Luisa Oranžsko-Nasavská (1770–1819)

Luisa Oranžsko-Nasavská
	brunšvicko-wolfenbüttelská dědičná princezna
	Luisa Oranžsko-Nasavská, Johann Friedrich August Tischbein, 1788
Úplné jméno	Frederika Luisa Vilemína
Narození	28. listopadu 1770; Haag
Úmrtí	15. října 1819 (ve věku 48 let); Amsterdam
Pohřbena	Nieuwe Kerk, Delft; 28. října 1819
Manžel	Karel Jiří August Brunšvicko-Wolfenbüttelský
Dynastie	Oranžsko-nasavská dynastie
Otec	Vilém V. Oranžský
Matka	Vilemína Pruská
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Luisa Oranžsko-Nasavská (Frederika Luisa Vilemína; 28. listopadu 1770 Haag – 15. října 1819 Amsterdam) byla sňatkem dědičná brunšvická princezna. V rodině byla známá jako „Loulou“ .

Život editovat

Luisa se narodila jako dcera knížete Viléma V. Oranžského a jeho manželky Vilemíny Pruské. V souladu s novou módou péče o děti na konci 18. století její matka dohlížela na její výchovu osobně, na rozdíl od toho, co bylo dříve u dětí z její třídy běžné. Luisa byla následně matce oddaná a měla k ní blízký vztah po celý život. Byla vzdělávána svou guvernantkou Victoire E. Hollardovou a profesorem Hermanem Tolliusem. Učila se v nizozemštině a nizozemském náboženství, ačkoli jejím prvním jazykem byla francouzština, jak bylo v té době u evropských královských rodin zvykem. Zajímala se o hudbu, divadlo a psaní, účastnila se amatérských divadel a hudbě ji učil skladatel Johan Colizzi.

O Luise se uvažovalo jako o nevěstě pruského korunního práce, ale plány byly zrušeny. V roce 1789 požádal oficiálně o její ruku jménem svého nejstaršího syna a dědice Karla Jiřího Augusta brunšvicko-wolfenbüttelský vévoda Karel Vilém Ferdinand. Sňatek byl považován za vhodné gesto vděčnosti a spojenectví mezi oranžským rodem a vévodou z Brunšviku, který pomáhal jejím rodičům během holandského povstání v roce 1787. Luisa nebyla nucena souhlasit, ale údajně nabídku přijala dobře si vědoma skutečnosti, že by pro ni bylo velmi obtížné najít si jiného partnera vhodného postavení a náboženství.

Svatba se uskutečnila 14. října 1790 v Haagu; nevěste bylo 19 a ženichovi 24 let. Manželé se pak usadili v Brunšviku. Luise se v Brunšviku údajně stýskalo po domově, měla potíže se adaptovat na nové zvyky a chyběl jí živější kulturní život Nizozemska. Začala si dopisovat s matkou, svou guvernantkou a bývalým učitelem. Manžel, který byl na ní prý zcela závislý, se narodil mentálně omezený a nevidomý a ona pro něj byla spíše zdravotní sestrou než manželkou. V roce 1791 napsala dopis, ve kterém nevyjádřila žádné lamentace nad tím, že její manželství je bezdětné a zdálo se, že je v něm spokojená. Skutečnost, že dědic vévodství neměl děti a neočekávalo se, že by je měl, vedla k tomu, že se musel vzdát svého postavení dědice ve prospěch svého mladšího bratra. Když byli její rodiče v roce 1795 nuceni uprchnout z Nizozemska, přišla o svůj osobní příjem a stala se finančně závislá na rodině manžela.

Švédská princezna Hedvika ji i její rodinu popsala během své návštěvy v srpnu 1799:

Náš bratranec, vévoda, dorazil hned druhý den ráno. Jako významný voják získal mnohá vítězství, je to vtipný, přesný a příjemný známý, ale nepopsatelně obřadní. Je prý dost přísný, ale dobrý otec národa, který se stará o potřeby svého lidu. Potom, co nás opustil, jsem navštívila vévodkyni vdovu a tetu mého manžela. Je to příjemná, vysoce vzdělaná a uznávaná dáma, ale už je tak stará, že téměř ztratila paměť. Od ní jsem pokračovala k vévodkyni, sestře anglického krále a typické Angličance. Vypadala velmi jednoduše, jako manželka vikáře, má jistě mnoho obdivuhodných vlastností a je velmi úctyhodná, ale zcela postrádá způsoby. Klade ty nejpodivnější otázky, aniž by zvažovala, jak těžké a nepříjemné mohou být. Dědičná princezna i princezna Augusta – sestra vládnoucího vévody - k ní přišly, když jsem i ní byla. Ta první je rozkošná, mírná, milá, vtipná a chytrá, není to kráska, ale přesto je velmi pěkná. Navíc je prý ke svému nudnému choti obdivuhodně laskavá. Princezna Augusta je plná vtipu a energie a je velmi zábavná. Vévodkyně a princezny mě následovaly na Richmond, venkovské vily vévodkyně kousek za městem. Byla malá a hezká s krásným malým parkem, vše v anglickém stylu. Jelikož si rezidenci nechala postavit sama, baví ji ukazovat ji ostatním. Synové vévodského páru jsou poněkud svérázní. Dědičný princ, baculatý a tlustý, skoro slepý, zvláštní a podivný – ne-li imbecil – se pokouší napodobit svého otce, ale dělá ze sebe jen umělého a nepříjemného. Neustále mluví, neví, co říká a je po všech stránkách nesnesitelný. Je vstřícný, ale chudák, miluje svou manželku až k uctívání a zcela se jí řídí. Druhý syn, princ Jiří, je ta nejsměšnější osoba, jakou si lze představit, a je tak hloupý, že nikdy nemůže zůstat sám, ale vždy ho doprovází dvořan. Třetí syn je také popisován jako originál. Nikdy jsem ho neviděla, protože sloužil u svého pluku. Čtrvrtý je jediný normální, ale také trápí své rodiče svým nemorálním chováním.

V roce 1806 Luisa ovdověla, a zemřel v exilu i její otec, připojila se k ní její ovdovělá matka v Brunšviku. Téhož roku bylo vévodství napadeno Francií a ona i s matkou odešla do Švýcarska. S matkou zažily těžké období cestování s málo penězi. V roce 1807 konečně dorazily k matčině rodině v Prusku, kde se usadily. Luisa se nakonec připojila k rodině zemřelého manžela v Anglii. V roce 1814 se s matkou vrátila do Nizozemska, zimy trávila v Haagu a léta na venkově v Zorgvlietu u Haarlemu poblíž matčina panství.

Luisa zemřela 15. října 1819 ve věku 48 let v Amsterdam.