci čeledi Pachycephalidae tři největší rody Pachycephala, Colluricincla a Pitohui, k nimž se přidružovaly vesměs monotypické rody Aleadryas, Rhagologus, Hylocitrea a Coracornis, jindy zahrnuté v rámci rodu Pachycephala, stejně jako další, opět vesměs monotypické rody Oreoica, Falcunculus, Eulacestoma a Pachycare, resp. i novozélandské rody Mohoua a Turnagra.[3]

Naproti tomu současný (2024) systém rody Eulacestoma, Rhagologus, Falcunculus, Hylocitrea a Mohoua pokládá za jediné zástupce samostatných monotypických čeledí, rody Aleadryas a Oreoica pak sdružuje v rámci čeledi Oreoicidae,[4] výrazná proměna postihla i rod jedovatých pištců Pitohui, jenž se ukázal býti polyfyletickým, a proto byly jeho druhy rozděleny mezi několik různých rodů v rámci několika čeledí. Čeleď Pachycephalidae v tomto ohledu reprezentují rody Melanorectes a Pseudorectes, zatímco „okleštěný“ rod Pitohui je řazen v rámci čeledi Oriolidae.[5][6]

Pištcovití představují jednu z nejrozšířenějších ptačích čeledí Indo-Pacifiku. Předkové jejich korunové skupiny pravděpodobně pocházejí z Austrálie nebo Nové Guineje, evoluci této skupiny provázely několikanásobné kolonizace souostroví napříč Melanésií, Wallaceou a Filipínami.[7] Molekulárně-fylogenetická studie z roku 2019 pištcovité sdružuje s čeleděmi Psophodidae, Eulacestomatidae, Falcunculidae, Oreoicidae, Paramythiidae, Vireonidae a Oriolidae v rámci kladu Orioloidea.[8]

Charakteristika

editovat
 
Pištec Colluricincla rufogaster

Pištcovití představují středně velké pěvce vejčitého profilu těla[4] s širokými zaoblenými křídly. Největším zástupcem je pištec rezavý (Pseudorectes ferrugineus), jenž může měřit až 28 cm. Robustní postava s nápadně zakulacenou hlavou těmto ptákům vynesla anglické jméno „thickheads“ („tlustohlavci“). Zobák je u většiny druhů spíše středně dlouhý, avšak mohutný a s háčkovitou špičkou, jež napomáhá úchopu kořisti. Opeření je spíše nevýrazné, dominují různé odstíny hnědé, rezavé, šedé a olivové, někdy se objevuje kontrastní černo-bílý (případně žlutý) vzor. V rámci zbarvení mohou pištci vykazovat pohlavní dvojtvárnost, s pestřejším opeřením v případě samců. Výrazné excesivní znaky, jako například okrasná pera, v jejich případě většinou scházejí, například samci pištců holokrkých (Pachycephala nudigula) se nicméně mohou pyšnit výraznou barevnou nažinou na hrdle.[3]

Pištcovití se vyskytují především v různých zalesněných stanovištích, od deštných pralesů po krajinu otevřenějšího charakteru. Hlavní součást jejich potravy tvoří hmyz a jiní bezobratlí, někdy se mohou přiživit i plody, větší zástupci zabíjejí ještěrky, žáby a jiné drobnější obratlovce. Zástupci rodu Colluricincla se krmí na zemi, zatímco pro rod Pachycephala je charakteristická obživa ve stromoví.[4] Během období hnízdění bývají pištcovití silně teritoriální, a to v případě obou pohlaví; území si vymezují výbušným hlasitým zpěvem. Mimo hnízdní sezónu jde spíše o samotářsky žijící ptáky, typicky stálé. Výjimkou je australský pištec rezavobřichý (Pachycephala rufiventris), jehož populace na jihovýchodě Austrálie podnikají pravidelné migrace.[3] Hnízda pištců jsou miskovitá, umístěná do horizontálních vidlic větví, druhy z rodu Colluricincla však mohou hnízdit i na zemi či ve vhodné dutině. Na stavbě hnízda, inkubaci i péči o mláďata se podílí jak samec, tak samice. Snůška činí 2 až 3 vejce, jež jsou inkubována 15 až 19 dní. Opeření proběhne za 10 až 12 dní, mláďata však zhruba další dva měsíce využívají péči svých rodičů.[4]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Whiteheads, sittellas, Ploughbill, Australo-Papuan bellbirds, Shriketit, whistlers – IOC World Bird List. www.worldbirdnames.org [online]. [cit. 2024-02-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ pištcovití [online]. BioLib [cit. 2024-02-06]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c HUTCHINS, Michael; JACKSON, J. A.; BOCK, W. J.; OLENDORF, D, 2003. Birds IV. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale. (Grzimek's Animal Life Encyclopedia; sv. 11). S. 115–118. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d WINKLER, D. W.; BILLERMAN, S. M.; LOVETTE, I. J. Bird Families of the World: An Invitation to the Spectacular Diversity of Birds. Barcelona: Lynx Edicions, 2015. Dostupné online. ISBN 978-84-941892-0-3. S. 353–354. (anglicky) 
  5. ↑ DUMBACHER, J. A taxonomic revision of the genus Pitohui Lesson, 1831 (Oriolidae), with historical notes on names. Bulletin of the British Ornithologists' Club. 2014. Dostupné online. 
  6. ↑ DUMBACHER, John P.; DEINER, Kristy; THOMPSON, Lindsey. Phylogeny of the avian genus Pitohui and the evolution of toxicity in birds. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2008-12-01, roč. 49, čís. 3, s. 774–781. Dostupné online [cit. 2024-02-07]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2008.09.018. 
  7. ↑ BRADY, Serina S.; MOYLE, Robert G.; JOSEPH, Leo. Systematics and biogeography of the whistlers (Aves: Pachycephalidae) inferred from ultraconserved elements and ancestral area reconstruction. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2022-03-01, roč. 168, s. 107379. Dostupné online [cit. 2024-02-07]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2021.107379. 
  8. ↑ OLIVEROS, Carl H.; FIELD, Daniel J.; KSEPKA, Daniel T. Earth history and the passerine superradiation. Proceedings of the National Academy of Science. 2019-04-01, roč. 116, s. 7916–7925. ADS Bibcode: 2019PNAS..116.7916O. Dostupné online [cit. 2024-02-07]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1813206116. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pištcovití&oldid=23687577“