Hasan Nizámulmulk

velkovezír sultánů Seldžucké synastie Alp-Arslana a Melik-šáha I.

Hasan Nizámulmulk (též Nizám al-Mulk; vlastním jménem Abú ʿAlí al-Hasan ibn ʿAlí ibn Išáq at-Túsí; 10. dubna 101814. října 1092) byl velkovezír sultánů Seldžucké synastie Alp-Arslana a Melik-šáha I.[1][2] Jeho sláva je založena hlavně na skutečnosti, že od vraždy Alp-Arslana (1072) byl ve všech ohledech skutečným vládcem říše a vládl jí s obrovským úspěchem. Je tak v islámském světě považován za vzor ideálního vezíra, tedy ministra či guvernéra. Je také významný tím, že se stal první významnou obětí atentátu spáchaného asasíny.

Hasan Nizámulmulk

Narození 1018
Tus
Úmrtí 14. října 1092 (ve věku 73–74 let)
Sahneh
Místo pohřbení Tomb of Nizam al-Mulk
Děti Ahmad Ibn Nizam al-Mulk
Profese vědec, spisovatel a politik
Náboženství sunnitský islám
Commons Nizam al-Mulk
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Nizámulmulk se narodil v obci Radkan v Chorásánu. Jeho rodina patřila k tam usedlé perské pozemkové šlechtě.[3][4][5][6] O jeho mládí je známo jen málo. Jeho otec sloužil Ghaznovcům jako daňový úředník.[1] Když v roce 1040 Seldžuci dobyli Chorásán, uprchl jeho otec do Ghazny, kde mladý Hasan pravděpodobně dostal práci ve vládním aparátu. Kolem roku 1043 vstoupil do služeb Seldžuků, načež jej Alp-Arslan v roce 1063 jmenoval vezírem a udělil mu čestný titul Nizámulmulk (Nizám al-Mulk, titul znamenající Správce říše), pod nímž tento vysoký úředník vstoupil do dějin.

V důsledku moudré politiky Hasana Nizámulmulka zažívala říše hospodářský, kulturní a vědecký rozkvět. Obzvláště důležité je, že Nizámulmulk ve městech jako Bagdád, Amul, Isfahán, Nišápúr, Mosul, Basra a Herát založil madrasy, kam zval největší učence své doby. Z těchto škol, po něm nazývaných Nizámíja, byla nejdůležitější ta bagdádská. Kromě toho Nizámulmulk napsal důležité Pojednání o politice, ve kterém pomocí příběhů a anekdot vysvětluje svůj pohled na to, jak správně vládnout a spravovat říši. Kniha patří k prototypům literárního žánru „zrcadlo knížat“ a dokonce se říká, že ovlivnila pozdější evropské texty, jako je Machiavelliho Vladař.[7]

Mezi politické cíle Alp-Arslana a Nizámulmulka patřilo:

  • vytváření pracovních příležitostí pro četné Turkmeny, kteří se přistěhovali do Persie v důsledku seldžuckých válečných úspěchů a jejichž nomádský způsob života v některých případech představoval značnou hrozbu pro politickou a ekonomickou stabilitu země,
  • demonstrace moci sultána (síla a mobilita jeho ozbrojených sil, ale také milosrdenství vůči kajícím rebelům)
  • zachování místních sunnitských i šíitských vládců jako vazalů sultána a intenzivní využívání příbuzných sultána jako provinčních guvernérů,
  • zabránění sporu o nástupnictví v případě vladařovy smrti a
  • udržování dobrých vztahů s abbásovským chalífátem.[8]
 
Atentát na Nizámulmulka, miniatura ze 14. století

Jako kdysi v vezíři Barmakidů, Nizámulmulk – který byl tehdejšími básníky a historiky považován za skvělého organizátora a ideálního vojáka a vědce[9] – reprezentoval historickou, ale nyní silně islamizovanou perskou civilizaci v době dobytí Íránu „barbary“.[1] Pouze díky němu se mohli turkičtí Seldžuci ve své nové vlasti etablovat jako opravdoví panovníci.[10] Byl nejen vůdcem perského byrokratického státního aparátu (díván), ale i královského dvora (dargáh), a tak působil jako prostředník mezi těmito dvěma politicky a kulturně velmi odlišnými skupinami Íránců a Turků. Záhadný atentát na něj (první známá politická vražda spáchaná asasíny)[11] v roce 1092, který šokoval šlechtu i dvůr říše, znamenal tak začátek konce seldžuckého impéria.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nizām al-Mulk na německé Wikipedii.

  1. a b c H. Bowen, C. E. Bosworth: Niẓām al-Mulk. In: Encyclopaedia of Islam. (online)
  2. P. Holt, A. Lambton, B. Lewis: The Cambridge History of Islam. Band 1. Cambridge University Press, 1977.
  3. A. TAFAŻŻOLĪ: DEHQĀN. In: Encyclopædia Iranica. online ed., 2010: "... In the early Islamic centuries many important political figures of eastern Persia were dehqāns (e.g., the Samanid amir Aḥmad b. Sahl b. Hāšem, q.v.) or descendants of dehqān families (e.g., the Saljuq grand vizier Neẓām-al-Molk, q.v.; Gardīzī, p. 151; Ebn Fondoq, pp. 73, 78) [...] The profound attachment of the dehqāns to the culture of ancient Iran also lent to the word dehqān the sense of “Persian,” especially “Persian of noble blood,” in contrast to Arabs, Turks, and Romans in particular ..."
  4. NIẒĀM AL-MULK, Encyclopaedia Britannica
  5. The Turks and Islam to the Thirteenth Century. In: René Grousset: The Empire of the Steppes: A History of Central Asia. Rutgers University Press, 1970, S. 153 ff.
  6. Fossier, Airlie, Marsack: The Cambridge illustrated history of the Middle Ages. Cambridge University Press, 1997, S. 159.
  7. Michael Axworthy: Iran. Weltreich des Geistes. Von Zoroaster bis heute., Verlag Klaus Wagenbach, ergänzte aktualisierte und überarbeitete Ausgabe 2011, Berlin, ISBN 978-3-8031-3636-7, S. 109 f.
  8. H. Bowen, C.E. Bosworth: Niẓām al-Mulk. In: Encyclopaedia of Islam. S. 70.
  9. G. E. Tetley: The Ghaznavid and Seljuk Turks: Poetry as a Source for Iranian History. 1. Ed. Routledge, 2008, S. 125ff.
  10. V. V. Barthold: Turkestan down to the Mongol Invasion. engl. Übersetzung: T. Minorsky & C.E. Bosworth.; Luzac & Co., London 1928, S. 308.
  11. https://www.welt.de/geschichte/article136957923/Selbstmordattentaeter-im-Namen-des-Islam.html

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat