Ministerstvo vojenství (Čína)

čínské ministerstvo 6. - 19. století

Ministerstvo vojenství[1][2] (čínsky v českém přepisu ping-pu, pchin-jinem bīngbù, znaky 兵部) či ministerstvo války[3] byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.

Odpovídalo za jmenování důstojníků, rozmístění vojsk, dodávky výzbroje a výstroje i za vládní komunikace. Původně bylo částí kanceláře šang-šu, v říši Jüan a rané Ming (ve 13. a 14. století) náleželo pod kancelář kancelář čung-šu. Od roku 1380 se osamostatnilo a přímo podléhalo císaři.

HistorieEditovat

Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře šang-šu, součástí kanceláře šang-šu bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kancelářísan-šeng (čung-šu šeng, men-sia šeng a šang-šu šeng) bylo říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře čung-šu. Roku 1380 byla kancelář čung-šu zrušena a ministerstva, včetně ministerstva vojenství, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.[4]

Zodpovídalo za jmenování důstojníků, rozmístění vojsk, strategické plánování, dodávky výzbroje a vojenských zásob všeho druhu, rovněž i za vládní komunikace (poštu). Dozíralo i na další vládní agentury spjaté s vojenstvím, např. na vládní pastviny. Od poloviny 8. století ztratilo vliv na regionální vojenské jednotky. Za Sungů a v říši Jüan fungovalo pouze jako administrativní přívěsek vojenského výboru šu-mi-jüan.[4] Podléhaly mu některé další vládní agentury, v mingské době kolej překladatelů, úřady pro pastviny a chov koní.[5] Za Čchingů dozíralo nad čínskou armádou zelené zástavy, nemělo však žádnou kontrolu nad oddíly osmi korouhví.[4]

Obvykle se dělilo na čtyři odbory s’ ():

  • jmenování (兵部司, ping-pu-s’; v mingském a čchingském období 武選司, wu-süan-s’), pro jmenování, povyšování a odvolávání důstojníků a generálů;
  • operací (職方司, č’-fang-s’), zodpovídal za vojenské mapy, výstavbu opevnění a signalizačních systémů;
  • vybavení (駕部司, ťia-pu-s’; v mingském a čchingském období vybavení a komunikací ťü-ťia-s’), se staral o chov koní jakož i potřebných zápřeží, řídil vládní poštovní síť;
  • zásob (庫部司, kchu-pu-s’, v mingském a čchingském období 武庫司, wu-kchu-s’), se staral o výzbroj a vojenské vybavení.[4]

V čele stál ministr šang-šu (čínsky pchin-jinem shàngshū, znaky 尚書), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností), vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1730. V říši Čching vedli ministerstvo dva spoluministři, Číňan a Mandžu.[4] Ministru pomáhali dva náměstci š'-lang (čínsky pchin-jinem shìláng, znaky 侍郎).[6] Odbory vedl ředitel lang-čung (郞中).[4]

Od počátku 15. století měli provinční koordinátoři sün-fu (resp. od poloviny 17. století provinční guvernéři sün-fu) formálně i vysoké funkce na ministerstvu vojenství (ministr, náměstek ministra).[4]

Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo vojenství ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu).[7] Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků,[7] Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.[8] Nankingské ministerstvo vojenství kromě toho mělo obecnou odpovědnost za klid a bezpečnost v jižní Číně,[9] představitelé ministerstva byli proto pověřováni potlačením povstání a nepokojů na jihu.[10]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. S. 133. 
  2. XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 45. 
  3. KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 81. 
  4. a b c d e f g HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 384. 
  5. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66, na s. 35. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Hucker (1985), s. 427.
  7. a b FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 32 a 45. (anglicky) [Dále jen Fang]. 
  8. Fang, s. 47.
  9. Fang, s. 48.
  10. Fang, s. 129.

LiteraturaEditovat

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. 
  • KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. 
  • РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky) 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5.