Odoardo I. Farnese

vévoda z Parmy (1622 to 1646)

Odoardo I. Farnese (28. dubna 1612, Parma, Parmské vévodství11. září 1646, Parma, Parmské vévodství) byl vévodou z Parmy, Piacenzy a Castra od roku 1622 do roku 1646.

Odoardo I. Farnese
vévoda z Parmy a Piacenzy
Portrét
Odoardo I. Farnese,
vévoda z Parmy a Piacenzy
Doba vlády5. března 1622 – 11. září 1646
Narození28. dubna 1612
Parma, Parmské vévodství
Úmrtí11. září 1646 (ve věku 34 let)
Parma, Parmské vévodství
PředchůdceRanuccio I. Farnese, vévoda z Parmy
NástupceRanuccio II. Farnese, vévoda z Parmy
ManželkaMarkéta Medicejská
PotomciRanuccio II. Farnese
Alexander Farnese, princ z Parmy
RodFarnese
OtecRanuccio I. Farnese, vévoda z Parmy
MatkaMarkéta Aldobrandini
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Odoardo byl nejstarší legitimní syn Ranuccia I. Farnese a Markéty Aldobrandini. Poté, co byl Ranucciův nelegitimní syn, kterého Ranuccio, jehož manželství bylo dlouho bezdětné, prohlásil za vlastního a tedy byl Odoardovým potenciálním rivalem Ottavio Farnese (1598–1643) uvězněn, dědicem vévodství se stal on. Vzhledem k nízkému věku vládl za něho po dva roky jako regent jeho strýc Odoardo Farnese a po jeho smrti pak jeho matka Markéta Aldobrandini.[1]

V roce 1628 dospěl a ve stejném roce se oženil s Markétou Medicejskou, dcerou velkovévody Toskánska Cosima II. Medicejského. Jeho prvním rozhodnutím jako vévody bylo uzavření spojenectví s Francií v roce 1633, což byl krok, který měl čelit španělské převaze v severní Itálii a také doufal ve francouzskou podporu svých územních ambicí. Požádal také o půjčky na modernizaci armády, ale jeho první střety nebyly úspěšné: Piacenza byla obsazena španělskými jednotkami a Odoardova armáda byla poražena Františkem I. Francouzským. Španělská vojska obsadila vévodství a zpustošila krajinu, ale nepokusila se obléhat města. Při absenci francouzské pomoci byl Odoardo přesvědčen papežem Urbanem VIII., aby v roce 1637 podepsal se Španělskem mírovou dohodu.[1]

Castro bylo území udělené rodině Farnesi papežem Urbanem VIII. jako léno papežského státu. Agresivní politika Odoarda v Castru se rodině Barberini nelíbila a přáli si území znovu získat. (Rodina Barberini byla rodina Urbana VIII.) V roce 1641 se situace vyhrotila tak, že se papež rozhodl Odoarda exkomunikovat.[2] Odoardo přesto místo smíru hledal spojenectví s Benátkami, Florencií a vévodstvím Modena a napadl se 7 000 vojáky severní Lazio. Jeho armáda složená převážně z kavaléristů nebyla schopna získat Castro obléháním. Přesto, že Odoardova armáda byla prakticky zničena a vévoda papeži vzdoroval, v roce 1644 mu bylo město Castro vráceno a Odoardo se s římskokatolickou církví a především s papežem usmířil a znovu byl přijat do církve.[2]

Odoardo zemřel náhle v Piacenze, svém oblíbeném sídle, 11. září 1646.[1]

Děti a manželstvíEditovat

Odoardo Farnese se oženil s Markétou Medicejskou 11. října 1628 a měli spolu následující potomky:

Potomci:

  • Caterina (*/† 2. října 1629)
  • Ranuccio II Farnese (17. září 1630 – 11. prosince 1694), 6. vévoda z Parmy, Piacenzy a Castra,
    ⚭ 1660 Markéta Jolanda Savojská (15. listopadu 1635 – 29. dubna 1663)
    ⚭ 1663 Isabela d'Este (3. října 1635 – 21. srpna 1666)
    ⚭ 1667 Marie d'Este (8. prosince 1644 – 20. srpna 1684)
  • Maria Maddalena (c.1633/1638–1693)
  • Alexander (10. ledna 1635 – 18. února 1689), princ z Parmy, generál španělské armády a guvernér habsburského Nizozemska od roku 1678 do roku 1682, zemřel svobodný, ale měl několik nelegitimních potomků
  • Orazio (24. ledna 1636 – 2. listopadu 1656)
  • Caterina (3. září 1637 – 24. dubna 1684), karmelitánská jeptiška
  • Pietro (4. dubna 1639 – 4. března 1677)
  • Ottavio (5. ledna 1641 – 4. srpna 1641)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Odoardo Farnese, Duke of Parma na anglické Wikipedii.

  1. a b c Hanlon, Gregory. The Hero of Italy: Odoardo Farnese, Duke of Parma, his Soldiers, and his Subjects in the Thirty Years' War. [s.l.]: OUP Oxford, 2019. Dostupné online. ISBN 978-0-19-258628-5. (anglicky) 
  2. a b WILLIAMS, George L. Papal Genealogy: The Families and Descendants of the Pope. [s.l.]: McFarland, 2004. Dostupné online. ISBN 0-7864-2071-5. S. 106. (anglicky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat