Nacholapithecus kerioi

Nacholapithecus kerioi je druh vyhynulých úzkonosých primátů, žijících ve středním miocénu (před 15 miliony let) na území dnešní Keni. Nacholapithecus kerioi byl nalezen na lokalitě Nachola v oblasti Samburu.

Jak číst taxoboxNacholapithecus kerioi
alternativní popis obrázku chybí
Kostra Nacholapithecus kerioi
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída savci (Mammalia)
Řád primáti (Primates)
Oddělení úzkonosí (Catarrhini)
Čeleď Proconsulidae
Rod Nacholapithecus
Ishida et al., 1999
Binomické jméno
Nacholapithecus kerioi
Ishida et al., 1999
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vertikální šplhání u šimpanze

Dosud zachycené ostatky rodu Nacholapithecus jsou výjimečně dobře dochované a pomáhají poznat anatomii ostatních středně miocénních primátů, kteří jsou často známí jen útržkovitě. Nejvýznamnější je téměř kompletní kostra samce, označená kódem KNM-BG 35250, podle níž byl nový druh v roce 1999 popsán. Starší nálezy z 80. let 20. století byly původně řazeny do rodu Kenyapithecus.

Nacholapithecus byl středně velký stromový kvadrupední tvor, vývojově jen o málo pokročilejší než časně miocénní rod Proconsul. Samci druhu Nacholapithecus kerioi mohli dosahovat váhy asi 22 kg, zatímco samice vážily jen kolem 10 kg. Téměř kompletní kostra KNM-BG 35250 s jistotou dokládá zakrnělý ocas, větší pohyblivost ramenních kloubů i výrazně dlouhá chodidla.

Celkovou stavbou těla i morfologií zubů je Nacholapithecus podobný ostatním středně miocénním úzkonosým primátům a není příliš vzdálený ani starším druhům časného miocénu. Jedinečný je tím, že jeho přední končetiny jsou oproti zadním velmi robustní, velké a schopné silného úchopu. Ukazují na občasné využívání pohybu, který přední končetiny značně zatěžoval – uvažuje se o nějaké formě vertikálního šplhání. Převážně se však Nacholapithecus stále ještě pohyboval po všech čtyřech končetinách a jeho postoj mohl být jen o málo vzpřímenější než u Proconsula. Způsobem pohybu se Nacholapithecus tudíž nepodobá ani proconsulidům ani moderním lidoopům a zůstává někde na pomezí. K lokomoci současných hominoidů, využívajících závěsu na předních končetinách, měl ještě daleko. Předpokládá se ovšem, že výrazné zapojení předních končetin mohlo být právě prvním náznakem vývoje tímto směrem.

LiteraturaEditovat

  • BEGUN, D. R. Fossil record of Miocene hominoids. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 2. Berlín: Springer, 2007. S. 921 - 977.
  • BEGUN, D. R. Miocene Hominids and the Origins of the African Apes and Humans. Annual Review of Anthropology. 2010, roč. 39, s. 67 - 84. 
  • HARRISON, T. Dendropithecoidea, Proconsuloidea and Hominoidea. In: WERDELIN, L.; SANDERS, W. J. Cenozoic Mammals of Africa. Berkeley: University of California Press, 2010. S. 429 - 469.
  • ISHIDA, H., Kunimatsu, Y., Nakatsukasa, M., Nakano, Y. New hominoid genus from the middle Miocene of Nachola, Kenya. Anthropological Science. 1999, roč. 107, s. 189 - 191.