Muchomůrka jízlivá

Muchomůrka jízlivá
	Muchomůrka jízlivá
Vědecká klasifikace
Říše	houby (Fungi);
Oddělení	houby stopkovýtrusné (Basidiomycota);
Třída	stopkovýtrusé (Basidiomycetes);
Podtřída	houby rouškaté (Agaricomycetidae);
Řád	lupenotvaré (Agaricales);
Čeleď	štítovkovité (Pluteaceae);
Rod	muchomůrka (Amanita);
Binomické jméno
	Amanita virosa; (Fries, 1838) Bertillon, 1866
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muchomůrka jizlivá (Amanita virosa) je smrtelně jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Je stejně nebezpečná a způsobuje podobnou otravu jako muchomůrka zelená.

Synonyma editovat

Agaricus virosus Fries, 1838
Amanita verna sensu Rea, 1922 non A. verna (Bulliard, 1783) Lamarck, 1738 – muchomůrka jarní
Amanitina virosa (Fries, 1838) E.-J. Gilbert, 1941
Amanita phalloides var. larroquei Massart & Beauvais, 1975

Popis editovat

Dospělá plodnice muchomůrky jízlivé. Charakteristický je bíle šupinatý třeň poněkud zvonovitý klobouk.

Klobouk má v průměru 5–10 cm, je dlouho kuželovitý, později sklenutý, na okraji je nerýhovaný. Zbarven je bíle. Povrch je hladký, většinou zcela holý, v mládí lepkavý, pak suchý a lesklý, potažený tenkou bezbarvou slupitelnou želatinovou blankou.
Závoj je blanitý, bílý, potrhaný, vlaje často z okrajů.
Prsten chabý, zplihlý, bílý a hladký.
Lupeny jsou husté, čistě bílé, volné.
Třeň je štíhlý, v dospělosti 8-14 cm dlouhý, 1–1,5 cm tlustý, válcovitý, bílý, nad prstenem hladký, pod ním hrubě bíle šupinatý, ukončený mohutnou měkkou kulovitou hlízou, uzavřenou ve volné, vysoké, nápadně cípaté bílé pochvě.
Dužnina je čistě bílá.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou kulovitého tvaru o průměru 7–10 μm.
Chuť má údajně lahodnou, vůni nasládlou, v dospělosti páchne po syrových bramborách.

Rozšíření editovat

Vyskytuje se v mírném pásmu Evropy, zejména v chladnějších podhorských a horských oblastech. Do Severní Ameriky a Austrálie byla zavlečena se sazenicemi stromků. Výskyt byl hlášen i z Japonska (Hokkaido). Původní domněnky o jejím výskytu na Havajských ostrovech byly později vyvráceny.

Výskyt editovat

Roste roztroušeně v červenci až říjnu v jehličnatých lesích, v podhorských a horských polohách. Výjimečně se udává výskyt i pod buky a duby.

Obsahové látky editovat

Peptidické alkaloidy editovat

Falotoxiny editovat


faloidin faloin	falisin	falicidin

Amatotoxiny editovat


α-amanitin amanin	β-amanitin amanullin	γ-amanitin

Otrava editovat

Otrava faloidními muchomůrkami probíhá ve čtyřech fázích:

Dlouhá latence 8–12 hodin,
bouřlivé příznaky; zvracení, průjmy a další (1–2 dny),
relativní uklidnění (1 den),
selhání jaterní a ledvinové činnosti a při neléčení následuje většinou smrt.

Podrobněji viz heslo muchomůrka zelená.

Možnost záměny editovat

Pozor na možnost záměny za bílé jedlé houby, hlavně žampiony, která je u muchomůrky jízlivé větší než u muchomůrky zelené. Je třeba mít na paměti, že žampion nemá nikdy čistě bílé lupeny. Bezpečná znalost muchomůrky jízlivé je vyžadována podle vyhlášky č. 475/2002 Sb. při zkouškách z mykologie pro osoby, které hodlají získat oprávnění k prodeji hub.

Taxonomická poznámka editovat

Rod Amanitina E.-J. Gilbert, 1940 (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu Amanita Persoon, 1797 (muchomůrka). Na základě molekulárních výzkumů je dnes tento rod Amanita přeřazován mnohými mykology do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité).

V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých – Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové (viz např. Index Fungorum (2004)) řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).

Literatura editovat

SMOTLACHA, Miroslav; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Houbařský atlas : 180 druhů jedlých a nejjedovatějších hub : 100 osvědčených kuchařských receptů. Brno: Trojan, 1999. ISBN 80-85249-28-6. S. 65.
VESELÝ, R., KOTLABA, F., POUZAR, Z. Přehled československých hub. Praha : Academia, 1972. – S. 238.
KUBIČKA, J.; ERHART, J.; ERHARTOVÁ, M. Jedovaté houby. Praha : Avicenum, 1980. – S. 66.
ERHART, J.; ERHARTOVÁ, M.; PŘÍHODA, A. Houby ve fotografii. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1977. S. 98.

Externí odkazy editovat

Obrázky, zvuky či videa k tématu muchomůrka jízlivá na Wikimedia Commons
obrázky muchomůrky jízlivé