Otevřít hlavní menu

Emil Steinbach

rakouský právník, soudce a úředník

Emil Steinbach (11. června 1846 Mariahilf, dnes součást Vídně26. května 1907 Purkersdorf) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státní úředník a politik, v letech 1891–1893 ministr financí Předlitavska.

Emil Steinbach
Emil Steinbach.jpg

Ministr financí Předlitavska
Ve funkci:
2. února 1891 – 11. listopadu 1893
Předchůdce Julian Dunajewski
Nástupce Ernst von Plener

Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
??? – ???

Narození 11. června 1846
Mariahilf
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 26. května 1907 (ve věku 60 let)
Purkersdorf
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma mater Vídeňská univerzita
Profese právník, politik, ekonom a soudce
Commons Emil Steinbach
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Byl synem židovského otce, který ale konvertoval ke křesťanství. Emil Steinbach se původně vzdělával doma, pak nastoupil na střední školu a roku 1863 maturoval na Akademickém gymnáziu ve Vídni. Vystudoval právo na Vídeňské univerzitě. V roce 1869 získal titul doktora práv a působil jako advokát. Od roku 1873 vyučoval na vídeňské Obchodní akademii. V roce 1874 nastoupil na ministerstvo spravedlnosti, kde se jako úředník podílel na přípravě legislativy na ochranu dělníků a pojištění zaměstnanců. V roce 1887 se stal sekčním šéfem tohoto ministerstva.[1]

2. února 1891 se stal ministrem financí Předlitavska ve vládě Eduarda Taaffeho. Ministerstvo vedl do 11. listopadu 1893.[2] Jako ministr provedl významné změny (ačkoliv předtím neměl s tímto rezortem žádné zkušenosti), například přechod ze stříbrného na zlatý měnový standard, zavedení Rakousko-uherské koruny místo dosavadních zlatých a příprava zavedení daně z příjmu. V závěru svého vládního působení se zasazoval o volební reformu, přičemž vzniklé rozpory nakonec vedly k pádu celé Taaffeho vlády.[3][4][1] Steinbach totiž na jednáních vlády prosazoval, aby kabinet výrazně rozšířil volební právo. Výsledkem mělo být oslabení stávajících opozičních stran, fragmentace politického spektra a potenciál snazšího nalezení nové vládní většiny, přičemž vláda spolu s císařským dvorem by mohla posílit svou roli nadstranického arbitra. Když Taaffe na tyto argumenty přistoupil a ohlásil skutečně záměr zavedení nové kurie, s prakticky všeobecným volebním právem mužů, reakcí ovšem byl ostrý nesouhlas stávajícího parlamentu, kde se okamžitě zformovala protivládní většina (německorakouských konzervativců i liberálů stejně jako Polského klubu) a ukončila existenci Taaffeho vlády.[5]

Steinbach po odchodu z vlády nastoupil na pozici soudce Nejvyššího soudního dvora. Roku 1899 se stal viceprezidentem tohoto soudu a v roce 1904 prezidentem. Mezitím se také stal členem Panské sněmovny.[1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 13. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Steinbach, Emil (1846–1907), Politiker, s. 159. (německy) 
  2. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 587-588. (česky) 
  3. Von den Liberalen zu den Konservativen [online]. wienerzeitung.at [cit. 2013-03-24]. Dostupné online. (německy) 
  4. Ignaz Seipels Mann der Sanierung [online]. wienerzeitung.at [cit. 2013-03-24]. Dostupné online. (německy) 
  5. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 424-425. (česky)