Otevřít hlavní menu

Malotřídní škola

Malotřídní škola v Orlickém Podhůří

Malotřídní škola (též malotřídka, výjimečně málotřídka) je škola s alespoň jednou třídou, v níž se děti různých věkových kategorií (různých ročníků) vzdělávají společně. V prostředí českého školství se jedná především o základní školy s 1. stupněm (tzn. 1. – 5. třída).[1] Školský zákon z roku 2004 nehovoří přímo o malotřídních školách, rozlišuje pouze základní školy se všemi 9 ročníky a takové školy, kde je školních tříd méně (tj. malotřídky).[2] V České republice tvoří malotřídky zhruba 38 % základních škol.[3]

Zřizovatelem malotřídky může být obec, kde se škola nachází, registrovaná církev, právnická či fyzická osoba.[4]

VýskytEditovat

Malotřídní školy jsou záležitostí především venkovských sídel (sídla do 2000 obyvatel), ve větších městech se vyskytují výjimečně.[5] Je to dáno především demografickou strukturou sídla – méně obyvatel znamená méně dětí a představitelé obcí se musí rozhodnout, zda zřídí školu malotřídní či zda budou žáci dojíždět do spádových obcí. V některých obcích malotřídní školy zanikají, protože nejsou prostředky k udržení jejího chodu a peníze jsou potřeba na jiné, pro obec důležitější věci, jako např. zajištění zdravotní péče pro občany, dostavbu kanalizace apod.

V počátcích povinného školního vzdělávání měla většina škol jen jednu nebo dvě třídy,[6] s postupující urbanizací však malotřídních škol ubývalo. Obnova zájmu a nové zakládání malotřídek souvisí jednak s jejich poměrně dobrými výsledky, jednak se stěhováním lidí na vesnice. Tento trend započal v západních evropských zemích v druhé polovině 20. století, kdy se začalo více hovořit o ohrožení životního prostředí a jeho vlivu na lidský organismus. Lidé opouštěli městská sídla, usazovali se na venkově a prosazovali rozšíření občanské vybavenosti nejen o školská zařízení.[1]

Podoba malotřídních školEditovat

Na malotřídní školu můžeme nahlížet ze dvou hledisek:

  1. materiálně technická oblast – tělocvična, jídelna, nábytek, učebnice, didaktické pomůcky, pracovny pedagogů apod.; základní standard musí splňovat každá škola, další výbava a zařízení školy záleží na výši financí, které má ta jednotlivá škola k dispozici, na velikosti obce i na ochotě zřizovatele či ředitele školy zajistit potřebné věci[3]
  2. vnitřní organizace školy – kdo všechno se podílí na chodu školy a jak tento chod probíhá; v ČR jsou průměrně 3-4 pedagogičtí pracovníci v jedné malotřídce, přičemž se jedná nejen o učitele a vychovatele, ale i o asistenty pedagogů, logopedy a externí učitele (např. učitelé cizích jazyků na částečný úvazek)[7]

VyučováníEditovat

Práce učitele v malotřídní škole se značně liší od vyučování v ročníkových třídách. Nemůže vyučovat "frontálně" všechny žáky najednou, ale musí je rozdělit na skupinky. Některé skupinky zaměstná samostatnou např. písemnou prací a jedné vykládá novou látku. Jeho práce je tak více individualizovaná a může se lépe přizpůsobit potřebám žáků. Další výhodou je, že malotřídka se více podobá rodině s více dětmi a mladší děti se zde často učí od starších. Proto se malotřídka podobá prostředí různých reformních a alternativních škol.

Hodnocení žákůEditovat

Na běžných základních školách (tj. se všemi devíti ročníky) se rozlišuje dvojí hodnocení, a to slovní hodnocení a klasifikace (tzn. známky na stupnici od 1 do 5). Slovní hodnocení převažuje v 1., případně ještě ve 2. ročníku, dále se využívá klasifikace.

V případě škol malotřídních je situace podobná. Do druhého ročníku žáci dostávají vysvědčení v podobě slovního hodnocení, starší ročníky pak dostávají vysvědčení s běžnou klasifikací, která je ale doplněna o tzv. školní formulář, kde je napsáno i slovní hodnocení. V rámci výuky pak učitelé hodnotí např. ústní prezentaci, skupinovou práci apod.

V malotřídkách se můžeme setkat i se sebehodnocením žáků. To je prezentováno formou portfolia či zápisníků, které si tvoří sami žáci a kam si zaznamenávají svou práci, kterou zároveň i hodnotí. Taková forma sebehodnocení je prospěšná nejen pro děti, ale i pro rodiče a učitele, kteří tak vidí všechnu práci dětí za školní rok na jednom místě a mohou tak zaregistrovat jejich progres např. v psaní, stylistické stránce aj.[8]

Novým způsobem hodnocení v malotřídkách je vzájemné hodnocení žáků, při němž děti hodnotí práci svých spolužáků. To probíhá ústní či psanou formou. Při tomto typu hodnocení žáci rozvíjí nejen své postoje, ale i klíčové kompetence. Pro to, aby hodnocení bylo efektivní, je potřeba si stanovit pravidla. Ty určuje buď pedagog sám, společně s dětmi nebo děti samy.[9]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Kateřina Emmerová: Malotřídky v současném prostředí českého venkova, Studia paedagogica, 2000, 47 (3-4), Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity
  2. Školský zákon – úplné znění zákona č. 561/2004 Sb., ze dne 2. září 2008 o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. aplikace.msmt.cz [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-24. 
  3. a b Kateřina Trnková: Podmínky vzdělávání na malotřídních školách (příspěvek prezentovaný na konferenci ČAPV), Jihočeská univerzita, České Budějovice 2007, s. 11
  4. M. Uhrínová: Organizace a řízení malotřídní školy (bakalářská diplomová práce), 2012
  5. Kateřina Trnková: Obce s malotřídkou, Studia paedagogica, 2008, 13 (1), Škola a místo
  6. Srv. například popis školy v "Babičce" Boženy Němcové aj.
  7. K. Trnková, L. Chaloupková, D. Knotová: Pedagogičtí pracovníci na málotřídkách – izolovaní a nekvalifikovaní?, Studia paedagogica, 2009, 14 (2)
  8. J. Brant: Hodnocení žáků v malotřídních školách, 2008
  9. Alena: Rakoušová: Vzájemné hodnocení žáků malotřídní školy, 2008

LiteraturaEditovat

  • Průcha, Jan: Moderní pedagogika. Praha: Portál 2009

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat