Čang Š’-čcheng

Ukázka čínského písma Tento článek obsahuje čínský text.
Bez správné podpory asijských znaků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, obdélníčky nebo jiné zástupné symboly.

Čang Š’-čcheng (čínsky pchin-jinem Zhāng Shìchéng, znaky zjednodušené 张士诚, tradiční 張士誠; 13211367) byl jedním z vůdců povstání rudých turbanů na sklonku vlády dynastie Jüan v Číně. Původně nájemný strážce obchodníků se stal banditou, když zesílil, prohlásil se v Kao-jou králem Čou. Roku 1356, poté co dobyl části dnešních provincií Če-ťiang a Ťiang-su, se usídlil se v Su-čou. Následující rok se poddal vládě říše Jüan v Pekingu, přičemž si uchoval faktickou nezávislost. Po šesti letech se prohlásil králem Wu. Už roku 1357 se střetl ze západněji položeným Ču Jüan-čangem, válku s ním prohrál a roku 1367 byl jím zajat a zabit.

Čang Š’-čcheng
král Velkého Čou; král Wu
Portrét
Doba vlády 13541357 a 13631367
Éra vlády Tchien-jou (天祐, 1354–1357)
Úplné jméno Čang Š’-čcheng (张士诚)
Narození 1321
Dafeng District
Úmrtí 1367
Rod Čang
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Čang Š’-čcheng pocházel z rodiny člunařů tržního města Po-ťü-čchang v prefektuře Tchaj-čou na pobřeží severního Ťiang-su, oblasti důležité výrobou soli.[1][pozn. 1] Byl mladý rváč, silný a bojovný. S třemi mladšími bratry se obchodníky se solí nechával najímat k doprovodu pašovaných nákladů.[1]

Roku 1353, dvaatřicetiletý, při hádce zabil strážce městské brány a založil požár, který se rozšířil na celé město. Pak mu nezbylo než se s bratry a 18 společníky uchýlit do sousedního okresu.[1] Během několika týdnů do své bandy zrekrutoval přes tisíc ozbrojenců, po chabých pokusech o likvidaci se jej úřady pokusily neutralizovat obvyklou cestou – nabídkou úředního místa, neúspěšně.[1]

Koncem roku 1353 už ovládal Kao-jou, prefekturní město 40 km severně od Jang-čou a kontroloval dopravu na Velkém kanálu.[2] Ze světa banditismu, pašeráctví, obchodu a handrkování s úřady zda přijme oficiální hodnost záhy vybočil svými ambicemi.[3] Nehledě na nevelké území se totiž prohlásil králem (诚王, čcheng wang, doslova „pravý král“)[4] státu Velké Čou (大周, Ta Čou), vyhlásil éru Tchien-jou (天祐, Pod ochranou nebes) a obsadil patřičné úřady.[3]

Přestál pokusy místních jüanských sil i hlavní armády říše vedené Togtem o jeho zničení. Odmítl i návrhy na zařazení do jüanského správního aparátu.[3] Obsadil severní Ťiang-su, zničené hladomorem a válkou. Obrátil se proto na jih, i když s váháním, kvůli jazykové odlišnosti regionu.[5] Koncem 1355 vyslal na jižní stranu Jang-c’-ťiang mladšího bratra Čang Š’-tea[pozn. 2][5] Bratr na jaře 1356 dobyl rozsáhlou oblast až k téměř Chang-čou s centrem v Su-čou, kam Čang přesídlil a zůstal usazen jedenáct let.[5] Čangův stát se poté stal významnou regionální silou, na západě a jihu obklopen nepřáteli – Ču Jüan-čangem a jüanskou posádkou v Chang-čou. Na severu si s temním jüanským vojevůdcem Čagan Temürem nepřekáželi. Nejnebezpečnějším z nepřátel byl Ču Jüan-čang.[5]

V létě 1357 byl v boji o strategický přístav Fu-šan v okrese Čchang-šu severně od Su-čou Čang Š’-te zajat a eskortován do Nankingu.[6] Ču Jüan-čang se pokusil využít zajatce k jednání, ale ten propašoval bratrovi dopis, ve kterém jej vyzval k odmítnutí jakýchkoliv Čuových nabídek. Poté držel hladovku až do smrti.[7] Pro Čang Š’-čchenga to byla velká ztráta, Š’-te byl jeho nejschopnější pomocník, nejagresívnější generál[7] a zdroj vize moci rodiny Čang.[8]

Pod tlakem Čua i zesílivších jüanských sil z Chang-čou se Čang koncem roku 1357 podřídil jüanské vládě. Obdržel hodnost velkého maršála, nižší hodnosti a tituly získali i jeho úředníci. Faktická struktura moci však zůstala nezměněna a nezávislost si zachoval.[7] K jüanskému státu měl pouze jedinou povinnost – dodat do Pekingu 1 milión tanů rýže ročně, fakticky posílal maximálně 15 % tohoto množství.[7]

Byl velkorysý v zacházení s podřízenými a úspěšný při získávání vzdělanců na svou stranu. Během soupeření s Ču Jüan-čangem přebíhali lidé více k němu než naopak.[4] Ovládal území zajišťující polovinu čínské produkce soli a bohaté na rýži. Byl to nejbohatší region země s mnoha majetnými rodinami.[4] Početná populace dávala režimu moc a politickou sílu, averze k Bílému lotosu a loajalita k říši Jüan, nyní podporující konfucianismus, přinášela vládě důvěru jihočínských vzdělanců.[8] Převzal hodnoty džentry a vládl ve shodě s nimi v konfuciánském duchu, fakticky nejvíce ze všech vládců v tehdejší Číně, ať už rebelských či provládních.[7] Správu zorganizoval podle jüanských vzorů, ale s použitím tradiční terminologie.[4]

Roku 1359 dobyl na jihu Chang-čou.[9] Do roku 1360 obsadil kromě Su-čou celkem šest dalších zalidněných prefektur na jih od Jang-c’-ťiang, severně od řeky jeho vliv dosáhl až k Šan-tungu.[8] Rozšiřoval své území do roku 1363, kdy přijal titul krále Wu (吴王, Wu wang).[4][pozn. 3] V nastalé válce s Ču Jüan-čangem byl roku 1367 poražen, zajat a v Nankingu zabit.[4]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. V severním Ťiang-su vyráběly sůl státní solivary. Roku 1329 zdejší solná pole produkovala 40 % čínské produkce soli a přinášela vládě říše Jüan třetinu jejích daňových příjmů. S oslabením síly vlády se rozmohlo pašování neregistrované a tedy nezdaněné soli. Stalo se vysoce výdělečným a dobře organizovaným podnikáním, nad kterým zkorumpovaní vládní úředníci zavírali oči.[1]
  2. Čang Š’-čcheng nebyl jediný kdo se rozhodl obsadil bohaté kraje jižně od Jang-c’-ťiang. Současně se západněji přes řeku přesouval i Ču Jüan-čang.
  3. Při přijetí titulu krále Wu roku 1363 se projevilo soupeření s Ču Jüan-čangem, který se roku 1361 stal vévodou z Wu (吴公, Wu kung) a roku 1364 také králem Wu.[4]

ReferenceEditovat

  1. a b c d e MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Mote]. ISBN 0521243327. S. 30. (anglicky)
  2. Mote, s. 30–31.
  3. a b c Mote, s. 31.
  4. a b c d e f g FARMER, Edward L. Zhu Yuanzhang and early Ming legislation: the reordering of Chinese society following the era of Mongol rule. Leiden: Brill, 1995. 259 s. ISBN 9004103910, 9789004103917. S. 23. (anglicky) 
  5. a b c d Mote, s. 32.
  6. Mote, s. 32–33.
  7. a b c d e Mote, s. 33.
  8. a b c DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 63. (anglicky)
  9. Mote, s. 54.

Externí odkazyEditovat