Království Čou (1354–1357)

Království Čou, plným názvem království Velké Čou (čínsky pchin-jinem Dà Zhōu, znaky 大周), bylo jedním z krátkodobě existujících povstaleckých států existujících v Číně během povstání rudých turbanů, v závěrečné fázi trvání říše Jüan. Založil jej roku 1354 v provincii Ťiang-si místní povstalecký vůdce Čang Š’-čcheng. Zprvu zahrnovalo nevelké území kolem Kao-jou ve středním Ťiang-su. V letech 1355–1356 rozšířilo svoji moc na jih od řeky Jang-c’-ťiang až na sever Če-ťiangu. Čang roku 1356 přesídlil na jih do Su-čou a následující rok se poddal jüanské vládě, přičemž se vzdal královského titulu.

Království Velké Čou
 Říše Jüan 1354–1357 Říše Jüan 
geografie
Kao-jou
Su-čou (od 1356)
obyvatelstvo
národnostní složení:
Číňané (Chanové)
státní útvar
monarchie
vznik:
1354 (vyhlášeno Čang Š’-čchengem)
zánik:
1357 (začleněno do říše Jüan)
státní útvary a území
předcházející:
Říše Jüan Říše Jüan
následující:
Říše Jüan Říše Jüan

HistorieEditovat

Koncem roku 1353 Čang Š’-čcheng, vůdce vzbouřených výrobců a pašeráků soli severního a středního Ťiang-su, ovládal Kao-jou, prefekturní město 40 km severně od Jang-čou a kontroloval dopravu na Velkém kanálu.[1] Zde se prohlásil králem (诚王, čcheng wang, doslova „pravý král“)[2] státu Velké Čou (大周, Ta Čou) a začal budovat stát – vyhlásil éru Tchien-jou (天祐, Pod ochranou nebes) a mezi své stoupence rozdělil patřičné úřady.[3]

Jüanská posádka v Jang-čou, nejvýznamnějšího střediska oblasti, na nové království v létě 1354 zaútočila, ale neuspěla. Jüanská vláda v Pekingu reagovala nabídkou amnestie a vysokých hodností a titulů. Čang jednání po čase rázně ukončil zabitím vyslanců.[3] Vláda odpověděla silou, ke Kao-jou přitáhla armáda v čele s velitelem jüanských vojsk Togtem a 24. listopadu 1354 zahájila obléhání.[3] Opakovaně rozdrtila Čangovy jednotky před městem a očistila od vzbouřenců okolní kraj, ale 7. ledna 1355 Togta dostihl císařský edikt, který jej zbavil velení a všech úřadů.[3] Armáda se po odchodu svého velitele rozpadla, část se dala k banditům.[3] Pekingská vláda opět Čangovi nabídla amnestii a úřad, ale on odmítl a obsadil severní Ťiang-su.[4]

Dobyté území bylo zdevastované epidemií a hladomorem. Obrátil proto svou pozornost na jih, i když s váháním, kvůli jazykové odlišnosti regionu.[4] Koncem 1355 vyslal na jih přes Jang-c’-ťiang mladšího bratra Čang Š’-tea.[pozn. 1] Čang Š’-te v únoru 1356 dobyl první velké město – Čchang-šu, a v březnu Su-čou, centrum oblasti.[4] V dubnu 1356 do něj Čang Š’-čcheng přesídlil.[5] V následujících měsících armáda pod velením Čang Š’-tea postoupila na západ za Čchang-čou a na jih do severního Če-ťiangu, kde však byl útok na Chang-čou neúspěšný.[4] Království Čou se poté stalo významnou regionální silou, na západě hraničilo s územím Ču Jüan-čanga, na jihu s jüanskou posádkou v Chang-čou, s oběma mělo nepřátelské vztahy.[4] Na severu čouský vliv dosáhl až k Šan-tungu.[6]

Pod tlakem Čua i zesílivších jüanských sil z Chang-čou se Čang Š’-čcheng koncem roku 1357 vzdal královského titulu a podřídil se jüanské vládě. Náhradou obdržel hodnost velkého maršála, hodnosti a tituly na provinční a místní úrovni dostali i úředníci jeho administrativy.[7] Faktická struktura moci však zůstala nezměněna a nezávislost si zachoval.[7]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Čang Š’-čcheng nebyl jediný, kdo se rozhodl obsadil bohaté kraje jižně od Jang-c’-ťiang. Současně se západněji přesouval přes řeku i Ču Jüan-čang.

ReferenceEditovat

  1. MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Mote]. ISBN 0521243327. S. 30–31. (anglicky)
  2. FARMER, Edward L. Zhu Yuanzhang and early Ming legislation: the reordering of Chinese society following the era of Mongol rule. Leiden: Brill, 1995. 259 s. ISBN 9004103910, ISBN 9789004103917. S. 23. (anglicky) 
  3. a b c d e Mote, s. 31.
  4. a b c d e Mote, s. 32.
  5. Mote, s. 47.
  6. DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 63. (anglicky)
  7. a b Mote, s. 33.