Jaromír Obzina

československý člen československého Federálního shromáždění, ministr techniky, ministr vnitra a politik

Jaromír Obzina (22. května 1929 Brodek u Přerova28. ledna 2003 Praha[1][2][3][4]) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a ministr vnitra vlád Československa za normalizace.

doc. PhDr. Jaromír Obzina, DrSc.
Jaromír Obzina během státní návštěvy NDR (1983).
Jaromír Obzina během státní návštěvy NDR (1983).
poslanec Federál. shromáždění (SL)
Ve funkci:
1973 – 1990
ministr vnitra ČSSR
Ve funkci:
1973 – 1983
PředchůdceRadko Kaska
NástupceVratislav Vajnar
místopředseda 4., 5. a 6. vlády L. Štrougala a vlády L. Adamce
Ve funkci:
1983 – 1989
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ

Narození22. května 1929 nebo 28. května 1929
Brodek u Přerova
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí24. ledna 2003 (ve věku 73 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
ChoťSvětla
Alma materVŠ ÚV KSSS
Profesepolitik
OceněníŘád republiky
CommonsJaromír Obzina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

editovat
 
Erich Mielke, Jaromír Obzina, Erich Honecker, Friedrich Dickel na snímku z roku 1983.

Narodil se jako syn Františka a Žofie Obzinových, jeho otec byl železničním úředníkem.[5] Členem KSČ se stal v roce 1947. V roce 1947 absolvoval Ústřední politickou školu KSČ, působil pak mezi roky 1948 a 1951 jako funkcionář strany na okresní a krajské úrovni. V letech 1953–1956 vystudoval Vysokou školu stranickou při ÚV KSSS v Moskvě. V letech 19561964 zastával post náčelníka politického oddělení Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně.[6][7]

Jeho politická kariéra vyvrcholila koncem 60. let a za normalizace. V letech 19651968 a 19691972 byl vedoucím odboru vědy a vysokých škol v oddělení školství a vědy Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V letech 1969–1972 byl navíc zástupcem vedoucího a v letech 1972–1973 vedoucím oddělení školství a vědy ÚV KSČ. Členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa byl kooptován k 28. listopadu 1973. XV. sjezd KSČ, XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[6]

V letech 1973–1983 byl ministrem vnitra v druhé vládě Lubomíra Štrougala, třetí vládě Lubomíra Štrougala a čtvrté vládě Lubomíra Štrougala. Patřil k nejvlivnějším členům vládnoucího režimu, ve funkci ministra řídil represe proti politické opozici i církvím. Aspiroval i na post předsedy vlády, ale v roce 1983 byla jeho kariéra zabrzděna. V posledně jmenovaném kabinetu pak po odchodu z postu ministra vnitra působil od roku 1983 jako místopředseda vlády. Na místopředsednickém postu setrval i v následné páté vládě Lubomíra Štrougala, šesté vládě Lubomíra Štrougala (zároveň byl v obou ministrem – předsedou Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj) a ve vládě Ladislava Adamce až do prosince 1989, kdy odešel z vrcholných funkcí v důsledku změn po sametové revoluci. V roce 1979 získal Řád práce.[6][7]

Dlouhodobě zasedal i nejvyšším zákonodárném sboru. Po volbách roku 1971 zasedl do Sněmovny lidu (volební obvod č. 11 – Praha 7, hlavní město Praha). Křeslo nabyl až dodatečně v červnu 1973 poté, co zemřel dosavadní poslanec Radko Kaska. Mandát znovu získal ve volbách roku 1976 (obvod Praha 7), ve volbách roku 1981 (obvod Praha 7) a volbách roku 1986 (obvod Praha 7 a 8). Ve FS setrval do ledna 1990, kdy rezignoval v rámci procesu kooptace do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[8][9][10][11][12]

Po roce 1989 byl J. Obzina s dalšími lidmi z ministerstva vnitra a StB (původně celkem 25 obviněných) souzeni za akci Asanace. Ta měla za úkol v letech 1977–85 donutit násilím a výhrůžkami osoby, které režim považoval za nepřátelské (zejména signatáře Charty 77), k opuštění republiky. Obzina byl v případu souzen samostatně, ale dříve než byl vynesen rozsudek zemřel.[13]

V roce 1993 se podílel na vytvoření radikálně komunistické skupiny Za socialismus v rámci KSČM.[7] Na základě usnesení sjezdu KSČM v roce 1993 byli Jaromír Obzina společně s Miroslavem Štěpánem vyloučeni ze strany.[14]

Se svou manželkou Světlou měl syna a dceru.[5] Jeho bývalou snachou je televizní moderátorka a novinářka Jitka Obzinová.[15]

Související články

editovat

Reference

editovat
  1. Jaromír Obzina [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. 
  2. DANĚK, Honza. „Dostál obstál – svůj boj s rakovinou však prohrál“… [online]. Impuls.cz, 2005-07-24 [cit. 2009-11-26]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  3. STROYNOWSKI, Juliusz. Who's who in the socialist countries of Europe. Díl 2. [s.l.]: K.G. Saur, 1989. ISBN 3-5981-0720-X. S. 860. (anglicky) 
  4. Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992). Praha: Národní archiv, 2010. ISBN 978-80-86712-87-1. 
  5. a b The International Who's Who, 1989–90. [s.l.]: Europa Publications, 1989. Dostupné online. ISBN 0-9-466-5350-X. S. 1157. (anglicky) 
  6. a b c Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. 
  7. a b c kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 398. 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. 
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. 
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. 
  12. Příloha k usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění č. 93/1971 Sb. [online]. mvcr.cz [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. 
  13. 2. www.radio.cz [online]. [cit. 2008-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-28. 
  14. Předseda ÚV KSČM M. Grebeníček se obrací na členy a příznivce KSČM a LEVÉHO BLOKU [online]. sds.cz [cit. 2012-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-05. 
  15. Manželství byl největší omyl, tvrdí Jitka Obzinová

Externí odkazy

editovat