Ivan Šmeljov

ruský spisovatel

Ivan Šmeljov (celým jménem Ivan Sergejevič Šmeljov, rusky Иван Сергеевич Шмелёв; 3. října 1873, Moskva, Rusko – 24. června 1950 Bussy-en-Othe v Burgundsku, Francie) byl ruský spisovatel, člen moskevské literární skupiny Sreda.

Ivan Šmeljov
Fotografie Ivana Šmeljova z roku 1900 s podpisem
Fotografie Ivana Šmeljova z roku 1900 s podpisem
Rodné jménoIvan Sergejevič Šmeljov
Narození21. záříjul. / 3. října 1873greg.
Rusko Moskva, Rusko
Úmrtí24. června 1950 (ve věku 76 let)
Bussy-en-Othe, FrancieFrancie Francie
Místo pohřbeníRuský hřbitov v Sainte-Geneviève-des-Bois (do 2000)
Donský hřbitov (od 2000)
Povoláníspisovatel, prozaik
Národnostruská
Žánrfikce
Významná dílaV nový život
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Raná létaEditovat

Ivan Šmeljov se narodil v obchodnické rodině; po dokončení střední školy nastoupil na právnickou fakultu moskevské Lomonosovovy univerzity. Jeho první literární dílo bylo otištěno roku 1895; ve stejném roce navštívil Valaamský klášter, což v něm zanechalo silnou spirituální odezvu, jejímž výsledkem byla Šmeljovova první kniha На скалах Валаама (Na skalach Valaama - 1897).

Po absolvování fakulty v roce 1898 nastoupil do vojenské služby a strávil několik let jako státní úředník během nichž pokračoval v psaní; jeho rané práce vyšly v nakladatelství Maxima Gorkého Znanije (Знание).

Po první ruské revoluci (1905) jeho popularita stoupá, dílo z roku 1911 Человек из ресторана (Čelovek iz restorana, Muž z restaurace) má velký úspěch, „vyobrazuje se zaujetím Dostojevského dekadenci bohatých očima číšníka a zbožného otce, jemuž se ze světa vrátil syn i dcera se špatnými zkušenostmi“.[1]

Příběh se stal předlohou pro stejnojmenný film z roku 1927 Jakova Protazanova.[2]

KariéraEditovat

V roce 1912 Šmeljov organizoval Книгоиздательство писателей в Москве (vydavatelství moskevských spisovatelů), které publikovalo autory jako např. Ivan Alexejevič Bunin, Boris Zajcev a další soudobé prozaiky včetně Šmeljova samotného.

Šmeljov přivítal Říjnovou revoluci v roce 1917 a pád autokracie. Vydal se na cestu po Rusku, aby sledoval průběh změn a byl silně dojat, když mu lidé vracející se ze sibiřského vyhnanství vyprávěli, jak mnoho pro ně znamenala jeho tvorba.[3]

Nicméně časem zamítl Říjnovou revoluci a přesunul se na bělogvardějský Krym. Jeho drahý syn Sergej, důstojník dobrovolnické proti-bolševické armády přijal nabídku bolševiků na amnestii a odmítl následovat Pjotra Nikolajeviče Wrangela do exilu v roce 1920, byl zajat revolučním výborem Bély Kuna na Krymu a zastřelen bez soudu.[4] Tato událost přiměla Ivana Šmeljova přijmout nabídku Ivana Bunina k exilu ve Francii.

Stáří prožíval poznamenán vážnou nemocí a chudobou. Zemřel v roce 1950 na srdeční infarkt, byl pohřben na pařížském hřbitově Sainte-Geneviève-des-Bois. Podle poslední vůle byly v roce 2000 převezeny jeho ostatky spolu s ostatky jeho manželky do vlasti, kde byly pohřbeny poblíž hrobů rodinných příslušníků na nekropoli Donského kláštera v Moskvě.

DíloEditovat

V díle Ivana Šmeljova lze nalézt silnou vazbu k přírodě a půdě, zaznívá z něj hrdé vlastenectví (ve smyslu zaujetí pro ruské tradice) a láska k obyčejnému člověku.

Mladší generace ruských autorů občas nedocení Šmeljovův tradicionalismus a má výhrady vůči jeho patriarchálnímu pojetí. Avšak bohatá próza a silné kořeny k ruské kultuře mu získaly mnoho čtenářů, když byl později publikován ve své vlasti.

Česká vydání (výběr)Editovat

  • Proti odvěké křivdě
  • Sklepník
  • V nový život
  • Za světlým cílem: dvě povídky
  • Slunce mrtvých – novela o vyvražďování etnických menšin bolševiky na Krymu po roce 1920

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ivan Shmelyov na anglické Wikipedii.

  1. A.K. Thorlby (ed.), The Penguin Companion to Literature: European, Penguin Books, 1969, str. 718 (anglicky)
  2. Chelovek iz restorana [online]. IMDb [cit. 2018-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Oleg Mikhailov, introduction to Rukopisi ne goryat... ['Manuscripts don't burn...') (Moscow: "Molodaya Gvardiya", 1990), str. 10
  4. V.V. Veresaev, eyewitness report quoted in Oleg Mikhailov, introduction to Rukopisi ne goryat..., str. 11

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat