Elio Di Rupo

belgický politik

Elio Di Rupo ([ɛljo di ʁypo]IPA[2], narozený 18. července 1951 Morlanwelz) je belgický sociálně demokratický politik italského původu a v letech 2011–2014 předseda vlády Belgie (kabinet), první frankofonní od Paula Vandena Boeynantse a roku 1979, a první socialisticky orientovaný od Edmonda Leburtona a roku 1974.

Elio Di Rupo
Elio Di Rupo (2016)
Elio Di Rupo (2016)
50. předseda vlády Belgie
Ve funkci:
6. prosince 2011 – 11. října 2014
PanovníkAlbert II.
Filip
PředchůdceYves Leterme
NástupceCharles Michel
Předseda vlády Valonska
Ve funkci:
6. října 2005 – 20. července 2007
PředchůdceRudy Demotte
NástupceAndré Antoine
Ve funkci:
15. července 1999 – 4. dubna 2000
PředchůdceRobert Collignon
NástupceJean-Claude Van Cauwenberghe
Předseda Socialistické strany
Ve funkci:
16. září 1999 – 6. prosince 2011
PředchůdcePhilippe Busquin
NástupceThierry Giet (úřadující)
Stranická příslušnost
ČlenstvíSocialistická strana

Narození18. července 1951 (73 let)
Morlanwelz, Belgie
Alma materUniversité de Mons-Hainaut
University of Leeds
Náboženstvíateista[1]
Oceněnívelkokříž Řádu Leopolda II.
rytíř Řádu Leopoldova
Minister of State
PodpisElio Di Rupo, podpis
CommonsElio Di Rupo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mezi roky 1999–2011 zastával úřad předsedy Socialistické strany. Představuje prvního belgického premiéra i muže v čele jakékoliv vlády, jenž se otevřeně přihlásil k homosexuální orientaci.[3]

Osobní život

editovat

Di Rupo je synem italských imigrantů. Otec se narodil v obci San Valentino in Abruzzo Citeriore abruzzské oblasti. Všichni bratři a sestry se také narodili v Itálii, on jediný až na belgickém území v Morlanwelzu. Ve věku jednoho roku jeho otec zemřel při dopravní nehodě. Matka nemohla z finančních důvodů vychovávat všech sedm potomků a tři z nich vyrůstali v blízkém sirotčinci.[1]

První spojení se socialistickým hnutím navázal během studií v Monsu, kde na místní univerzitě obdržel magisterský titul a poté také doktorát v oboru chemie (Ph.D.). Následně působil na Leedské univerzitě, kde byl v letech 1977–1978 zaměstnán.

Politická kariéra

editovat

Politickou dráhu zahájil v letech 1980–1981 jako atašé v kabinetu Jeana-Maurice Dehousseho.

První politický mandát získal v roce 1982 volbou za člena městské rady v Monsu (zastupitel v letech 1982–1985 a 1988–2000). Současně se stal členem valonského kabinetu, kde později zastával také funkci zástupce vedoucího úřadu ministra financí a energetiky Philippa Busquina (1981–1985), kterého roku 1999 vystřídal v čele Socialistické strany. Na příslušném valonském ministerstvu mimo jiné pracoval také jako vrchní dozorce inspekce energetiky.

V roce 1987 byl zvolen do belgické dolní Komory zástupců za volební obvod Arrondissement Mons. Osobnost francouzského prezidenta Françoise Mitterranda popsal jako „postavu z románu“.[4] Roku 1991 se stal členem Senátu a v následujícím roce 1992 pak vstoupil do valonské vlády, kde získal post ministra vzdělávání. Po demisi federálního ministra dopravy Guye Coëmeho, spojeného s korupční aférou armádních helikoptér Agusta AW109, získal v roce 1994 úřad federálního vicepremiéra a ministra dopravy a státních společností. Po parlamentních volbách 1995 si podržel funkci místopředsedy vlády a nově byl jmenován ministrem hospodářství a telekomunikací.

V roce 2002 se stal starostou Monsu, správního střediska belgické provincie Henegavsko.

Po parlamentních a regionálních volbách v červnu 1999, ve kterých křesťanští-demokraté ztratili v důsledku dioxinové aféry řadu mandátů, zformoval pod svým vedením novou „růžovo-zelenou“ valonskou vládu s koaličními partnery sp.a, liberály a stranou zelených. V dubnu 2000 byl ve funkci premiéra nahrazen Jeanem-Claudem Van Cauwenberghem.

V roce 1999 se stal předsedou Socialistické strany.

V říjnu 2005 se stal podruhé premiérem Valonska poté, co odstoupil Jean-Claude Van Cauwenberghe v rámci korupční aféry.

Po belgických parlamentních volbách v červnu 2010 se socialisté stali nejsilnější frankofonní stranou a druhým největším subjektem v Belgii. Následovala komplikovaná jednání o novém složení federální vlády. V květnu 2011 jej král Albert II. pověřil funkcí osoby, která vede jednání o sestavení kabinetu (tzv. formateur) a tradičně se po úspěšných jednáních stává předsedou vlády. Nová koaliční federální vláda pod vedením Di Rupa byla jmenována 6. prosince 2011, když vytvořila světový rekord v délce 589 dnů od voleb do jejího sestavení. V tomto období působila v Belgii předešlá vláda ve stavu demise, když její premiér Yves Leterme podal demisi již 26. dubna 2010.[5][6]

Soukromý život

editovat

Di Rupo charakterizoval sám sebe jako ateistu, racionálního člověka a svobodného zednáře.[1] Plynně hovoří francouzsky, anglicky a italsky. Zdokonaluje se také v nizozemštině.

V roce 1996, v době Dutrouxovy aféry, tehdy ještě nezletilý prostitut Olivier Trusgnach uvedl, že mu Di Rupo zaplatil za sex.[7] Politik obvinění odmítl a vyšetřování dospělo k závěru, že je nevinen. Od této doby otevřeně hovoří o své homosexuální orientaci. Na otázku, zdali je gay odpověděl: „Ano. No a co?“[1] Po islandské premiérce Jóhanně Sigurðardóttir se stal druhým předsedou vlády na světě, který se přihlásil k homosexuální orientaci.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Elio Di Rupo na anglické Wikipedii.

  1. a b c d Profile: Belgium's Elio Di Rupo. BBC News [online]. 2011-12-02 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Elio Di Rupo pronunciation: How to pronounce Elio Di Rupo in Italian, French, Dutch [online]. Forvo [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Worlds First Full Time Gay Male Leader Belgiums Elio Di Rupo. Advocate.com [online]. 2011-12-06 [cit. 2023-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-12-09. (anglicky) 
  4. WOESTYNE, Francis Van de. Elio, tout simplement. La Libre.be [online]. 2023-06-04 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  5. Regering Di Rupo I legt de eed af. De Standaard [online]. 2011-12-06 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  6. GREENE, Richard Allen. Belgium ends record-breaking government-free run. CNN [online]. 2011-12-06 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Gays under pressure in Belgium's moral backlash Anger over child. The Independent [online]. 1996-11-26 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat