Otevřít hlavní menu

Eugéne Ionesco [ežen jonesko] (26. listopadu 1909, Slatina, Rumunsko28. března 1994, Paříž) byl francouzský dramatik a básník rumunského původu. Byl jedním z hlavních představitelů a zakladatelů absurdního dramatu; zároveň patří k jeho nejhranějším autorům.

Eugène Ionesco
Eugene Ionesco 03.jpg
Rodné jméno Eugen Ionescu
Narození 26. listopadu 1909
Slatina
Úmrtí 28. března 1994 (ve věku 84 let)
Paříž
Místo pohřbení Montparnasse
Povolání dramatik, spisovatel, malíř, básník, literární kritik, autor, účinkující a autor deníků
Alma mater Bukurešťská universita
Témata múzické umění
Významná díla The Chairs
Rhinoceros
The Killer
The New Tenant
Plešatá zpěvačka
Ocenění Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1970)
Cena Jeruzaléma (1973)
Prix du Brigadier
Literarní cena prince Pierra Monackého
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
… více na Wikidatech
Vlivy Samuel Beckett
Franz Kafka
Alfred Jarry
Ion Luca Caragiale
Tristan Tzara
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob na hřbitově v Montparnasse

ŽivotopisEditovat

V literatuře se občas vyskytuje chybný rok Ionescova narození 1912,[1] správný je 1909. Jeho otec byl rumunský advokát, matka byla dcerou francouzského železničního inženýra. V roce 1913 se rodina odstěhovala do Paříže. Za 1. světové války odjel Ionescův otec Rumunska, odkud se už nevrátil a s manželkou se rozvedl. Spolu se svou sestrou žil Eugéne ve Francii až do roku 1925. Sourozenci se v uvedeném roce museli vrátit k otci do Rumunska, protože soud je přiřkl jemu.[2] V letech 1929–1934 studoval na univerzitě v Bukurešti. Roku 1936 se oženil s Rodicou Burileanu, kterou poznal na studiích. Měli spolu dceru Marii-France (* 1944). V roce 1942 se mu podařilo dostat se do Francie, tentokrát natrvalo.

Ionesco nebyl mezi pařížskými levicovými kruhy příliš oblíben. Hra Nosorožci bývala vykládána jako alegorie na komunistické režimy. Od roku 1960 publikoval v novinách Le Figaro úvahy, v nichž kritizoval totalitu jako takovou. Jako jeden z prvních francouzských intelektuálů odsoudil Invazi vojsk varšavského paktu do Československa v roce 1968. Konkrétně se to stalo v článcích Československo? Jediná země v Evropě, která si zaslouží nezávislost (11. listopadu 1968) a Od Prahy po Londýn samá hanba (14. dubna 1969). V důsledku toho byly v Československu překlady jeho knih vyřazeny z knihoven a hry se nesměly provozovat.[3]

Ionesco je pochován na pařížském hřbitově Montparnasse.

Literární díloEditovat

Na jeho prvních dílech je patrný vliv dadaismu, kdy bojuje proti logice světa a řeči. Patrné je to už v jeho rané hře Plešatá zpěvačka. Inspirací mu zde byla učebnice angličtiny. Její nesmyslný text, absurdní rozhovory, nesouvisející věty apod. daly vzniknout tzv. tragédii řeči. Herci zde místy mluví podle této učebnice, nevede se žádná smysluplná konverzace. Tato hra bývá hrána jako komedie, občas i jako fraška. Autor však tvrdí, že původní pocit, který ho vedl k napsání této hry, byl spíše tragický než komický. Ve hře Židle je jeviště zaplněno prázdnými židlemi, na něž postupně usedají neviditelné osoby. Jediní viditelní, Stařenka a Stařeček, s nimi vedou rozhovor. Hru uzavírá příchod Řečníka, jehož úkolem má být předání Stařečkova poselství o smyslu života.

Později Ionesco došel k názoru, že svět je plný utrpení a fanatismu, proto se v jeho hrách objevuje tragická a bezradná vize světa. Svět se pro něj stal jakýmsi gigantickým strojem, který ničí člověka a z tohoto stavu je jediným východiskem humor. To ho vedlo k tvorbě tzv. „antiher“ a absurdnímu dramatu. Tato díla je třeba chápat jako memento proti osamění, ale i politické zvůli.[4]

DramataEditovat

  • Plešatá zpěvačka1950, česky 1964
  • Pozdravy1950
  • Budoucnost je ve vejcích čili Všeho je třeba ke stvoření světa1951
  • Lekce1951
  • Židle1952
  • Oběti povinností1953
  • Amadeus aneb Jak se ho zbavit1954
  • Jakub aneb Podrobení1954
  • Nový nájemník1955
  • Kuba neboli podrobení1955
  • Budoucnost je ve vejcích1957
  • Improvizace Almy neboli Pastýřův chameleon1958, česky 1964
  • Scéna ve čtyřech1959
  • Nenajatý vrah1959, česky 1964
  • Nosorožci1959, česká premiéra 1960
  • Král umírá1962, česky 1964
  • Chodec vzduchem1963
  • Hlad a žízeň 1964, česká premiéra 1968
  • Vybíjená1970
  • Macbett1972, česká premiéra 1991
  • Tenhle strašný bordel!1973
  • Cesta k mrtvým1980

Romány a povídkyEditovat

  • Fotografie plukovníka – sbírka povídek, 1962
  • Samotář – román, 1973

Eseje, publicistika, deníky, rozhovoryEditovat

  • Střípky deníku1967, česky 1997
  • Minulá přítomnost, přítomná minulost - 1968
  • Protijedy1977
  • Mezi životem a snem1996

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Uhlířová, Eva, Vývoj jedné konfese, in: Eugène Ionesco, Hry, Orbis, Praha 1964, s. 275.
  2. Údaj na webu absurdnidrama.wz.cz, přístup 16. 2. 2019
  3. Našinec, Jiří, Eugéne Ionesco a nesnesitelná těžkost bytí, in: Ionesco, Eugéne, Samotář, Aurora, Praha 2000, str. 168–169, ISBN 80-7299-001-2.
  4. Heslo na spisovatele.cz, přístup 16. 2. 2019

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

6. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Jean Paulhan
19701994
Eugène Ionesco
Nástupce:
Marc Fumaroli