Otevřít hlavní menu

Meret Oppenheim

švýcarsko-německá surrealistická výtvarnice, básnířka, modelka a fotografka

Meret Elisabeth Oppenheim[1], též Méret (6. října 1913, Charlottenburg (Berlín) – 15. listopadu 1985, Basilej) byla švýcarsko-německá surrealistická výtvarnice, básnířka, modelka a fotografka. Stala se hlavní ženskou osobností surrealistického hnutí a patří k ženám, které zásadně ovlivnily vývoj moderního umění.[2]

Meret Oppenheim
Rodné jméno Meret Oppenheim
Narození 6. října 1913
Charlottenburg
Úmrtí 15. listopadu 1985 (ve věku 72 let)
Basilej
Alma mater Académie de la Grande Chaumière
Ocenění Berliner Kunstpreis (1982)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Meret Oppenheim pocházela z rodiny německo-židovského lékaře Ericha Alfonse Oppenheima a jeho švýcarské manželky Evy Wenger. Jméno Meret dostala podle Meretlein, divokého děvčete žijícího v lesích, postavy z novely Gottfried Kellera Der grüne Heinrich. Její babička Lisa Wenger vystudovala malířství na düsseldorfské Akademii a vedla školu malby na porcelánu v Basileji, matčina sestra Ruth Wenger, provdaná krátce za Hermanna Hesse, byla malířka a koncertní pěvkyně. Meret měla sestru Kristin (* 1915, etnoložka) a bratra Burkharda (* 1919).

Roku 1914, když byl otec povolán do armády,[3] se matka s Meret přestěhovala ke svým rodičům do Delémontu ve Švýcarsku. Zde od mládí přicházela do kontaktu se současnými umělci i všemi druhy umění, včetně divadla. Po absolvování základní školy pokračovala na reálce v Schopfheimu, soukromé škole v Zell, škole Rudolfa Steinera v Basileji, dívčí škole s internátem v Königsfeldu (Schwarzwald) a vysoké škole v Lörrachu. Od roku 1918 do roku 1932 rodina žila poblíž Basileje v jihoněmeckém městě Steinen, kde si otec otevřel lékařskou praxi. Jako patnáctiletou ji otec seznámil s dílem svého přítele Carla Gustava Junga a od té doby si začala zapisovat své sny, které se pak staly inspirací pro většinu jejího díla. Ovlivnila ji také retrospektivní výstava Paula Klee v Kunshalle Basel roku 1929.

V 18 letech (1932) odešla s o čtyři roky starší malířkou Irène Zurkinden do Paříže. Zapsala se ke studiu na Académie de la Grande Chaumière, ale většinou tvořila ve svém pokoji v hotelu Odessa na Montparnassu. Roku 1933 se přestěhovala do ateliéru na Avenue de Châtillon 44, kde ji navštívili Hans Arp a Alberto Giacometti. Ti ji pozvali k účasti na výstavě surrealismu na Salon des Surindépendants. Později se seznámila s André Bretonem a začala docházet na schůzky surrealistického kroužku v Café de la Place Blanche, jehož členy byli i Marcel Duchamp, Max Ernst a Man Ray. Po celý život ráda pózovala fotografům a díky sérii fotografií Man Raye (Erotique voilée) z roku 1933 byla považována za "Múzu surrealistů". Prodělala neopětovanou lásku k Giacomettimu a prožila milostný vztah s Ernstem a Man Rayem. Až do roku 1960 se zúčastňovala skupinových výstav surrealistického umění.

Roku 1936 se zúčastnila výstav surrealismu v Paříži a New Yorku a měla svou první autorskou výstavu v Galerii Schulthess v Basileji. Otec musel z rasových důvodů ukončit svou praxi v Německu a celá rodina se přestěhovala do Švýcarska. Tam nesměl jako Němec pracovat a Meret přišla o finanční zázemí. Roku 1938 podnikla cestu do Itálie se surrealistickou malířkou Lorou Fini a francouzským spisovatelem André Pieyre de Mandiargues. V Basileji po dva roky navštěvovala kursy kreslení a restaurování na tamní Vysoké škole umění a řemesel. Získala potřebné technické vzdělání a našla si možnost skromného výdělku jako restaurátorka. Roku 1939 se stala členkou protifašistické skupiny Group 33. Po poslední předválečné výstavě v Galerii René Drouin v Paříži roku 1939 začala její umělecká krize, během které řadu děl nedokončila nebo zničila a až do roku 1954 nevystavovala. II. světovou válku strávila ve Švýcarsku.[4]

V roce 1949 se provdala za obchodníka Wolfganga La Roche (1909-1967), se kterým žila v Bernu až do jeho smrti v roce 1967. V roce 1967 měla retrospektivu v Moderna Museet ve Stockholmu a v letech 1974 a 1975 výstavy ve Stockholmu, Winterthuru a Duisburgu. V 60. letech se její domovské město Bern stalo významným uměleckým centrem. Meret Oppenheim kromě domova v Bernu měla od roku 1968 rekreační dům v Caroně (Švýcarsko) a od roku 1972 ateliér v Paříži.

V roce 1974 získala uměleckou cenu města Basilej a ve svém slavnostním projevu se věnovala "androgynní" podstatě kreativity a potřebě ženy obhájit osobní svobodu. V roce 1982 byla Meret Oppenheim oceněna Grand Prix města Berlín ("Berliner Kunstpreis") a zúčastnila se výstavy Dokumenta 7 v Kasselu. Krátce před smrtí se stala členkou Akademie umění v Berlíně. Zemřela na srdeční selhání 15. listopadu 1985, v den vydání její knihy Caroline. Největší sbírku jejího díla vlastní Kunstmuseum Bern.

DíloEditovat

 
Meret Oppenheimː Ptačí stolek, 1972
 
Meret Oppenheimː Der grüne Zuschauer, Duisburg
 
Meret Oppenheimː Věžová fontána

Meret Oppenheim upoutala svými díly Arpa a Giacomettiho a poprvé vystavovala již jako devatenáctiletá studentka na Salon des Surindépendants roku 1933. Ke svému nejznámějšímu dílu se inspirovala když seděla v pařížské kavárně s Dorou Maar a Pablem Picassem. Picasso si všiml jejího kovového náramku s kožešinou a žertoval o tom, že cokoli ozdobené kožešinou je přitažlivější. Krátce po tom Meret Oppenheim koupila šálek, talířek a lžičku a pokryla ho kožešinou z čínské gazely. Vystavila ho jako Objekt (1936) nejprve v Paříži a poté na výstavě Fantastic Art, Dada and Surrealism v Museum of Modern Art v New Yorku. Její dílo, považované od té doby za ikonický surrealistický objekt, ji okamžitě proslavilo a jako první žena byla přijata do Klubu surrealistů.

Roku 1946 Objekt do svých sbírek zakoupilo Museum of Modern Art v New Yorku.[5] André Breton Objekt nazval Le Déjeuner en fourrure (Snídaně v kožešině), jako parafrázi Manetovy Snídaně v trávě (Le Déjeuner sur l’herbe) a s odkazem na erotický román Leopolda von Sacher-Masocha Venus en fourrures (1870, něm. Venus im Pelz).

Série Surrealistických rukavic, kterou navrhovala od roku 1934 pro prestižní módní dům Elsy Schiaparelli byla převratná a později často imitovaná.[6] Rukavice z kozinky ozdobila zlatými drápy[7], barevnými nehty, kostrou ruky nebo kresbou cév.[8]

Jiným slavným objektem Méret Oppenheim je dvojice hnědých dámských bot spojených ve špičce (Das Paar, 1956) nebo dámské lodičky s kožešinou na nártu, které navrhla pro Elsu Schiparelli. Kromě objektů tvořila i sochy, kreslila a malovala a navrhovala šperky a kostýmy. Roku 1956 navrhla kostýmy a masky pro provedení Picassovy hry Le Désir attrapé par la queue v Bernu, v režii Daniela Spoerriho. Během jarního banketu pro tři dvojice svých přátel (Frühlingsfest, 1959) nechala účastníky konzumovat opulentní hostinu z těla nahé ženy se zlatou tváří. Na přání Bretona byla akce zopakována o několik měsíců později jako Kannibalenfestmal na Exposition inteRnatiOnale du Surréalisme (EROS) v Galerii Cordier v Paříži. Uměleckými kritiky je řazena i k dadaistům, protože některá její díla mají povahu "ready-mades."

V 70. letech byla důležitou postavou v debatách o feminismu, ačkoli sama se za feministku nepovažovala. Mezi surrealisty byla uznávána jako autorita v oboru psychoanalýzy a podařilo se jí prolomit bariéru mezi uměním a módou návrhy pro Elsu Schiaparelli.

Známá dílaEditovat

  • 30. léta náramek La Sardine (šperk)
  • 30. léta Prsten s kostkou cukru (šperk)
  • 1933 Giacomettiho ucho
  • 1936 jednooké Brýle
  • 1936 Kožešinový náramek (šperk)
  • 1936 Object (Le Déjeuner en fourrure), [9] Fur Cup[10]
  • 1936 Mein Kindermädchen (moje guvernantka)
  • 1936 Pelzhandschuhe
  • 1936-1937 Kostní náhrdelník s ústy (šperk)
  • 1938 Kamenná žena (malba)
  • 1939 Kávový stolek s ptačíma nohama (Tisch mit Vogelfüssen, Traccia table)
  • 1956 Das Paar
  • 1969 Veverka
  • 1960-1977 Unterirdische Schleife (podzemní motýlek)
  • 1976 Der grüne Zuschauer, Sochařský park Lehmbruckova muzea, Duisburg
  • 1983 Věžová fontána, Waisenhausplatz, Bern
  • 1986 socha La Spirale ( návrh r. 1971) instalována v Paříži (Ministère de l'Enseignement supérieur et de la Recherche)[11]
  • 1996 Fontana di Hermes, sochařská zahrada Daniela Spoerri v Seggiano
  • Dvojitý šálek
  • Dadaistická žehlička s ostny

Básnické sbírkyEditovat

  • "Steine" (1978)
  • "Sansibar", Galerie Fanal, Basel (1981), poezie z let 1933-1957
  • "Karoline" (1985), kniha inspirovaná dopisy (publ. 1840), které si posílaly Bettina Brentano (1785-1859) and Karoline von Günderode (1780-1806)
  • Husch, husch, der schönste Vokal entleert sich: Gedichte, 215 s., Suhrkamp Verlag, 2015

PrózaEditovat

  • Träume Aufzeichnungen, Bibliotek Suhrkamp 2010
  • Meret Oppenheim – Worte nicht in giftige Buchstaben einwickeln: Das autobiografische Album 'Von der Kindheit bis 1943' und unveröffentlichte Briefwechsel, Taschen 2015 (soubor dokumentů a korespondence)

Autorské výstavyEditovat

  • 1967 Meret Oppenheim: Retrospective, Moderna Museet, Stockholm
  • 1984 Meret Oppenheim, Kunsthalle Bern, Switzerland
  • 1996 Meret Oppenheim, Beyond the Teacup, The Solomon R. Guggenheim Museum, New York
  • 1997 Meret Oppenheim: A Different Retrospective, Galerie Krinzinger, Vienna
  • 2003 Meret Oppenheim. From Breakfast in Fur and Back Again, Museum fur Kunst und Gewerbe, Hamburg
  • 2006 Meret Oppenheim: Retrospective, Kunst Museum, Bern, Switzerland
  • 2013 Meret Oppenheim: Retrospective, Bank Austria Kunstforum, Vienna, Martin Gropius Bau, Berlin

Filmové dokumentyEditovat

  • IMAGO Meret Oppenheim, 1989, režie Anselm Spoerri, Pamela Robertson-Pearce. Film získal řadu ocenění (Outstanding Quality Prize, The Swiss Film Board, Gold Apple Award, Oakland, Grand Prix, Mulhouse Honorary Mention, Paris)

ReferenceEditovat

Literatura (výběr)Editovat

  • Guido Comis, Maria Giuseppina Di Monte (eds.) MERET OPPENHEIM: WORKS IN DIALOGUE FROM MAX ERNST TO MONA HATOUM, Skira, 2018, ISBN 9788857235394
  • Carolyn Lanchner, Oppenheimː Object, MoMA New York 2017, ISBN 9781633450196
  • Thomas Levy (ed.), Meret Oppenheimː Mirrors of the Mind, Kerber 2014, ISBN 9783866788435
  • Simon Baur, Christian Fluri (Hg.), Meret Oppenheim – eine Einführung, 144 s., Christoph-Merian-Verlag, Basel 2013, ISBN 9783856166328
  • Elisabeth Bronfen et al., Meret Oppenheimː Retrospective, 2013
  • Joseph Manca et al., 1000 Sculptures of Genius, Sirrocco, London 2007
  • Martin A. Bühler, Simon Baur (eds.), Meret Oppenheimː Brunnengeschichten, 128 s., něm., angl., Hatje Publ., ISBN 978-3-7757-2590-3
  • Schulz, Isabel, "Oppenheim, Meret" in: Neue Deutsche Biographie 19 (1999), S. 567 On line
  • Jacqueline Burckhardt (autor), Bice Curiger (ed.), Meret Oppenheim: Beyond The Teacup, 175 s., Independent Curators publ., 1997, ISBN 978-0916365455
  • Galerie Krinzinger (Hrsg.): Meret Oppenheim – Eine andere Retrospektive. A different Retrospective. Graphische Kunstanstalt Otto Sares, Wien 1997, ISBN 3-900683-02-6
  • Josef Helfenstein, Meret Oppenheim und der Surrealismus, 203 s., G. Hatje, Stuttgart 1993
  • Josef Helfenstein, Meret Oppenheim und der Surrealismus, 178 s., Diss. phil.-hist. Bern 1991
  • Bice Curiger, Meret Oppenheim: Defiance in the Face of Freedom, The MIT Press, Cambridge, MA 1989
  • Grunder, Mariann, Meret Oppenheim, Studio Miele, Nola 1985

Externí odkazyEditovat