Otevřít hlavní menu

Dagmar Šimková (23. května 1929 Písek, Československo24. února 1995 Perth, Austrálie) byla politickou vězeňkyní československého komunistického režimu. O svých zkušenostech z kriminálu napsala autobiografickou knihu, která byla vydána pod názvem Byly jsme tam taky.

Dagmar Šimková
Narození 23. května 1929
Písek
Úmrtí 24. února 1995 (ve věku 65 let)
Perth
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

ŽivotEditovat

Otec Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Pro svou rodinu nechal postavit vilu v Písku. Jako mladá dívka si oblíbila jazz, tanec a step, tančit chodila zejm. do písecké kavárny Bílá růže, studovala na píseckém gymnáziu. V roce 1945 jí otec tragicky zemřel.

V roce 1948 se Dagmar Šimková chtěla nechat zapsat na pražskou filozofickou fakultu, kvůli „buržoaznímu původu“ ale nemohla studovat. V roce 1950 navíc emigrovala do Austrálie její o šest let starší sestra Marta. Do rodinné vily jim úřady nastěhovaly cizí lidi, s matkou mohly využívat jedinou místnost.[1]

Dagmar byla zatčena v říjnu 1952, když jí bylo 23 let. Roznášela totiž letáky, které zesměšňovaly Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ukryla také dva vojenské zběhy, kteří směřovali na Západ, a podle soudu navíc ovlivňovala druhé lidi. V říjnu 1954 byla odsouzena k osmi letům vězení. Prokurátor se odvolal a vrchní soud trest zvýšil na 15 let.[1]

Během věznění se stala její velkou bolestí skutečnost, že brzy byla na 11 let odsouzena i její matka[2] (propuštěna byla po sedmi letech[3]). Majetek rodiny propadl státu.

Dávala jasně najevo, co si o nich myslí. Říkala jim do očí, že ji mrzí, že proti režimu nestačila udělat víc.
— Pavlína Formánková, historička[1]

Ve vězení kvůli své víře odmítala v neděli pracovat, za což se mnohokrát ocitla v tzv. korekci, na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Když byla vězněna v Želiezovcích, podařilo se jí utéct. Druhý den však byla dopadena a k původnímu trestu pak dostala tři roky navíc.

Z vězení se nakonec dostala po 14 letech, 28. dubna 1966, kdy jí bylo 37 let. Bydlela pak v jedné místnosti s matkou v přiděleném bytě a stát jí z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. V březnu 1968 se podílela na založení sdružení politických vězňů K 231.[1] Téhož roku s matkou emigrovala do Austrálie, kde žila její sestra. Vystudovala tam dvě vysoké školy, dějiny umění a sociální práci. Pracovala jako výtvarnice, ale také jako kaskadérka u filmu nebo modelka. Spolupracovala s Amnesty International, usilovala o lepší podmínky v místních věznicích,[2] v nichž pracovala i jako terapeutka.[3]

Po roce 1989 navštívila Česku republiku, zajela se podívat do rodinné vily v Písku, kterou našla zdevastovanou.

Zemřela na rakovinu ve věku 65 let, je pochována v Perthu.

DíloEditovat

  • Byly jsme tam taky - poprvé vydáno r. 1980 nakladatelstvím '68 Publishers v Torontu, po roce 1989 vyšlo v ČR v sedmi vydáních - Orbís (1991), Monika Le Fay (2003, 2007, 2010, 2011, 2015, 2018)

ReferenceEditovat

  1. a b c d Ta krásná holka z vily nad řekou. Česká televize [online]. 2009. Dostupné online. 
  2. a b Vzpomínky ženy vězněné v 50. letech: Byly jsme tam taky. ČT24 [online]. 2010-10-15. Dostupné online. 
  3. a b VODIČKOVÁ, Stanislava. Ta krásná holka z vily nad řekou. Dějiny a současnost [online]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat