Domácí vzdělávání
Domácí vzdělávání (v českém školním prostředí jako jedna z forem "individuálního vzdělávání") je alternativní formou vzdělávání. Dítě do školy nedochází a je obvykle vyučováno doma rodičem, nebo učitelem.[1]
Historie editovat
Domácí vzdělávání vychází z nejpřirozenější výuky v rámci rodinné, nebo kmenové komunity. Domácí vzdělávání bylo a je běžné na celém světě (například Japonsko, USA, Velká Británie atp.) V USA se podíl této formy vzdělávání v posledních letech výrazně zvyšuje, v roce 2016 bylo v této zemi vzděláváno doma 2,3 milionu dětí, v letech 2021-2022 bylo ve Spojených státech přibližně 3,1 milionu studentů domácího vzdělávání.[2]
Spojené státy editovat
Domácí vzdělávání se poprvé vyskytlo ve druhé polovině 20. století v USA. Jedni z prvních rodičů, kteří se rozhodli neposlat své děti do školy a učit je sami doma, se objevovali na přelomu 70. a 80. let. V této době byla v USA povinná školní docházka, která nepřijímala domácí vzdělávání jako alternativní formu, a proto se tyto rodiny setkávaly s obtížemi typu žalob a podobně.[3]
Významný vliv na postupnou legalizaci domácího vzdělávání v USA mělo rozhodnutí nejvyššího soudu v kauze Parham v. J. R. z roku 1979, který prohlásil, že by domácí vzdělávání mělo být legalizováno i když se občas rodiče nemusí chovat tak, jak by měli. Přes počáteční těžkosti bylo domácí vzdělávání postupně legalizováno ve všech padesáti státech USA.[4]
Z USA se myšlenka domácího vzdělávání šířila i do jiných zemí. Nejvíce populární je především v anglosaském světě (kromě USA v Anglii, Kanadě, Austrálii, na novém Zélandu a v Jihoafrické republice).[4]
Česko editovat
V České republice bylo pokusné ověřování domácího vzdělávání na prvním stupni (od první do páté třídy) zahájeno až ve školním roce 1998/1999.[5]
Současnost editovat
Od roku 2005 je domácí vzdělávání uznáváno jako plnohodnotná alternativa ke vzdělávání se na základní škole.[6]
Jednotlivé státy postupně přijímaly zákony umožňující tento alternativní způsob vzdělávání. Domácí vzdělávání bylo v roce 2014 uzákoněno formou vzdělávání v téměř všech vyspělých státech světa.[4]
Důvodem, proč je domácí vzdělávání úspěšné a vhodné pro některé děti je fakt, že rodič (či jiný kvalifikovaný pracovník), který vzdělává své dítě doma, přesně ví, co jeho dítě zajímá, a co se potřebuje doučit.[7] Naopak jednou z nevýhod domácího vzdělávání je často považován nedostatečný sociální kontakt s vrstevníky.[8]
Česká republika editovat
Domácí vzdělávání bylo nejprve povoleno jako experiment Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a ověřováno Výzkumným ústavem pedagogickým.[9]
Od 1. ledna 2005 je domácí vzdělávání uzákoněno jako jedna z forem individuálního vzdělávání pro žáky prvního stupně. Od tohoto roku je možné požádat o tento typ vzdělávání na všech základních školách v ČR.[10]
Od školního roku 2007/2008 probíhá v České republice pokusné ověřování domácího vzdělávání na druhém stupni základních škol. V roce 2015 byl rozšířen seznam škol, kde probíhá experimentálně domácí vzdělávání na 2. stupni.[9]
Domácí vzdělávání v rámci plnění povinné školní docházky editovat
V případě, že se rodiče dítěte rozhodnou pro domácí vzdělávání, jsou povinni oznámit toto rozhodnutí škole, ve které budou pokračovat v plnění povinné školní docházky.
Podmínky vzdělávání žáků domácího vzdělávání vycházejí z ustanovení školského zákona. Podmínky jsou ve školském zákoně nastavené obecně, a proto škola musí na základě své vlastní situace tyto podmínky přizpůsobit tak, aby byl zákon dodržen.
Hodnocení žáka editovat
Individuálně vzdělávaný žák koná za každé pololetí zkoušky z příslušného obsahu vzdělávání, stanoveného školním vzdělávacím programem pro daný ročník. Tuto zkoušku organizuje ředitel školy na začátku každého pololetí. Na řediteli také závisí, kteří pedagogové u zkoušky budou. K řádnému průběhu zkoušky stačí jeden pedagog, u nějž žák zkoušku vykoná.
Formy přezkoušení editovat
- písemný test – písemná zkouška (např. diktát, doplňovací cvičení, slohová práce…)
- ústní přezkoušení
- předložení portfolia – předvedení praktických dovedností (např. z předmětů výchovného zaměření)
- prezentace
- rozhovor v cizím jazyce
- kombinace uvedených metod
Formy přezkoušení by měly být se zákonným zástupcem žáka projednány již při povolování domácího vzdělávání.
O závěrečném hodnocení rozhoduje pedagog. Vychází přitom z výsledků přezkoušení, případně z předložených materiálů dokládajících výsledky vzdělávání. Výsledky žáka přezkušující pedagog posuzuje s ohledem na dosažení očekávaných výstupů stanovených pro předmět a ročník ve školním vzdělávacím programu.[11]
Výhody a nevýhody domácího vzdělávání editovat
Výhody editovat
Mezi výhody domácího vzdělávání patří například:
- Trávení více času rodičů se svými dětmi.
- Dětem je umožněno dospívat podle jejich vlastního tempa.
- Výuka se přizpůsobuje individuálním potřebám a zájmům dítěte.
- Děti mají prostor věnovat se svým zájmům a rozvíjet svůj talent.
- Doma vzdělávané děti se stávají samostatnými.
Nevýhody editovat
Mezi nevýhody domácího vzdělávání můžeme zařadit například:
- Rodiče nesou veškerou zodpovědnost za vzdělání dítěte.
- Rodiče si často nejsou jisti, jestli dělají vše dobře, a hlavně zda dělají dostatek pro vzdělání svých dětí.
- Nedostatek kontaktu s vrstevníky
- Mohou také nastat problémy se socializací dítěte
- Není umožněna týmová spolupráce dětí[12]
Reference editovat
- ↑ PRŮCHA, Jan. Pedagogický slovník. 4., aktualiz. vyd. [i.e. Vyd. 5.]. vyd. Praha: Portál 322 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-7367-416-8, ISBN 80-7367-416-5. OCLC 237195332
- ↑ Research Facts on Homeschooling | Research. www.nheri.org [online]. [cit. 2017-10-23]. Dostupné online.
- ↑ FARRIS, Michael; WOODRUFF, Scott. The Future of Home Schooling. Peabody Journal of Education. 2000-04-01, roč. 75, čís. 1, s. 233–255. Dostupné online [cit. 2023-01-03]. ISSN 0161-956X. DOI 10.1207/s15327930pje751&2_13.
- ↑ a b c KOSTELECKÁ, Yvona. Doma, nebo ve škole?. Studia paedagogica. 2014, roč. 19, čís. 1, s. 65–82. Dostupné online [cit. 2023-01-03]. DOI 10.5817/SP2014-1-4.
- ↑ KRAMULOVÁ, Daniela. Není důležitá docházka, ale vzdělávání.. Rodina a škola.
- ↑ Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání [online]. Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Dostupné online.
- ↑ FREIOVÁ, Michaela. Domácí škola: americká zkušenost. Praha: [s.n.], 1996. ISBN 80-238-0372-7.
- ↑ Pedagogicko-psychologické aspekty individuálního vzdělávání. Pedagogika [online]. Dostupné online.
- ↑ a b Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Dodatek č. 3, č. j [online]. Dostupné online.
- ↑ Domácí (individuální) vzdělávání | Alternativní školy [online]. [cit. 2023-01-03]. Dostupné online.
- ↑ Informace a doporučení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k individuálnímu vzdělávání žáků v základní škole [online]. Dostupné online.
- ↑ PETRIE, Amanda J. Home educators and the law within Europe. International Review of Education. 1995-05, roč. 41, čís. 3–4, s. 285–296. Dostupné online [cit. 2023-01-03]. ISSN 0020-8566. DOI 10.1007/bf01255557.
Literatura editovat
- Kašparová, I. (2017). Domácí vzdělávání jako výraz kulturního kreativismu. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 53(01), 79-100.
- Kostelecká, Y., Machovcová, K., Beláňová, A., & Štambergová, R. (2018). Sebepojetí absolventů domácího vzdělávání a jejich spolužáků: pilotní studie. Pedagogická orientace, 28(2).
- Jančaříková, K. (2007). Portfoliové hodnocení v domácím vzdělávání. Metodický portál www. rvp. cz: výběr příspěvků. Praha: VÚP, 120-123.
- Hána, D., & Kostelecká, Y. (2019). Domácí vzdělávání v kontextu evropských vzdělávacích systémů. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu domácí vzdělávání na Wikimedia Commons - Stránky Asociace pro domácí vzdělávání
- Komentář MŠ k § 41 zákona 561/2004 Sb.
