Násloví
Násloví je začátek slova či začátek slovního kmene.[1] Termín může označovat jak počáteční hlásku či písmeno, tak počáteční skupinu hlásek či písmen. Pro pozici uvnitř nebo na konci slova se obdobné jednoslovné termíny nepoužívají.
Na násloví se v některých jazycích váže ráz nebo, přízvuk, které tak slouží k oddělování slov v řeči. Výslovnost násloví bývá mnohdy ovlivněna též předcházejícím slovem (hláskové spodoby, spodoby znělosti). Vymizení hlásky v násloví se nazývalo sesutí či sesuvka (aphaeresis, afereze)[2] (například výslovnost cera místo dcera, šak místo však, dycky místo vždycky, de místo jde). Tyto spodoby se projevují v obecné mluvě a nářečích, ale také ve vývoji jazyka a diferenciaci slov (blesk/lesk, klopota/lopota). Opakem sesouvání je předsunutí protetické hlásky na začátek slova, zejména před samohlásky: kromě rázu se v obecné češtině používá například protetické v (okno/vokno), v některých nářečích (chodské, hanácké) protetické h (aby/haby), také hláska j na počátku některých českých slov (např. jablko) je protetického původu. Francouzština používá protetické e (například esprit ze spiritus). V některých jazycích plní protetickou roli člen.
Zvukový dojem z určitého jazyka je značně ovlivněn tím, jaké hlásky nebo skupiny hlásek se nejčastěji vyskytují v násloví. Například čeština má v násloví nejčastěji p.[3]
Podle počátečních písmen jsou standardně slova abecedně řazena ve slovnících všeho druhu.
Reference editovat
- ↑ Násloví, Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta
- ↑ Odsouvání, Sesouvání, Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta
- ↑ Pavel Eisner: Chrám i tvrz