Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Spojených států amerických

Ministerstvo vnitřní bezpečnosti (anglicky: Department of Homeland Security, zkráceně DHS) je ministerstvo federální vlády ve Spojených státech, jež vzniklo jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001. Jeho hlavním úkolem je chránit území USA před teroristickými útoky a reagovat na přírodní katastrofy. Ministerstvo vede ministr vnitřní bezpečnosti USA.

Ministerstvo vnitřní bezpečnosti
Department of Homeland Security
Pečeť ministerstva
Pečeť ministerstva
Založeno25. listopad 2002
SídloNebraska Avenue Complex
Souřadnice
Počet zaměstnanců240 000 (2018) [1]
Rozpočet51,6 miliardy USD (2017)[2]
MinistrAlejandro Mayorkas
Webová stránkawww.dhs.gov

Zatímco Ministerstvo obrany je pověřeno vojenskými akcemi v cizině, DHS je pověřeno pracovat spolu s civilními složkami a chránit Spojené státy na domácím území, na jejich hranicích a i za nimi. Hlavním úkolem je připravit se na prevenci a případná domácí ohrožení, hlavně v oblasti terorismu. Dne 1. března 2003 zanikl Imigrační a naturalizační úřad Spojených států a jeho kompetence přešly právě na DHS. Všechny povinnosti okolo střežení hranic pak následně přešly pod DHS, včetně několika agentur, které toto zajišťovaly.

S více než 200 000 zaměstnanci je DHS třetí největší ministerstvo ve vládě USA. Více lidí zaměstnává už jen Ministerstvo obrany a Ministerstvo pro záležitosti veteránů. Politika národní bezpečnosti je určována Bílým domem a také Radou pro vnitřní bezpečnost.

Zřízení Ministerstva vnitřní bezpečnosti byla největší reorganizace v historii americké vlády a rovněž největším přeskupením federálních agentur od přijetí Zákona o národní bezpečnosti v roce 1947, kterým byla například vytvořena Ústřední zpravodajská služba. V rámci federální vlády spadá pod ministerstvo 22 různých vládních agentur s různými úkoly, například:

Reference

editovat
  1. Secretary of Homeland Security [online]. Homeland Security, 25-01-2017. Dostupné online. 
  2. Budget In Brief: Fiscal Year 2017 [online]. Homeland Security [cit. 2017-03-23]. S. 1, 2. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat