Wikipedie

Olga Rautenkranzová

česká režisérka a herečka v éře němého filmu

Olga Rautenkranzová (provdaná Košková, podruhé provdaná Nedomová, 22. září 1891 Karlín[1][2] – ?) byla česká herečka a filmová režisérka. V roce 1918, v éře němého filmu, natočila dva filmy, romanci Kozlonoh a komedii Učitel orientálních jazyků (tu společně s dalším průkopníkem Janem S. Kolárem), takže je považována za první českou filmovou režisérku.[3] Druhou českou filmovou režisérkou se roku 1919 stala Thea Červenková, třetí následně Zet Molas.

Olga Rautenkranzová
Narození22. září 1891
Karlín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. století
Povoláníherečka a filmová režisérka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

 
Reklama distribuční společnost Biografia na film Učitel orientálních jazyků

Narodila se 22. září 1891 v Karlíně u Prahy do rodiny Ludvíka Rautenkranze a jeho manželky Růženy, rozené Svátkové.[2][4] Pokřtěna byla jako Olga Anastasie.[2] Otec Ludvík pocházel z Holic a pracoval jako strojní inženýr v Rustonce (později se stal i jejím ředitelem[5]), matka Růžena byla dcerou karlínského politika a advokáta Vavřince Svátka. Svatbu měli v Karlíně 21. listopadu 1887,[6][7] o rok později se jim narodil syn Jan.[8] Manželství Rautenkranzových ale bylo roku 1903 soudem rozvedeno od stolu a lože. Růžena poté žila s dětmi odloučeně,[9][10] v roce 1919 došlo k definitivnímu konci manželství: soudní rozluce.[6] Růžena, narozená roku 1867,[11] byla již na přelomu 19. a 20. století platonickou láskou malíře Jano Köhlera a poté byla jeho celoživotní přítelkyní a múzou, které adresoval mnoho dopisů a kreseb a jejíž podobu využíval na množství svých grafik a obrazů.[12][13] Po rozluce si v roce 1922 vzala Köhlerova blízkého svobodného přítele, právníka a úředníka Miloslava Nedomu (narozen 1875).[14][15] Zemřela v roce 1926.[16][17]

Olga Rautenkranzová studovala herectví pod vedením Marie Hübnerové z pražského Národního divadla. Po absolvování studia vystupovala jako herečka a tanečnice v pražském i brněnském Národním divadle. Její role zahrnovaly balet i činohru.[18] Do brněnského Národního divadla nastoupila v létě 1912[19] a v sezóně 1912/1913 byla jednou ze sólistek činohry.[20]

Patrně díky jejím divadelním zkušenostem jí oslovila společnost Lucernafilm s nabídkou natočení filmu, díky čemuž se stala první českou filmovou režisérkou. V roce 1918 režírovala podle scénáře Quida Marii Vyskočila filmovou romanci Kozlonoh, v níž také ztvárnila hlavní ženskou roli, hraběnčinu dceru Anisju. Ještě před uvedením snímku do kin jí Lucernafilm nabídl natočení dalšího filmu, komedie Učitel orientálních jazyků, kterou zrealizovala tentýž rok ve spolupráci s Janem Stanislavem Kolárem, jenž napsal i scénář. I v tomto druhém snímku hrála hlavní ženskou roli, tentokrát markýzu Sylvu, vyslancovu dceru.[1][18] Poté se však stáhla z veřejného života, takže o jejích dalších osudech nebylo známi téměř nic.[18]

Dne 19. července 1919 se v Praze provdala za Jana Koška, poručíka v záloze. Jejich manželství bylo později soudně rozvedeno od stolu a lože a posléze v dubnu 1933 soudně rozloučeno.[21] Dne 14. listopadu 1933 se v Praze opět vdala; jejím druhým manželem se stal Miloslav Nedoma, její nevlastní otec a vdovec po její matce Růženě.[22] Nedoma zemřel roku 1954,[22][23] datum úmrtí Olgy Nedomové není známo; žila ještě kolem roku 1947, kdy bylo zpracováváno třetí vydání Nového slovníku československých výtvarných umělců, do kterého její manžel přispíval bádáním v archivech a ve kterém je zmiňována.[13][24]

Filmografie editovat

Herecká filmografie editovat

Režijní filmografie editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Olga Rautenkranzová na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Olga Rautenkranzová [online]. Filmovyprehled.cz [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Matrika KAR N13, sn. 271 [online]. AHMP [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  3. ↑ Český film : režiséři-dokumentaristé. Praha: Libri Dostupné online. ISBN 978-80-7277-417-3. 
  4. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 500, obraz 247: Rautenkranz Ludwig [online]. NA [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  5. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 500, obraz 245: Rautenkranz Ludvík [online]. NA [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Matrika KAR O5, sn. 336 [online]. AHMP [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  7. ↑ Bolestně dojati oznamujeme truchlivou zprávu, že Všemohoucí povolal k Sobě našeho drahého manželka, otce i děda, pana JUDra. Vavřince Svatka. Národní listy. 1910-08-23, roč. 50, čís. 231, s. 8. Dostupné online. 
  8. ↑ Matrika KAR N13, sn. 68 [online]. AHMP [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  9. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 500, obraz 248: Rautenkranzova (Svatkova) Růžena [online]. NA [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  10. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 500, obraz 246: Rautenkranz Ludvík [online]. NA [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  11. ↑ Matrika KAR N7, sn. 57 [online]. AHMP [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  12. ↑ KAVIČKA, Karel Antonín; MALÍKOVÁ, Silvie; PAŘÍK, Vojtěch; PARIK, Passionaria. Jano Köhler. Brno: Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství, 2018. ISBN 978-80-87864-14-2. S. 46, 93, 98. Dále jen Kavička a kol.. 
  13. ↑ a b TOMAN, Prokop; TOMAN, Prokop Hugo. Nový slovník československých výtvarných umělců, 1. svazek. Praha: Ivo Železný, 2000. Dostupné online. ISBN 80-237-3633-7. S. 513. 
  14. ↑ Kavička a kol., s. 45–46.
  15. ↑ Matrika MAG O19, sn. 136 [online]. AHMP [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  16. ↑ Dne 5. t. m. zesnula v Praze po krátké nemoci paní Růžena Nedomová (Rautenkranzová) roz. Svatková…. Národní listy. 1926-12-08, roč. 66, čís. 336, s. 5. Dostupné online. 
  17. ↑ Matrika ŠT Z16 [online]. AHMP [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  18. ↑ a b c ŠRAJER, Martin. Pátrání po Olze Rautenkranzové [online]. Filmovyprehled.cz, 2021-08-05 [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  19. ↑ Noví sólisté. Moravská orlice. 1912-08-20, roč. 50, čís. 189, s. 6. Dostupné online. 
  20. ↑ Divadlo. Rovnost. 1912-07-26, roč. 28, čís. 167, s. 5. Dostupné online. 
  21. ↑ Matrika MAG O4, sn. 117 [online]. AHMP [cit. 2024-05-01]. Dostupné online. 
  22. ↑ a b Matrika MAG O62, sn. 144 [online]. AHMP [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  23. ↑ WAGNER, Jan. Miloslav Nedoma (1875–1954): Literární pozůstalost číslo 488a. Praha: Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, 1966. Dostupné online. S. 3. 
  24. ↑ TOMAN, Prokop; TOMAN, Prokop Hugo. Nový slovník československých výtvarných umělců, 1. svazek. Praha: Ivo Železný, 2000. Dostupné online. ISBN 80-237-3633-7. S. 607. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Olga_Rautenkranzová&oldid=23891095“