Tento článek je o tomto pojmu v křesťanství obecně. O pojmu v mormonismu viz Tělo ducha.

V křesťanství zavedl apoštol Pavel v Novém zákoně pojem duchovního těla (koiné řečtina: soma pneumatikos) 1Kor 15, 44 (Kral, ČEP) a vzkříšené tělo popsal jako „duchovní“ (pneumatikos) na rozdíl od těla přirozeného (psychikos):

Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
1Kor 15, 42–44 (Kral, ČEP)

Křesťanské učení tradičně vykládá Pavlovo srovnání vzkříšeného těla s tělem smrtelným a říká, že půjde o jiný druh těla: „duchovní tělo“, což znamená nesmrtelné nebo neporušitelné tělo1Kor 15, 53–54 (Kral, ČEP).[1] V katolické církvi se vzkříšené tělo tradičně nazývá „oslavené tělo“ a má čtyři vlastnosti: neporušitelnost (incorruptibilitas), jemnost či jemnohmotnost (subtilitas), nepostižitelnost (impassibilitas) a pohyblivost (agilitas). Těla zatracených jsou také vzkříšena neporušená, ale nikoliv oslavená nebo zbavená utrpení.

Definování pojmu

editovat

Teprve v kontextu patristických autorů, jako byl Hilarius z Poitiers, Augustin z Hippo a Vulgáta, byl řecký originál přeložen do latiny jako corpus spirituale nebo spiritale (tedy „duchovní tělo“, přičemž latinským ekvivalentem pneuma ve smyslu „dech“ je spiritus). Právě v této době byl pavlovský pojem spojen také s učením o Kristově vzkříšení, v němž někteří církevní otcové potvrzovali, že došlo k proměně Kristova živočišného těla v tělo duchovní.[2][3] Pneuma (v klasické řečtině: πνεῦμα) byla v Septuagintě (řecká verze Starého zákona, 3.–1. století př. n. l.) v 75 % případů použita k překladu hebrejského ekvivalentu ruach, zatímco psyché byla v 90 % případů použita k překladu hebrejského nefeš, přičemž psyché je pro Hebreje pojmem duše, která je úzce spjata s tělem a žádostmi.[3][4]

Pavel z Tarsu sdílí s Filónem Alexandrijským a Flaviem Josefem trichotomii pneuma, psyche a soma, která byla pravděpodobně židovsko-helenistickým rozvojem ekvivalentní platónské trichotomie intelektu/rozumu (nous), duše (psyche) a těla (soma). Tito tři židovští autoři uvádějí triádu pneuma/psyche/soma ve výslovném odkazu na pasáž v GenesisGn 2, 7 (Kral, ČEP), což naznačuje, že šlo o běžný židovský výklad v prvním století a že triáda nepotřebovala protognostický základ.[5]

Filón Alexandrijský (15 př. n. l. – 50 n. l.) spojil řecké a židovské myšlení, podle něhož pneuma naplňuje tělo, je „řídícím principem“, který probouzí rozum a vytváří řeč, a je také spojována s božskou inspirací[6] a poznáním Boha.[5] V klasickém pojetí se pneuma vyskytovala již u Homéra, kde byla spojována s větrem nebo dechem. U Aristotela však bude pojem pneuma přeformulován tak, že se nebude vztahovat ke vzduchu, ale k substanci, která vytváří život a je prostředníkem mezi fyzickým tělem (soma) a duší (psyché);[7][8] na tento filozofický kontext pneumy navázali stoikové a platonici.[7] Ten v neoplatonismu rozpracoval pojem „pneumatického vozu“ (πνευματικὸν ὄχημα) nebo „pneumatického pláště“ (πνευματικὸς χιτών) jako jemnohmotného těla, v teorii „vehicula duše“ nebo oduševnělého těla.[8][9][10] Pro tyto filozofy však byla psyché ve srovnání s pneumou vyšším pojmem, netělesným a spojeným s intelektem.[8] Pro Filóna byla pneuma někdy ekvivalentem vrchní části psyché, přičemž byla zaměňována s téměř synonymními termíny, jako je mysl/intelekt (nous) a logická psyché (logiké psyché); pneuma však byla stále nadřazena nous, neboť ten byl schránkou Božího dechu/ducha (pneuma) a pneuma byla jeho substancí. Také u Filóna nacházíme výrok, že první člověk „je stvořen k podobě toho, který sesílá pneuma“, a dech pneuma je charakteristickým znakem nebeského člověka jako Božího obrazu, který staví do protikladu k „pozemskému člověku“ neboli „prvnímu člověku“ vytvarovanému z hlíny, než byl vdechnut.[5]

U Pavla je první lidská bytost označena jako „živoucí psychika“ (psychen zósan), patřící do sféry „psychické“ a „pozemské“, zatímco „druhá lidská bytost“ je označena jako „životodárná pneuma“ (pneuma zóopoion), patřící do sféry „pneumatické“ a charakterizovaná jako „nebeská“.[11] U křesťanské antropologie dochází k přechodu od důrazu na nous k pneumě neboli od intelektu k duchu: zatímco u řeckých filosofů musel být nous rozvíjen intelektuálně a byl přístupný jen několika lidem, u Pavla je spojení s pneumou dostupné všem jako milost. Dochází k obnově pneuma a každý křesťan se podílí na nous Krista a nebeského člověka, aby tuto proměnu uskutečnil. Nakonec se stává „pneumatickým“.[5]

Je možné, že termín „pneumatické tělo“ (σώμα πνευματικών) existoval již u stoiků a že jej Pavel z Tarsu použil na základě předchozích výskytů v řečtině; v nejedné pasáži Pavel využívá jiné platónské a stoické myšlenky.[12][13] Origenes by použil platónské pojetí vehikula duše spolu s pavlovským učením o duchovním těle.[p 1] Křesťanský biskup a platonik Synesius z Kyrény měl rozpracovat neoplatónské učení o pneumě v souvislosti s Kristovým vzkříšením a existuje hypotéza, že učení o vzkříšení corpus spiritale a posmrtném životě u Augustina bylo ovlivněno pojetím pneumy u Porfyria.[14][15]

Křesťanské učení tradičně vykládá, že Pavel srovnává vzkříšené tělo s tělem smrtelným a říká, že to bude jiný druh těla; „duchovní tělo“, což znamená nesmrtelné tělo nebo tělo neporušitelné (nepomíjitelné)1Kor 15, 53–54 (Kral, ČEP).[1]

Poznámky

editovat
  1. SEGUNDO MARIEV, Sergei; MARCHETTO, Monica. The Divine Body of the Heavens. The Debates about the Body of the Heavens during Late Antiquity and their echoes in the works of Michael Psellos and John Italos. In: Mariev, Sergei. Byzantine Perspectives on Neoplatonism. [s.l.]: Walter de Gruyter GmbH & Co KG, 2017-03-20. Dostupné online. S. 46, pozn. 74. (anglicky)

Reference

editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Spiritual body na anglické Wikipedii a Corpo espiritual na portugalské Wikipedii.

  1. a b Například: ALBL, Martin C. Reason, Faith, and Tradition: Explorations in Catholic Theology. [s.l.]: Saint Mary's Press, 2009. Dostupné online. ISBN 9780884899822. S. 168-173. (anglicky)  „Nový zákon [...] jasně rozlišuje mezi ,přirozenýmʻ (psychichos) lidským životem a ,životem v Kristuʻ, duchovním (pneumatikos) životem, který člověk získává po obrácení ke Kristu a křtu. [...] Bude to spíše jiný druh těla: ,duchovní těloʻ, nesmrtelné, neporušitelné tělo 1Kor 15, 53–54 (Kral, ČEP).“
  2. ALFECHE, Mamerto. The Transformation from Corpus Animale to Corpus Spirituale According to Augustine. Augustiniana. 1992, čís. 3/4, s. 239–310. Dostupné online. ISSN 0004-8003. (anglicky) 
  3. a b MACDONALD, Paul S. History of the Concept of Mind: Volume 1: Speculations About Soul, Mind and Spirit from Homer to Hume [online]. Routledge, 2017-09-29 [cit. 2024-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. GRAY, Patrick. What Is 'the Breath of Our Nostrils'? Ruach and Neshamah in John Donne's 1622 Gunpowder Day Sermon. In: Fuller, David; Saunders, Corinne; Macnaughton, Jane. The Life of Breath in Literature, Culture and Medicine: Classical to Contemporary. [s.l.]: Springer Nature, 2021-10-01. Dostupné online. (anglicky)
  5. a b c d VAN KOOTEN, G. H. The Anthropological Trichotomy of Spirit, Soul and Body in Philo of Alexandria and Paul of Tarsus. In: Anthropology in the New Testament and Its Ancient Context: Papers from the EABS-Meeting in Piliscsaba/Budapest. [s.l.]: Peeters, 2010. Dostupné online. (anglicky)
  6. BLOOM, Gina. Voice in Motion: Staging Gender, Shaping Sound in Early Modern England. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 2013-04-19. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b LONG, A. A. Pneumatic Episodes from Homer to Galen. In: Fuller, David; Saunders, Corinne; Macnaughton, Jane. The Life of Breath in Literature, Culture and Medicine: Classical to Contemporary. [s.l.]: Springer Nature, 2021-10-01. Dostupné online. (anglicky)
  8. a b c BOS, Abraham P. The 'Vehicle of Soul' and the Debate over the Origin of this Concept. Philologus. 1. červen 2007, čís. 1, s. 31–50. Dostupné online. ISSN 2196-7008. DOI 10.1515/phil-2007-0104. (německy) 
  9. BOHLE, Bettina. Proclus on the Pneumatic Ochema. In: Coughlin, Sean; Leith, David; Lewis, Orly. The Concept of Pneuma after Aristotle. Berlim: Edition Topoi, 2020. Dostupné online. S. 347. (anglicky)
  10. WAGNER, Kevin. Synesius of Cyrene and Neoplatonic Dream Theory. In: Neil, Bronwen; Costache, Doru; Wagner, Kevin. Dreams, Virtue and Divine Knowledge in Early Christian Egypt. [s.l.]: Cambridge University Press, 2019-04-25. Dostupné online. (anglicky)
  11. 1Kor 15, 45 (Kral, ČEP)
  12. VAN KOOTEN, G. H. St Paul on Soul, Spirit and the Inner Man. In: Elkaisy-Friemuth, M; Dillon, John M. The Afterlife of the Platonic Soul: Reflections on Platonic Psychology in the Monotheistic Religions. [s.l.]: Martinus Nijhoff/Brill, 2009. Dostupné online. (anglicky)
  13. MORAN, Dermot. Neoplatonism and Christianity in the West. In: Slaveva-Griffin, Svetla; Remes, Pauliina. The Routledge Handbook of Neoplatonism. [s.l.]: Routledge, 2014-07-25. Dostupné online. (anglicky)
  14. VILTANIOTI, Irini-Fotini. Synesius of Cyrene. In: Edwards, Mark. The Routledge Handbook of Early Christian Philosophy. [s.l.]: Routledge Dostupné online. S. 530; 541, pozn. 63. (anglicky)
  15. CHASE, Michael. «Omne corpus fugiendum?»; Augustine and Porphyry on the body and the post-mortem destiny of the soul. Chôra. Revue d'études anciennes et médiévales. 2004, čís. 2, s. 37–58. Dostupné online. ISSN 1583-8617. (anglicky) 

Související články

editovat