Otevřít hlavní menu


Henri Perruchot (27. ledna 191717. února 1967) byl francouzský spisovatel, výtvarný a literární kritik. Proslul především jako autor i do češtiny překládaných životopisů francouzských malířů, mj. Henriho de Toulouse-Lautreca, Vincenta van Gogha či Paula Cézanna.

Henri Perruchot
Narození 27. ledna 1917
Montceau-les-Mines
Úmrtí 17. února 1967
Paříž
Povolání spisovatel, historik umění
Národnost Francouz
Stát Francie
Vzdělání dějiny anglické literatury
Alma mater univerzity v Marseille a v Aix-en-Provence
Žánr literatura faktu, romány, eseje
Témata francouzští impresionisté a jejich současníci
Literární hnutí l'épiphanisme (humanistické hnutí)
Významná díla La vie de Van Gogh (Život van Gogha), 1955; La vie de Cézanne (Cézannův život), 1956; La vie de Gauguin (Gauguinův život), 1961
Ocenění Cena Charles-Blanca (1961, 1962), velká literární cena města Paříže (1963
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

Život a díloEditovat

Narodil se v hornickém městečku Montceau-les-Mines v oblasti Morvan v Burgundsku, dětství a mládí prožil v Marseille. Na univerzitě v Aix-en-Provence vystudoval anglickou a francouzskou literaturu a získal akademickou hodnost licencé ès lettres.[1] Obdržel zde místo profesora. Výuka ho však neuspokojovala, a tak odešel do Paříže.

Jeho začátky v Paříži nebyly jednoduché. Perruchot zpočátku pracoval jako editor; roku 1944 připravil k vydání Pensées morales (Úvahy o morálce) francouzského teologa jansenistického zaměření Jeana Duvergiera de Hauranne. V roce 1946 vyšla jeho románová prvotina Le maitre d'homme (Pán člověka), po které následovaly další romány, novely a eseje. V reakci na Sartrův existencialismus založil roku 1947 humanistické hnutí s názvem epifanismus, v němž šlo o mystiku člověka.

Psaní esejů o výtvarných umělcích ho inspirovalo k myšlence vytvořit soubor životopisných knih o nejvýznamnějších moderních francouzských malířích. Perruchot měl v úmyslu napsat asi dvacet monografií, které by zahrnovaly období od Delacroixe po Picassa. Soubor měl nést název Umění a osud. Předčasné úmrtí mu zabránilo v uskutečnění celého záměru, nicméně se mu podařilo vydat následující životopisy: Vincenta van Gogha (1955), Paula Cézanna (1956), Celníka Rousseaua (1957), Toulouse-Lautreca (1958), Edouarda Maneta (1959), Paula Gauguina (1961), Auguste Renoira (1964) a Georgese Seurata (1966), biografii Auguste Rodina už nedokončil.[2] Do češtiny byly přeloženy všechny s výjimkou životopisu Celníka Rousseau. V letech 1961 a 1962 ho Francouzská akademie za knihy o Manetovi a Gauguinovi vyznamenala cenou Charlese-Blanca, roku 1963 obdržel Perruchot za soubor svého díla Velkou cenu města Paříže.

V roce 1967 se stal vedoucím redaktorem umělecko-historicky zaměřené revue Jardin des Arts (Zahrada umění), do níž již dříve sám přispíval. Spolu s Françoisem Mitterrandem a historikem Josephem Pasquetem iniciovali vznik Académie du Morvan, vzdělávacího ústavu, který se věnuje vlastivědě regionu Morvan, odkud Perruchot pocházel. Formálně byl založen byl až v létě 1967, po Perruchotově smrti.

Perruchotovy životopisy francouzských malířů jsou čtivé a plné pozoruhodných postřehů z jejich života. Perruchot však není příliš spolehlivým informačním pramenem. Zdroje svých tvrzení takřka zásadně neuvádí a mnohé, jím zprostředkované informace se později ukázaly jako nepřesné či zavádějící. Při tom, jak zejména v 50. letech chrlil v ročním intervalu knihu za knihou, a při množství materiálů, které musel prostudovat, tomu ani nemůže být jinak. Perruchotovy práce se pohybují na rozmezí literatury faktu a beletrie. Slohem a způsobem zpracování připomínají monografie významných osobností, které napsal Stefan Zweig, např. Joseph Fouché, Marie Stuartovna a další.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. PERRUCHOT, Henri. Cézannův život. Praha: Mladá fronta, 1965. 344 s. Kapitola Henri Perruchot, s. 342. 
  2. PERRUCHOT, Henri. Život Toulouse-Lautreca. Praha: Obelisk, 1969. 266 s. Kapitola Vlastimil Fiala, Doslov, s. 260. 

Externí odkazyEditovat