Kaifáš
Josef Kaifáš (Kajfa) byl v letech 18–36 n. l. židovský velekněz, který se podle evangelií podílel na odsouzení Ježíše z Nazareta.
| Kaifáš | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1. století |
| Úmrtí | 1. století |
| Povolání | Kohen a politik |
| Funkce | velekněz (18–36) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie editovat
Židovský historik Josef Flavius ho uvádí jako „Josefa, zvaného Kaifáš“, který byl zetěm svého předchůdce Annáše, velekněze v letech 6–15. Do úřadu ho jmenoval římský prokurátor Valerius Gratus roku 18 a roku 36 byl odvolán současně s odvoláním prokurátora Piláta Pontského.[1] Od doby Heroda Velikého už nebyl úřad velekněze doživotní ani dědičný, nýbrž byl libovolně jmenován i odvoláván panovníkem, později římským prokurátorem. Velekněží se tak v tomto období často střídali a mimořádně dlouhé období Kaifášovo svědčí o tom, že s prokurátory dobře vycházel. Ostatně i jeho nástupce, Jonathan ben Hannas, patřil do téže rodiny.
Kaifášův soud editovat
Podle evangelií Matouše a Jana se v Kaifášově domě sešla velerada a předem dohodla, že Ježíše zajmou a pošlou na smrt.[2][3] Kaifášův výrok, že je lepší, aby zahynul jeden člověk než celý národ, pak obě evangelia chápou jako prorocké ohlášení Ježíšovy oběti. Před veleradu v Kaifášově domě pak zajatého Ježíše přivedli a soudili. Když na Kaifášovu přímou otázku, je-li Mesiáš, syn Boha živého, Ježíš přitakal, odsoudil ho Kaifáš za rouhání a ráno poslal k Pilátovi.[4][5] Markovo a Lukášovo evangelium líčí soud podobně, velekněze však nejmenují. Jako velekněz se pak Kaifáš jmenuje ještě v knize Skutků, kde má soudit apoštoly.[6][7]
Kaifášův rozsudek byl pak opakovaně záminkou k protižidovským bouřím a pogromům. Pokud se však události odehrály tak, jak je evangelia líčí, porušil Kaifáš židovský zákon, který například zakazoval vynést rozsudek smrti při prvním líčení.
Nález urny editovat
Roku 1990 byl na jeruzalémském předměstí Talpijot nalezen rodový hrob s několika kamennými schránkami na kosti (ossuarium). Na jedné zvláště ozdobné byl aramejský nápis „Josef bar Kajfa“; obsahovala pozůstatky asi šedesátiletého muže. O jeho ztotožnění s biblickým Kaifášem nebo jeho synem se zprvu pochybovalo, ale roku 2011 byla nalezena jiná schránka z téže doby s nápisem „Miriam, dcera Ješuy, syna Kaifase z kněžského rodu Maazijah“. Protože jde o jméno velmi neobvyklé, je souvislost obou nálezů s biblickým Kaifášem pravděpodobná.[8]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Flavius, Starožitnosti XVIII,95.
- ↑ Mt 26, 3 (Kral, ČEP)
- ↑ J 11, 49 (Kral, ČEP)
- ↑ Mt 26, 59 (Kral, ČEP)n.
- ↑ J 18, 19 (Kral, ČEP)n.
- ↑ Sk 4, 6 (Kral, ČEP)
- ↑ Novotný, Biblický slovník, str. 317.
- ↑ Grab der Enkelin des Hohepriesters Kaiaphas gefunden (Nalezen hrob vnučky velekněze Kaifáše), na hagalil.com, 30. 6. 2011 (navštíveno v únoru 2014). Srv. také článek hebrejské Wikipedie k nálezu.
Literatura editovat
- A. Novotný, Biblický slovník. Praha: Kalich 1956.
- Ottův slovník naučný, heslo Kaifáš. Sv. 13, str. 753.
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kaifáš na Wikimedia Commons - (anglicky) Článek Jony Lendering na Livius.org
