Paleopatologie

Paleopatologie je oborem na pomezí humánní a částečně i veterinární medicíny, antrolologie, pomocných věd historických a dějin lékařství. Paleopatologie se zabývá studiem chorobných změn konkrétních jedinců žijících v minulosti a naopak změnami klinického průběhu chorob během minulosti. Širší pojetí paleopatologie pak zahrnuje nejen lidská onemocnění v průběhu historických epoch, ale i studium chorobných změn např. dávno vymřelých živočichů.

Metody paleopatologieEditovat

Paleopatologie využívá analýzu všech dostupných pramenů. Celkový obraz je vytvářen na základě více pramenů.

Analýza písemných pramenůEditovat

Při analýze písemných pramenů paleopatolog úzce spolupracuje především s historikem, nejlépe s historikem specializovaným na dějiny lékařství. Vymezení konkrétní choroby, konkrétních znaků i konkrétních léčebných postupů se totiž v průběhu věků měnilo, takže nepoučeným použitím dnešního významu může dojít ke značnému posunu slov. Při analýze se nevychází jen ze starých lékařských spisů, ale stejný význam mají i kroniky, zejména pokud kronikář podrobně popisuje výstřední osobnost, vážné onemocnění nebo poslední okamžiky panovníka nebo jiné významné osoby.

Ikonografická analýzaEditovat

Ikonografická analýza, tedy studium obrazů, může přinést některé cenné informace. Na druhou stranu může být ikonografie zavádějící, protože palologie je často znázorněna jen schematicky u osob v pozadí, pokud jde o portrét, může být tendence projevy onemocnění spíše potlačit.

Analýza tělesných pozůstatkůEditovat

Nejčastější zdrojem poznatků je analýza kosterních pozůstatků. Na sketelu lze analyzovat především traumatické změny, např. analýzou lebky bylo zjištěno, že Jan Žižka přišel o jedno oko ještě v dětství. Na kostech se mohou projevit i poruchy během růstu, např. analýzou kosterních pozůstatků Václava II. bylo potvrzeno, že v dětství skutečně těžce fyzicky strádal a trpěl podvýživou. Kostní materiál lze analyzovat i toxikologicky a tím odhalit některé anorganické jevy, např. u římských legionářů byla prokázána chronická otrava olovem, zřejmě z olověných vodovodů. V kostech lze zachytit i ložiska některých patologických procesů, především kostní tuberkulózy a nádorových metastáz.

Pokud se náhodou nebo záměrně dochovají mumifikované (vysušené) ostatky, lze si udělat i rámcovou představu o případné patologii měkkých tkání. Jen výjimečně se zachovávají ostatky ještě komplexnější, např. díky utopení v bažině nebo zamrznutí do ledu. Někdy je možné takovéto zbytky měkkých tkání zpracovat i histologicky.

Ke studiu fyzických pozůstatků se s úspěchem používá medicínských zobrazovacích metod, především běžných rentgenů a počítačové tomografie.

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • HORÁČKOVÁ, L.; STROUHAL, E.; VARGOVÁ, L. Základy paleopatologie. Brno: CERM, 2004. (Panoráma biologické a sociokulturní antropologie). ISBN 80-7204-274-2. 
  • STROUHAL, E.; NĚMEČKOVÁ, A. Trpěli dávní lidé nádory? Historie a paleopatologie nádorů, zvláště zhoubných.. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1481-6. 
  • LESNÝ, I. Zpráva o nemocech mocných.. Praha: Horizont, 1984. 40-036-84. 

Externí odkazyEditovat