Wikipedie

Kazimir Malevič

ukrajinsko-polský malíř
(přesměrováno z Kazimír Malevič)

Kazimir Severinovič Malevič ( polsky Kazimierz Malewicz, [kazɪˈmɪr sɛʋɛˈrɪnoʋɪtʃ mɑˈlɛʋɪtʃ]), (23. únor (gregoriánský kalendář) /11. únor (juliánský kalendář) 1879 Kyjev[1] – 15. května 1935 Leningrad) byl ruský malíř a teoretik umění polské národnosti [2][3][4] , průkopník geometrického abstraktního umění a zakladatel avantgardního hnutí suprematismu. Po obou rodičích byl polského původu.[2]

Kazimir Malevič
Fotografie z 30. let
Fotografie z 30. let
Rodné jménoКазиміръ Малевичъ
Narození23. únor (gregoriánský kalendář) /11. únor (juliánský kalendář) 1879
Kyjev, Ruské impérium
Úmrtí15. květen 1935
Leningrad, Sovětský svaz
Příčina úmrtírakovina prostaty
NárodnostUkrajinec, Polák
VzděláníMoskevská škola malby, sochařství a architektury
Povolánímalíř
Manžel(ka)Kazimiera Sgleitz
Sofia Rafalovich
Hnutísuprematismus, kubofuturismus
Významná dílaČerný čtverec, 1915; Suprematická malba - osm červených obdélníků, 1915; Složitá předtucha (Torzo ve žluté košili), asi 1930
OvlivněnýPaul Cézanne, kubismus, futurismus
Vliv naabstraktní umění, konstruktivismus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat
 
Brusič nože, 1912–1913, New Haven, Yale University Art Gallery. Příklad kubofuturistického obrazu

Narodil se v Kyjevě v tehdejším Ruském impériu polským rodičům. Jeho otec byl technický zaměstnanec cukrovaru. V roce 1896 se rodina přestěhovala do Kurska. V té době začal Malevič malovat. Aby si vydělal na pobyt v Moskvě, pracoval jako technický kreslič na dráze Kursk–Moskva.[5] Roku 1901 si vzal za manželku Polku Kazimiru Zgleits. Roku 1904 přijel do Moskvy a následujícího roku zde začal studovat na Škole malby, sochařství a architektury. Během návštěv u rodičů v Kursku maloval v plenéru obrazy ovlivněné impresionisty. V roce 1906 zahájil soukromé studium v ateliéru F. I. Rerverga (poruštěná forma příjmení Roehrberg). Poprvé představil své obrazy veřejnosti v roce 1907 v rámci 14. výstavy Moskevské společnosti umělců, kam patřili mj. Natalia Gončarovová a Vasilij Kandinskij. S Moskevskou společností umělců spolupracoval i v dalších letech, 1908 s ní vystavil Tři studie k fresce. Roku 1909 se oženil podruhé, tentokrát s dcerou psychiatra Sofií Rafalovičovou. Malevič se v roce 1910 zúčastnil také prvního výstavního projektu skupiny ruských primitivistů a následovníků Paula Cézanna, kteří si říkali Kárový kluk.[6] Roku 1911 začíná jeho neoprimitivistické období, obrazy vytvořené v tomto duchu vystavil v témže roce na Prvním moskevském salónu. Následující rok vystavuje Malevič v rámci sdružení Oslí ocas, založeném Gončarovovou a Michailem Larionovem. V roce 1913 napsal spolu s Michailem Matuškinem a Alexejem Kručonychem Futuristický manifest a společně ve Finsku složili experimentální operu Vítězství nad sluncem, která měla ještě téhož roku premiéru v Petrohradě. Téhož roku obsadil legendární newyorskou výstavu Armory Show, legendární podnik, na němž bylo poprvé v USA vystaveno současné evropské a americké avantgardní umění.

 
Zimní krajina, 48,5×54 cm, asi 1930 (antedatováno k 1909), Kolín n. Rýnem, Muzeum Ludwig

V roce 1914 poprvé vystavoval v zahraničí. Na pařížském Salónu nezávislých vystavil tři obrazy: Samovar, Dokonalý portrét Ivana Vasilieviče Klyuna a Ráno po bouři. Roku 1915 v Petrohradu poprvé vystavil své suprematické obrazy včetně proslulého Černého čtverce[7] a napsal pojednání Od kubismu k suprematismu. Bezprostředně po Říjnové revoluci se Malevič stal na čas správcem státních kremelských uměleckých sbírek a začal vyučovat na uměleckých školách v Moskvě a Petrohradě. Roku 1918 navrhl scénu k Majakovského dramatu Mystérium buffo. Na pozvání malířů Věry Jermolajevové a El Lisického odjel následujícího roku učit na výtvarnou školu do Vitebsku, jejímž ředitelem byl Marc Chagall.

V roce 1920 se mu narodila dcera Una. Protože se bolševickým úřadům ve Vitebsku postupně stávalo umění avantgardních umělců nepřijatelné, odešel Malevič roku 1922 s většinou svých žáků do Petrohradu. Zde reformoval místní Muzeum umělecké kultury na Národní institut umělecké kultury (GINChUK), což byla pracovně-vzdělávací instituce, rozdělená do pěti kateder. Po úmrtí manželky se v roce 1925 potřetí oženil, tentokrát s Natálií Mančenkovou. Roku 1926 byl GINChUK v rámci tažení proti avantgardě zrušen. Lidový komisař pro vzdělání Anatolij Lunačarskij ho jmenoval zástupcem Leningradského institutu pro kulturu a umění v Německu. Malevič vycestoval počátkem roku 1927 a přes Polsko, kde byl s nadšením přijat, dorazil v dubnu do Dessau, kde sídlila výtvarná škola Bauhaus, vedená tehdy Waltrem Gropiem. Tato škola vydala v německém překladu jeho práci Nepředmětný svět. Vzhledem k politickým poměrům ve vlasti zvažoval Malevič emigraci. Rozhodl se pro návrat, ponechal však značnou část svých obrazů a spisů v Německu. Po návratu v červnu 1927 se vrátil do Státního institutu pro dějiny umění v Moskvě, kde byl zaměstnaný před odjezdem do Německa. Dva roky nato byl ale z místa propuštěn. Bylo mu umožněno pracovat dva týdny v měsíci v Kyjevském Uměleckém institutu. V roce 1930 byl malíř dokonce na 14 dní uvězněn a vyslýchán kvůli údajnému šíření podvratných názorů. Přesto byl rok nato pověřen vypracováním plánů na přestavbu secesního Rudého divadla v Petrohradu. V roce 1932 se v Petrohradu natrvalo usadil, když zde získal místo vedoucího výzkumné laboratoře v Ruském muzeu. Téhož roku byla jeho díla prezentována na putovní výstavě 15 let sovětského umění. V roce 1934 onemocněl rakovinou a přestal malovat. V posledním roce života bylo ještě v Petrohradu vystaveno pět jeho pozdních obrazů. Malevičův pohřeb hradilo město Petrohrad, pozůstalost získalo Ruské muzeum. Malíř byl pohřben poblíž svého venkovského sídla v Němčinovce u Moskvy.

Dílo

editovat
 
Černý čtverec, 1915, 79×79 cm, Tretjakovská galerie, Moskva

Malevičův umělecký vývoj probíhal v době, která byla pro evropské výtvarné umění převratná. Vstřebával do sebe podněty které přinášel nabismus, impresionismus, fauvismus, futurismus a kubismus, v pozdějších letech se vracel k tradicím ruského lidového umění. Malevič nebyl v Rusku a později v Sovětském svazu solitérem. Tvořil v úzké spolupráci s dalšími ruskými avantgardními umělci. Díky ruským sběratelům obrazů byl v kontaktu se západoevropským uměním, evropské avantgardě byl znám.

Z počátku 20. století se dochovalo několik jeho obrazů, které vytvořil v duchu impresionismu, zejména pod vlivem Monetovým. Mezi roky 1911–1915 prošel několika tvůrčími obdobími. Obrazy z let 1911–1912 jsou zahrnovány do Malevičova primitivistického období. Jsou figurální, nápadně barevné s výraznými konturami. Zobrazují venkovany i obyvatele měst, jejich obličeje se blíží pravoslavným ikonám. V dalších dvou letech byl zaujatý futurismem a kubismem. Spolu s přáteli vytvořili z těchto dvou slohů osobitou syntézu nazývanou kubofuturismus.

 
Dívka s hřebenem ve vlasech, 35,5×31 cm, 1932–1933, Tretjakovská galerie, Moskva

Už v průběhu roku 1914 se Malevič postupně odvrací od kubistických konstrukcí a začíná vytvářet kompozice složené z kruhů, trojúhelníků a čtverců.[8] V roce 1915 poprvé vystavil legendární obraz Černý čtverec, který měl podle jeho tvrzení vzniknout už o dva roky dříve. Tímto obrazem se rodí umělecký sloh, který sám Malevič nazval suprematismus. Vznikl z kubismu a vyjadřoval vůli překonat předmětný svět a touhu po transcendentnu.[9] Podobně jako mnoho malířů po něm došel tehdy Malevič podle svého přesvědčení na hranice předmětné malby. „Když jsem se roku 1913 pokoušel v zoufalé snaze osvobodit umění od zbytečného břemene předmětnosti, nalezl jsem nakonec útočiště ve formě čtverce a vystavil jsem obraz představující pouze černý čtverec na bílém pozadí,“ napsal Malevič.[10] Termín suprematismus je odvozen od slova supremace – převaha. Podle Maleviče měly obrazové prostředky, tj. forma a barva, převahu nad zobrazováním viditelného světa jevů. V pozadí Malevičova obratu nalezneme i určité romantické rysy, když hovoří o supremaci čistých pocitů. Tyto svoje názory formuloval v publikaci Nepředmětný svět.

Na konci 20. let – jistě i v důsledku politických poměrů – se Malevič k figurativní malbě opět vrátil. Maluje venkovany, uniformní postavy bez tváří a někdy bez rukou. Vyjadřuje tím beznaděj a bezvýchodnost, která na ruský venkov dopadla v průběhu kolektivizace. Chronologie obrazů tohoto období není vždy jistá, protože malíř mnohé z nich antedatoval do prvního desetiletí 20. století.

Malevič se také, přibližně od roku 1923, zabýval architekturou. Vytvářel architektony, což byly většinou sádrové modely domů, sídlišť, dokonce i vesmíru. Tyto jeho práce však nenalezly příznivé přijetí ani u architektů Bauhausu, ani u kolegů z kruhů ruské avantgardy.

Galerie

editovat
  •  
    Hlava selky, 80×95 cm, 1912–1913, Stedelijk Muzeum, Amsterdam
  •  
    Osm obdélníků, 57,5×66,5 cm, 1915, Stedelijk Muzeum, Amsterdam
  •  
    Suprematismus, 18. provedení, 53×53 cm, 1915, Stedelijk Muzeum, Amsterdam
  •  
    Suprematismus (Černý kříž na červeném oválu), 100,5×60 cm, 20. léta, Stedelijk Muzeum, Amsterdam
  •  
    Suprematismus s modrým trojúhelníkem a černým obdélníkem, 57×66,5 cm, 1915, Stedelijk Muzeum, Amsterdam
  •  
    Dívka s květinami, 80×100 cm, pozdní 20. léta, antedatováno do 1903, Státní ruské muzeum, Petrohrad

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Запись о рождении в метрической книге римско-католического костёла св. Александра в Киеве, 1879 год // ЦГИАК Украины, ф. 1268, оп. 1, д. 26, л. 13об—14. (rusky)
  2. ↑ a b encyklopedia.pwn.pl [online]. encyklopedia.pwn.pl [cit. 2016-03-23]. Dostupné online. 
  3. ↑ Encyclopedia of World Biography. Kasimir Malevich [online]. www.encyclopedia.com, 2004 [cit. 2016-03-23]. Dostupné online. 
  4. ↑ The Columbia Encyclopedia, 6th ed. Malevich, Casimir [online]. 2015. vyd. www.encyclopedia.com [cit. 2016-03-23]. Dostupné online. 
  5. ↑ Néret, Gilles, Kazimir Malevich 1878–1935 and Suprematism, Taschen, Köln 2003, s. 91, ISBN 978-3-8228-1961-6
  6. ↑ Walther, Ingo F. (ed.), Umění 20. století, II. díl, Taschen/Slovart, Praha 2011, s. 766, ISBN 978-80-7391-572-8
  7. ↑ Lynton, Norbert, Umění 19. a 20. století, Artia, Praha 1981, s. 106
  8. ↑ Huyghe, René, (ed.), Umění nové doby, Odeon, Praha 1974, s. 315
  9. ↑ Pijoan, José (ed.), Dějiny umění, díl 9, Odeon, Praha 1983, s. 222
  10. ↑ Citováno dle Lynton, Norbert, Umění 19. a 20. století, Artia, Praha 1981, s. 106

Literatura

editovat
  • Bußmann, Maria, Die Mystik in der gegenstandslosen Malerei am Beispiel von Kasimir Malewitsch, Barnett Newman and Mark Rothko, Praesens, Wien 2008, ISBN 978-3-7069-0455-1
  • Crone, Rainer – Moos, David, Kazimir Malevich: the climax of disclosure, Prestel, München 1991, ISBN 3-7913-1177-8
  • Kazimir Malevič v Russkom muzeje, Palace Editions, Sankt-Peterburg 2000, ISBN 5-93332-009-9
  • Malevič, Kazimír, O nepredmetnom svete – state 1915-1922, Tatran, Bratislava 1968
  • Malevič, Kazimír, Suprematické zrcadlo (texty k bezpředmětnosti), Brody, Praha 1997, ISBN 80-86112-04-7
  • Marcadé, Jean-Claude, Malévitch, Casterman, Paris 1990, ISBN 2-7079-0025-7
  • Padrta, Jiří, Kazimír Malevič a suprematismus, Torst, Praha 1996, ISBN 80-85639-88-2
  • Stachelhaus, Heiner, Kasimir Malewitsch: ein tragischer Konflikt, Claassen, Düsseldorf 1989, ISBN 3-546-48681-1
  • Tupicyna, Margarita, Malevich and film, Yale University Press, New Haven 2000, ISBN 0-300-09459-0

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kazimir_Malevič&oldid=24309403“