Otevřít hlavní menu

Dagmar Šimková (23. května 1929 Písek, Československo24. února 1995 Perth, Austrálie) byla politickou vězeňkyní československého komunistického režimu.[1][2] Roku 1952 byla zatčena v souvislosti s ukrýváním dvou vojenských zběhů a v politickém procesu odsouzena na 15 let. Vězněna byla až do roku 1966. Mimo jiné v Pardubicích, Želiezovcích a v Opavě. Roku 1968 se podílela na založení organizace K-231 a po okupaci Československa emigrovala do Austrálie. V exilu byla zapojena do činnosti organizace Amnesty International, vystudovala dvě vysoké školy, mimo jiné se věnovala umění a terapeutické práci ve věznici. Svou vězeňskou zkušenost zachytila v autobiografické publikaci Byly jsme tam taky.[1]

Dagmar Šimková
Narození 23. května 1929
Písek
Úmrtí 24. února 1995 (ve věku 65 let)
Perth
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

 
Vila Marta byla postavena Jaroslavem Šimkem a pojmenována po jeho manželce Martě Šimkové

Otec Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Pro svou rodinu nechal postavit vilu v Písku. Jako mladá dívka si oblíbila jazz, tanec a step, tančit chodila zejm. do písecké kavárny Bílá růže, studovala na píseckém gymnáziu. V roce 1945 jí otec tragicky zemřel.

V roce 1948 se Dagmar Šimková chtěla nechat zapsat na pražskou filozofickou fakultu, kvůli „buržoaznímu původu“ ale nemohla studovat. V roce 1950 navíc emigrovala do Austrálie její o šest let starší sestra Marta. Do rodinné vily jim úřady nastěhovaly cizí lidi, s matkou mohly využívat jedinou místnost.[3]

Dagmar byla zatčena v říjnu 1952, když jí bylo 23 let. Roznášela totiž letáky, které zesměšňovaly Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ukryla také dva vojenské zběhy, kteří směřovali na Západ, a podle soudu navíc ovlivňovala druhé lidi. V říjnu 1954 byla odsouzena k osmi letům vězení. Prokurátor se odvolal a vrchní soud trest zvýšil na 15 let.[3]

Během věznění se stala její velkou bolestí skutečnost, že brzy byla na 11 let odsouzena i její matka (propuštěna byla po sedmi letech[4]).[5] Majetek rodiny propadl státu.

Dávala jasně najevo, co si o nich myslí. Říkala jim do očí, že ji mrzí, že proti režimu nestačila udělat víc.
— Pavlína Formánková, historička[3]

Ve vězení kvůli své víře odmítala v neděli pracovat, za což se mnohokrát ocitla v tzv. korekci, na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Když byla vězněna v Želiezovcích, podařilo se jí utéct. Druhý den však byla dopadena a k původnímu trestu pak dostala tři roky navíc.

Z vězení se nakonec dostala po 14 letech, 28. dubna 1966, kdy jí bylo 37 let. Bydlela pak v jedné místnosti s matkou v přiděleném bytě a stát jí z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. V březnu 1968 se podílela na založení sdružení politických vězňů K 231.[3] Téhož roku s matkou emigrovala do Austrálie, kde žila její sestra. Vystudovala tam dvě vysoké školy, dějiny umění a sociální práci. Pracovala jako výtvarnice, ale také jako kaskadérka u filmu nebo modelka. Spolupracovala s Amnesty International, usilovala o lepší podmínky v místních věznicích,[5] v nichž pracovala i jako terapeutka.[4]

Po roce 1989 navštívila Česku republiku, zajela se podívat do rodinné vily v Písku, kterou našla zdevastovanou.

Zemřela na rakovinu ve věku 65 let, je pochována v Perthu.

DíloEditovat

PřipomínkyEditovat

 
Lávka Dagmar Šimkové

Na počest Dagmar Šimkové byla pojmenována lávka přes řeku Otavu v Písku postavená v roce 2018. Autorem lávky je písecký rodák architekt Josef Pleskot.[6]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Dagmar ŠIMKOVÁ: TOTALITA. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-07-23]. Dostupné online. 
  2. ŠTRÁFELDOVÁ, Milena; DUCHKOVÁ, Anna. Odseděla si 14 let, ale komunistům nikdy neustoupila. Osudové ženy: Dagmar Šimková. Dvojka [online]. 2019-03-02 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c d Ta krásná holka z vily nad řekou. Česká televize [online]. 2009. Dostupné online. 
  4. a b VODIČKOVÁ, Stanislava. Ta krásná holka z vily nad řekou. Dějiny a současnost [online]. Dostupné online. 
  5. a b Vzpomínky ženy vězněné v 50. letech: Byly jsme tam taky. ČT24 [online]. 2010-10-15. Dostupné online. 
  6. Lávka je novou atraktivitou i praktickým propojením okrajových čtvrtí. Město Písek [online]. [cit. 2019-07-23]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Dagmar Šimková: Příběh dvou zběhů. In: BLÁHOVÁ, Ivana; BLAŽEK, Lukáš; BOŠTÍK, Martin. Jménem republiky! Osm případů zvůle komunistické justice. Praha: Auditorium, 2015. ISBN 978-80-87284-55-1. S. 153–195.
  • BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe!. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2007. 197 s. ISBN 80-86621-25-1. 

Externí odkazyEditovat