Wikipedie

Helena Šedová

vězeň nacismu, nar. 1911-07-30

Helena Šedová, rozená Burdová, (30. července 1911 Skočov, jižní Polsko – 26. ledna 1943 koncentrační tábor Mauthausen) byla za protektorátu účastnice domácího protiněmeckého sokolského odboje. Její manžel Alois Šeda působil od listopadu 1939 mimo protektorát v řadách československého vojenského zahraničního odboje.

Helena Šedová
Rodné jménoBurdová
Narození30. července 1911
Skočov;
PolskoPolsko Polsko
Úmrtí26. ledna 1943 (ve věku 31 let)
Koncentrační tábor Mauthausen;
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtípopravena v plynové komoře
BydlištěPraha XIII; Jahodová 2193/18[1]
Povolánížena v domácnosti
ChoťAlois Šeda (1908–1999)
RodičeMarie Burdová (1890–1943)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Pomník odbojářům popraveným a umučeným v souvislostí s operací Anthropoid (Resslova ulice)[2][3]

Život

editovat

Rodinné poměry

editovat

Helena Šedová se narodila jako Helena Burdová 30. července 1911 ve Skočově v jižním Polsku. Její matkou byla Marie Burdová (* 4. února 1890 – 26. ledna 1943 koncentrační tábor Mauthausen). Jejím manželem byl důstojník československé armády, za německé okupace Čech, Moravy a Slezska příslušník československé armády v zahraničí a poválečný protikomunistický odbojář – generál Alois Šeda (* 15. ledna 1908 Kobylnice u Brna – 5. července 1999 Kalifornie, USA). Ještě před odchodem plukovníka generálního štábu Aloise Šedy do zahraničí bydleli manželé Šedovi v pražském bytě na adrese Jahodová (německy se ulice jmenovala Erdbeerweg) 2193/18; 106 00 Praha 10 – Záběhlice.[1]

Odbojová činnost

editovat

Po nastolení Protektorátu Čechy a Morava (po 15. březnu 1939) začala Helena Šedová spolupracovat s domácím protiněmeckým odbojem. (Její manžel Alois Šeda emigroval v listopadu 1939 z protektorátu a přihlásil se v Bělehradě do řad příslušníků československé zahraniční armády.) V roce 1942 poskytla Helena svůj byt coby ilegální úkryt představiteli sokolské odbojové skupiny Jindra profesoru Ladislavu Vaňkovi, pro něhož vykonávala funkci spojky.[1]

Prozrazení a zatčení

editovat

Příslušník (a zakladatel) sokolské organizace Jindra profesor Ladislav Vaněk byl podruhé zatčen gestapem během tzv. druhé heydrichiády (po atentátu na Reinharda Heydricha) v Praze dne 4. září 1942. Vaněk po svém zatčení vyšetřovatelům během tvrdých výslechů obsáhle vypovídal o odbojových strukturách.[p. 1][p. 2]

Zatímco si Ladislav Vaněk kolaborací s Němci zachránil život, na základě jeho výpovědí při výsleších gestapa došlo k zatčení dalších odbojářů působících v sokolské odbojové organizaci Jindra.[4] Zatčen byl nejen vedoucí sokolské odbojové organizace Jindra na Moravě Štěpán Drásal,[5][6][p. 3] ale i odbojářky, které fungovaly v Jindře jako spojky či Ladislavu Vaňkovi poskytly ilegální ubytování: Alžběta Šenoldová (1910–1943), Helena Šedová, její matka Marie Burdová a Cecilie Jelínková (1904–1943).[5]

Ubytovatelky odbojářů a podporovatelky Ladislava Vaňka – Marie Burdová a její dcera Helena Šedová – byly na základě Vaňkovy výpovědi zatčeny gestapem v Praze 4. října 1942.[1][8]

Výslechy, věznění, ...

editovat

Nejprve byla Helena Šedová vězněna v policejní vazbě v Praze a poté byla odeslána do vazební věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín.[8] Dne 8. ledna 1943 byla stanným soudem v Praze v nepřítomnosti odsouzena k trestu smrti. Následně byla 15. ledna 1943 poslána s transportem čítajícím 31 osob do koncentračního tábora Mauthausen.[8] V koncentračním táboře Mauthausen byla umístěna v cele tzv. „bunkru“, kde čekala na popravu, která byla vykonána 26. ledna 1943. Ten den bylo v 16:15 zavražděno 15 žen v plynové komoře.[1][8][9][10][11][12] (Heleně Šedové bylo 31 let). Muži (v počtu 16) byli zavražděni v odstřelovacím koutě mauthauzenského bunkru ranou z malorážní pistole do týla.

Dovětek

editovat

Alois Šeda se o osudu své ženy Heleny Šedové a tchyně Marie Burdové dozvěděl po skončení druhé světové války v květnu 1945.[13] Jeho pozornosti neunikl ani fakt, že byly obě popraveny za ukrývání profesora Ladislava Vaňka, toho odbojáře, který se v Praze za protektorátu dokonce za něj (tedy za Aloise Šedu) nějaký čas vydával.[13]

Připomínka

editovat

Její jméno (Šedová Helena *31. 7. 1911) je uvedeno na pomníku při pravoslavném chrámu svatého Cyrila a Metoděje (adresa: Praha 2, Resslova 9a). Pomník byl odhalen 26. ledna 2011 a je součástí Národního památníku obětí heydrichiády.[2][3][14]

Galerie

editovat

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Profesor Ladislav Vaněk prozradil vyšetřovatelům organizační strukturu odboje ve svém 37 stránkovém protokolu nazvaném Jak jsem chtěl zabránit atentátu. Stal se pomahačem gestapa, usvědčoval dopadené členy Sokola a další osoby. Byl sice odsouzen k trestu smrti, ale do konce německé okupace byl vězněn, především v sídle pražského gestapa v Petschkově paláci. Nikdy nebyl deportován do žádného nacistického koncentračního tábora. Druhou světovou válku přežil ale jeho případ nebyl ani po roce 1945 soudně dořešen.
  2. ↑ Po zatčení klíčových představitelů došlo k organizačnímu rozpadu Jindry, a to nejprve v Čechách (na podzim 1942) a poté i na Moravě (počátkem roku 1943). Jednotnou strukturu Jindry se již sokolským odbojářům do konce druhé světové války nepodařilo obnovit.
  3. ↑ Štěpán Drásal (1885–1957) byl učitelem a sokolským činovníkem. Vykonával funkci starosty Sokola Husovice a náčelníka župy Jindry Vaníčka. Byl též členem načelnického sboru Československé obce sokolské (ČOS). Od léta roku 1939 působil jako zemský velitel Obce sokolské v odboji (OSVO) pro Moravu (pro region Čechy tuto funkci zemského velitele OSVO vykonával František Pecháček), od listopadu 1941 zastával Drásal tutéž funkci v ilegální sokolské skupině Jindra. Štěpán Drásal byl zatčen 16. září 1942. Následně byl vězněn až do 19. dubna 1945 v Kounicových kolejích v Brně, pak ve Vratislavi, Drážďanech, Míšni a v Lipsku. Po vzpouře vězňů byl osvobozen americkou armádou; druhou světovou válku přežil.[7]

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Šedová Helena). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 705. 
  2. ↑ a b VYKYDAL, Adam. Pomník Obětem 2. světové války [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa (vets cz), 2011-01-28 [cit. 2024-04-01]. Nápis: PAMÁTCE ODBOJÁŘŮ, SPOLUPRACOVNÍKŮ A PŘÍBUZNÝCH, KTEŘÍ BYLI POPRAVENI 24. ŘÍJNA 1942, 26. LEDNA 1943 A 3. ÚNORA 1944 V KONCENTRAČNÍM TÁBOŘE MAUTHASEN ZA PODPORU PARAŠUTISTŮ A ZA SPOJENÍ S NIMI .... Šedová Helena *31. 7. 1911 .... Dostupné online. 
  3. ↑ a b Pomník Obětem 2. světové války, Resslova 9a, terasa kostela sv. Cyrila a Metoděje (Nové Město) [online]. Encyklopedie Praha 2 cz [cit. 2024-04-01]. Šedová Helena *31. 7. 1911. Dostupné online. 
  4. ↑ ŠMEJKAL, Pavel. Atentát na Reinharda Heydricha: Paměť pamětních desek [online]. 21. století, 2012-06-01 [cit. 2024-04-03]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b ČVANČARA, Jaroslav. Z jeviště na popraviště / Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské [online]. ÚSTR; Paměť a dějiny 2009, číslo 2, strana 106, 2009 [cit. 2024-04-03]. Dostupné online. 
  6. ↑ Oběti heydrichiády / Cecílie Jelínková (1904-1943) [online]. Podkást pro každého (na You Tube com), 2023-03-07 [cit. 2024-04-03]. Stopáž: 1 minuta a 49 sekund. Dostupné online. 
  7. ↑ UHLÍŘ, Jan Boris. Sokolská odbojová organizace Jindra (závěrečná zpráva gestapa); Dokumenty [online]. Soudobé dějiny VIII/4 [cit. 2023-09-12]. Strana 793; strana 3 z 21 stran. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d PADEVĚT, Jiří. Kronika protektorátu. 1. vyd. Praha: Academia, 2021. 871 s. ISBN 978-80-200-3203-4. Kapitola Jmenný rejstřík osob: Helena Šedová, s. 468. 
  9. ↑ Helena Šedová (1911 - 1943) [online]. Mauthausen; Raum der Namen [cit. 2024-04-03]. (* 31.7.1911 v Skotschau / Skoczów – Zemřela 26.1.1943 KT Mauthausen). Dostupné online. 
  10. ↑ Poprava 262 spolupracovníků parašutistů v Mauthausenu 24. 10. 1942 - 81 let / Popravení v Mauthausenu 26. ledna 1943 [online]. Fronta cz, 2023 [cit. 2024-04-03]. 23; Šedová Helena, rozená Burdová (* 30. 7. 1911); sokolský odboj, manžel kpt. Alois Šeda ve Velké Británii. Dostupné online. 
  11. ↑ Helena Šedová (* 30. 7. 1911 Skotschau – 26.1.1943 popravena KT Mauthausen) [online]. Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945 [cit. 2024-04-03]. Prag-Pankratz; odchod do transportu 15. ledna 1943 směr KT Mauthausen (tam popravena 26. ledna 1943). Dostupné online. 
  12. ↑ Helena Šedová (* 30. 7. 1911 Skodschau – 26. 1. 1943 popravena v KT Mauthausen); bydliště: Praha XIII; žena v domácnosti [online]. Čeští vězni v koncentračním táboře Mauthausen 1938-1945 [cit. 2024-04-03]. Věznění před KT Mauthausen: Stapo Prag (věznice gestapa v Praze), Pol. Gef. Theresienstadt (policejní vězníce gestapa v Malé pevnosti Terezín). Dostupné online. 
  13. ↑ a b ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc. (1939–1941). Příprava vydání Jan Kočudák; redakce Jakub Laxar. 2.., rozšířené vyd. Praha: Ottovo nakladatelství (1. vydání), 2022 (2022 tisk). 496 s. ISBN 978-80-7451-871-3. Kapitola III. Qou Vadis ?, s. 202. První kniha z trilogie; Rejstřík jmen: Helena Šedová–Burdová. 
  14. ↑ Pomník Obětem druhé světové války; Vojenská pietní místa v Praze 2 ( strana 9 ) [online]. Spolek pro vojenská pietní místa (VETS; Estranky cz) [cit. 2024-04-01]. Šedová Helena *31. 7. 1911. Dostupné online. 

Související články

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Helena_Šedová&oldid=24374412“