IAR 80

rumunský stíhací letoun
(přesměrováno z IAR-80)

IAR 80 byl rumunský vojenský letoun užívaný během druhé světové války. Na samém konci třicátých let se jednalo o třetí nejrychlejší stíhačku na světě, která navíc měla příjemné letové vlastnosti.

IAR 80
IAR - 80
IAR - 80
Určení stíhací letoun
Výrobce Industria Aeronautică Română
Šéfkonstruktér Ion Grosu
První let 12. dubna 1939
Zařazeno únor 1941
Vyřazeno 1952
Uživatel Rumunsko
Výroba 1940–1944
Vyrobeno kusů cca 400 ks
Vyvinuto z typu PZL P.24
Některá data mohou pocházet z datové položky.

VývojEditovat

Rumunský letecký průmysl nebyl před druhou světovou válkou nijak vyspělý a Rumunsko většinu typů dováželo nebo vyrábělo v licenci. První vlastní typ postavila společnost Industria Aeronautică Română (po znárodnění 1. ledna 1939 Interprinderea Aeronautică Română) z Brašova v roce 1930. Od roku 1936 vyráběla v licenci polský typ PZL P.11F a v roce 1937 koupila licenci i na PZL P.24E. Koncepce polských letounů však byla již zastaralá a tak se konstruktéři rozhodli jít vlastní cestou. Maximálně využili celou poloskořepinu zadní části trupu, motorové lože a kormidel PZL-24 E a na něj napojili nové křídlo se zatahovacím podvozkem. Prototyp nového IAR 80 s otevřenou pilotní kabinou, opatřenou pouze větrným štítkem, poháněl licenční francouzský hvězdicový motor Gnome-Rhône 14K Mistral Major o výkonu 714 kW (970 k) označený IAR K14 IIIc-36 s třílistou stavitelnou vrtulí VDM. Zkušební let typ absolvoval v dubnu 1939 s dobrými výsledky, slabinou byla výzbroj, kterou tvořily pouze dva kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Sériový IAR 80 poháněl výkonnější motor IAR K-14-1000A o výkonu 787 kW (1070 k) s novou vrtulí a zesílenou výzbrojí, kterou tvořily 4 kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Kabina byla vybavena odsuvným překrytem, stabilizátor byl již samonosný a zvětšilo se rozpětí křídel. První série 20 kusů IAR 80 (výrobní čísla 001-020) bylo opatřeno pohonnými jednotkami IAR K-14 III C-36 o výkonu 735 kW, radiostanicemi FuG-7A a čtyřmi kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Produkce byla ukončena v prosinci 1941. Druhou výrobní sérii IAR 80 (021-050) poháněl motor IAR K-14 IV C-32 o výkonu 735 kW, novinkou vnitřního vybavení se stal reflexní zaměřovač Goerz. Poslední 50. kus byl pokusně opatřen motorem IAR K-14-1000 o výkonu 753 kW. Celkem bylo vyrobeno kolem 400 kusů všech typů do zastavení výrobní linky v roce 1943.

TypyEditovat

 
Replika stroje IAR 80
  • IAR 80A - druhá verze, první výrobní série 40 letounů (v.č. 051-090) a druhá 25 (v.č. 106-130) nesly 6 kulometů Browning FN ráže 7,92 mm, třetí 20 strojů (v.č. 131-150) a čtvrtá 5 (v.č. 176-180) dostalo náhradou za dva kulomety ráže 7,92 mm dva FN ráže 13,2 mm a byly vybaveny modernější radiostanicí.
  • IAR 80B – první série dvaceti letounů (v.č. 181-200) měla zesílené pancéřování kabiny a palivových nádrží se čtyřmi kulomety ráže 7,92 mm a s dvěma kulomety ráže 13,2 mm. Druhá série s produkcí jedenácti IAR 80B (v.č. 201-211) obdržela namísto dvou podkřídelních pumových závěsníků závěsy pro dvě přídavné palivové nádrže po 100 l benzínu.
  • IAR 81 - byla varianta zařazená do výroby na podzim 1941. Byl zesílen drak, zvětšeno rozpětí křídel a letoun nesl výklopnou vidlici pod trupem vynášející pumu při střemhlavém bombardování mimo okruh vrtule. První série nesla výrobní čísla 091-105, druhá v počtu 25 kusů 151-175 a třetí série s produkcí 10 letounů obdržela výrobní čísla 231-240.
  • IAR 81Astíhací bombardér vyrobený v počtu 29 exemplářů (v.č. 212-230 a v.č. 291-300), měl zvětšenou zásobu střeliva pro velkorážové kulomety na 175 nábojů pro zbraň. Jednou z alternativ byla možnost nést dvě přídavné nádrže a jednu pumu o hmotnosti 225 kg.
  • IAR 81B – stíhací bombardér vyzbrojený 2 kanóny Oerlikon FF, nebo domácí Ikaria ráže 20 mm se šedesáti náboji na hlaveň a 4 kulomety ráže 7,92 mm, schopnost nést přídavné nádrže a 225 kg pumu jak typ 81A. Celkem vyrobeno 50 letounů výrobních čísel 241-290
  • IAR 80C – stíhací bombardér z roku 1943 vyzbrojený dvěma kanóny Mauser MG 151/20 ráže 20 mm a čtyřmi kulomety Browning FN. Instalován byl rovněž nový reflexní zaměřovač Telereflex rumunské výroby. Výrobní čísla 301-461.
  • IAR 80DC - dvoumístný pokračovací cvičný letoun vyrobený v roce 1950 přestavbou vyřazovaných IAR 80/81 od bojových útvarů. Pilotní žák seděl v uzavřené kabině, instruktor před ním v kabině otevřené, opatřené větrným štítkem. K výcviku byl používán do roku 1952.

Bojové použitíEditovat

Nasazení těchto letounů bylo dosti pestré. Rumuni po boku Německa nejprve bojovali od roku 1941 na východní frontě proti SSSR, kde byly stroje nasazeny na Ukrajině zejména v Záporoží. Po těžkých ztrátách v zimě 1941 u Oděsy a pod tlakem ústupových bojů pak byli nuceni bránit svoje území, hlavně důležitá ropná pole v Ploješti proti americkým těžkým bombardérům. 1. srpna 1943 tato ropná pole během operace Tidal Wave napadlo 177 Consolidated B-24 Liberator od 15. letecké armády USAAF, přičemž na konto IAR 80/81 připadlo 10 z 54 sestřelů amerických bombardérů při ztrátě dvou strojů. V době vstupu Rudé armády na rumunské území v srpnu 1944 došlo ke změně stran, a tak letouny IAR 80/81 dokončily své vcelku úspěšné bojové nasazení na území Moravy a Slovenska v bojí proti svým bývalým spojencům - Německu a Maďarsku.

UživateléEditovat

Specifikace (IAR 81C)Editovat

 
Třípohledový nákres IAR 80

Údaje dle[1]

Technické údajeEditovat

  • Osádka: 1
  • Délka: 8,97 m
  • Rozpětí: 11,00 m
  • Výška: 3,52 m
  • Nosná plocha: 16,50 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2 200 kg
  • Vzletová hmotnost: 2 900 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × čtrnáctiválcový dvouhvězdicový motor IAR K14-1000A s mechanickým kompresorem
  • Výkon pohonné jednotky: 1 025 shp (764,34 kW)

VýkonyEditovat

  • Maximální rychlost: 500 km/h (ve výši 4 500 m)
  • Dostup: 10 000 m
  • Dolet: 1 030 km (s přídavnými nádržemi)
  • Stoupavost: výstup do 5 000 m za 6,5 minuty
  • Délka vzletu: 350 m
  • Délka přistání: 750 m

VýzbrojEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Původně plánovaná výkyvná vidlice pro 225kg pumu pod trupem nebyla instalována, a podkřídelní závěsné body byly v praxi užívány jen pro instalaci přídavných nádrží.

ReferenceEditovat

  1. AXWORTHY, Mark; SCAFEŞ, Cornel; CRACIUNOIU, Cristian. Third Axis, Fourth Ally: Romanian Armed Forces in the European War, 1941-1945. London: Arms and Armour Press (Cassell), 1995. ISBN 1-85409-267-7. Kapitola 8. The Romanian Aircraft Industry, s. 256, 264–265. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat