Otevřít hlavní menu

Maximilian Fabiani, známější jako Max Fabiani (29. dubna 1865 Kobdilj12. srpna 1962 Gorice), byl rakouský a italský architekt furlánského původu, představitel secese a rané moderny.

Max Fabiani
Max Fabiani 1902.jpg
Narození 29. dubna 1865
Kobdilj
Úmrtí 18. srpna 1962 (ve věku 97 let)
Gorizia
Alma mater Technická univerzita Vídeň
Zaměstnavatel Technická univerzita Vídeň
Ocenění Řád červené orlice
Řád Františka Josefa
Manžel(ka) Irma Polak
Děti Lorenzo Fabiani
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Lidová univerzita Urania ve Vídni, 1900

Obsah

BiografieEditovat

Narodil se roku 1865 do furlánské rodiny šlechtického původu v obci Kobdilj v Rakouském přímoří (dnes součást Slovinska). Vyrůstal v kosmopolitním prostředí, od dětství ovládal italštinu, slovinštinu a němčinu. Vychodil slovinskou základní školu v městečku Štanjel a německou reálku v Lublani. Poté odjel do Vídně studovat architekturu na Technické univerzitě, titul magistra získal v roce 1889. Od roku 1890 byl asistentem na Technické univerzitě ve Štýrském Hradci, načež v rámci stipendia dva roky (1892 až 1894) cestoval po Evropě. Po návratu do Vídně vstoupil na doporučení Josepha Marie Olbricha na dva roky do ateliéru Otto Wagnera, kde se podílel mj. na výstavbě vídeňské městské dráhy a na renovaci zámku Konopiště. Od roku 1896 působil jako architekt na volné noze. Zároveň přednášel na vídeňské technické univerzitě dějiny umění (1896–1912) a také interiérový design a ornamentální kompozici (1910–1912). Doktorát získal v roce 1902, a to jako první na vídeňské TU v oboru pozemní stavitelství.

Většina Fabianiho architektonických děl vznikla na přelomu 19. a 20. století. Nejvíce jich se nachází ve Vídni (k nejznámějším patří budova lidové univerzity Urania na dunajském nábřeží a obchodni dům Portois & Fix), mnoho také v Lublani, pro kterou připravil generální plán obnovy města po ničivém zemětřesení v roce 1895. Roku 1899 připravil regulační plán pro slezské město Bílsko obsahující hodně pokrokových řešení jako např. uzavření historického jádra pro silniční dopravu nebo přesun průmyslu mimo městskou zástavbu. Získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži.

V roce 1917 Fabiani nechal univerzitní a profesní kariéry ve Vídni a vrátil se do rodného kraje. Po první světové válce se usadil v Gorici a přijal italské občanství. V roce 1921 vstoupil do Národní fašistické strany, paradoxně o rok poté, co fašisté vypálili Fabianim navržený slovinský Národní dům v Terstu. Pět let (1918–1923) řídil Úřad pro obnovu města Gorice (město ležící přímo na řece Soči bylo vážně poškozeno během dvouletých bojů). V letech 1924–1927 učil na gorickém gymnáziu. V roce 1935 přijal nominaci na starostu města Štanjel. Posledním realizovaným Fabianiho architektonickým projektem byl Fašistický dům v Štanjeli otevřený roku 1941. Po druhé světové válce byl Štanjel připojen k Jugoslávii, proto se Fabiani vrátil do Gorice, kde se v zapomnění dožil 97 let.

OdkazyEditovat

Externí odkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • POZZETTO, Marco. Max Fabiani. Ein Architekt der Monarchie. Wien: Edition Tusch, 1983. ISBN 3-85063-124-9. 
  • KOŽELJ, Janez; HRAUSKY, Andrej. Maks Fabiani. Wien/Ljubljana/Triest. Klagenfurt: Hermagoras, 2015. ISBN 978-3-7086-0861-7.