Polikarpov I-153

Polikarpov I-153 Čajka (někdy psáno i I-15ter; rusky Чайка, "racek") byl posledním stíhacím dvouplošníkem zkonstruovaným v Sovětském svazu. Jedná se o třetí verzi letounu I-15, což se odráží i v jeho názvu.

I-153
Polikarpov I-153
Určení	stíhací letoun
Výrobce	Polikarpov
Šéfkonstruktér	Nikolaj Nikolajevič Polikarpov
První let	1938
Zařazeno	1939
Uživatel	Sovětské letectvo Finské letectvo
Výroba	1939–1941
Vyrobeno kusů	3 437 ks
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj

I-153P Čajka

Prototyp I-153 vznikl v roce 1938 a oproti dvojplošníku I-15 znamenal zřetelný kvalitativní posun. Stroj byl osazen motorem M-25V, však brzy již výkonnějším devítiválcem M-62 a posléze M-63 o výkonu 1100 k (820 kW). podvozek se sklápěl mechanicky směrem dozadu. I-153 byly vyzbrojeny čtyřmi synchronizovanými kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm, letouny mohly nést pod křídly náklad pum o hmotnosti až 200 kg, případně podvěsit šest až osm neřízených raket typu RS-82. Sériová výroba započala na počátku roku 1939, od jarních měsíců byla letadla zaváděna do výzbroje Rudé armády. Piloti si I-153 oblíbili a říkali jim „Čajky“ (racci) podle lomeného horního křídla. Poslední verze z roku 1940 měly označení I-153BS a I-153P. První z nich byla vyzbrojena dvěma pevnými kulomety UBS ráže 12,7 mm, druhá dvěma kanóny ŠVAK ráže 20 mm.

Bojové užití

I-153 v Musée de l'Air et de l'Espace v Paříži

Letadla I-153 byla odesílána urychleně na Dálný východ, kde se odehrávaly sovětsko-japonské incidenty na hranici Mandžuska a Mongolska, které přerostly v létě 1939 v těžké boje u řeky Chalchyn. Pro Japonce bylo nasazení těchto letadel překvapením, protože ač byly na první pohled nerozeznatelné od I-15, dosahovaly překvapujících výkonů. I-153 zasáhly do války v zimě 1939 ve finsko-sovětské válce. Stroje bojovaly i proti Němcům ve Velké vlastenecké válce poměrně úspěšně. Na letouny Luftwaffe nestačily rychlostí, ale byly dobré v obratnosti, stoupavosti a snadné pilotáži, což jim přineslo úspěchy. I-153 sloužily v sovětské protivzdušné obraně až do roku 1944, ve finském letectvu dokonce až do léta 1945.

Dva letouny šlo také zavěsit pod křídla čtyřmotorového bombardéru TB-3. Pro případ, že by potřeboval ochranu v boji, mohl letouny odpojit a nechat se chránit.

Celkem bylo vyrobeno 3437 ks I-153.

Specifikace

Technické údaje

• Osádka: 1
• Rozpětí: 10,00 m
• Délka: 6,2 m
• Nosná plocha: 22,20 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 1 437 kg
• Vzletová hmotnost: 1 860–2 010 kg
• Pohonná jednotka: 1 × hvězdicový motor M-62 o výkonu 746 kW, později M-63 o výkonu 820 kW.

Výkony

• Maximální rychlost: 427 km/h
• Dostup: 10 700 m
• Dolet: 480 – 900 km

Výzbroj

• 4 × kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm
• 2 × 100kg letecká puma nebo 6–8 raket RS-82 ráže 82 mm na závěsnících pod křídlem.

Odkazy

Literatura

• Zbyněk Válka, Stíhací letadla 1939–1945
• ŠNAJDR, Miroslav. Operace Barbarossa. Letecká válka 22. června 1941. Praha: Votobia, 2003. 236 s. ISBN 80-7220-148-4. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Polikarpov I-153 na Wikimedia Commons
• (česky) Článek o I-153

Autoritní data	LCCN: sh2010013470 NLI: 987007599838005171

Portály: Letectví | Druhá světová válka