Connie Converse

americká písničkářka

Elizabeth Eaton „Connie“ Converse (* 3. srpna 1924nezvěstná od srpna 1974) byla americká hudebnice působící v New Yorku v padesátých letech 20. století. Je považována za jednu z prvních písničkářek.[1] V roce 1974 opustila domov a od té doby o ní nikdo neslyšel.[1] Její hudba byla prakticky neznámá, dokud nebyla roku 2004 uvedena v rozhlasovém pořadu. Následně bylo v březnu 2009 vydáno její album How Sad, How Lovely.

Connie Converse
Narození 3. srpna 1924
Laconia
Úmrtí 1974 (ve věku 49–50 let)
Příbuzní Philip Converse (sourozenec)
Web www.connieconverse.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Elizabeth Eaton Converse se narodila v Laconii v New Hampshire roku 1924. Vyrůstala v Concordu jako prostřední dítě v přísně baptistické rodině; její otec byl farář. Navštěvovala concordskou střední školu, kde byla premiantkou a získala osm akademických ocenění.[2] Získala stipendium na Mount Holyoke College v Massachusetts. Po dvou letech studia školu opustila a přestěhovala se do New Yorku.[3]

V padesátých letech pracovala pro tiskárnu Academy Photo Offset v newyorské čtvrti Flatiron District a bydlela v Greenwich Village. Začala používat přezdívku Connie. Psala písně, zpívala je pro přátele a doprovovázela se sama na kytaru.[3]

Její hudby si povšiml animátor a amatérský zvukař Gene Deitch, který ve 40. letech pořídil magnetofonové nahrávky Johna Lee Hookera a Pete Seegera. V polovině 50. let natočil množství nahrávek Connie v kuchyni svého domu ve městě Hastings-on-Hudson. Ale Connie se nepodařilo s její hudbou dosáhnout žádný komerční úspěch. Veřejně vystoupila pouze jednou, když se v roce 1954 krátce objevila na CBS v pořadu Waltera Cronkita The Morning Show, což jí pomohl zařídit Deitch.[3]

V roce 1961 se přestěhovala z New Yorku do Ann Arbor v Michiganu, kde její bratr Philip byl profesorem politických věd na University of Michigan. Pracovala jako sekretářka a poté jako redaktorka časopisu Journal of Conflict Resolution.[3] Její jedinou hudební činností bylo i nadále hraní pro kamarády na večírcích.

Kolem roku 1973 se Connie cítila vyhořelá a v depresi. Časopis, který pro ni tolik znamenal, se na konci roku 1972 přestěhoval z Michiganu do Yale. Její kolegové a přátelé jí zaplatili půlroční pobyt v Anglii, aby tam přišla na jiné myšlenky. Musela podstoupit hysterektomii, což její depresi dále prohloubilo.[2] V srpnu 1974 napsala sérii dopisů své rodině a přátelům, ve kterých zmínila svůj záměr začít nový život někde jinde. V době, kdy byly dopisy doručeny, si sbalila věci do svého Volkswagenu, odjela neznámo kam a od té doby je nezvěstná.[3] Podle názoru její rodiny spáchala sebevraždu, pravděpodobně tak, že zajela autem do jezera nebo řeky.[1]

Znovuobjevení jejích nahrávek po roce 2004Editovat

V lednu 2004 byl Gene Deitch (v té době osmdesátiletý, od roku 1959 žijící v Praze) pozván newyorským hudebním historikem Davidem Garlandem do jeho rozhlasového pořadu Spinning on Air na stanici WNYC.[4] Deitch zahrál některé ze svých vlastních nahrávek, včetně písně od Connie One by One.[1]

Dva Garlandovy posluchače, Dana Dzulu a Davida Hermana, to inspirovalo k pokusu najít nějaké další nahrávky Connie.[5] Našli dva zdroje její hudby: Deitchovu sbírku v Praze a kartotéku v Ann Arbor, obsahující nahrávky, které poslala svému bratrovi Philipovi koncem padesátých let.[6] V březnu roku 2009 vyšlo u Lau derette Recordings album How Sad, How Lovely, obsahující 17 skladeb Connie Converse.[7] Australský písničkář Robert Forster popsal album jako „hluboké a nádherné spojení mezi textem a hudbou, které nám umožňuje vstoupit do světa neobyčejné ženy žijící v polovině dvacátého století v New Yorku.“[6]

V roce 2015 bylo How Sad, How Lovely znovu vydáno jako vinyl s 18 spísněmi u Squirrel Thing Recordings ve spolupráci s Captured Tracks. Album získalo příznivé recenze, např. hudební kritik Randall Roberts z Los Angeles Times napsal: „Málo reedicí z minulého desetiletí mě zasáhlo s dlouhotrvajícím, radostným zalíbením, jako How Sad, How Lovely.“[8]

Od vydání alba byly její život a hudba předmětem zpravodajství po celém světě.[6][9][10] Kromě tajemství jejího zmizení se mnohé z těchto článků soustředily na obsah a styl její hudby a na to, že může být první písničkářkou.[1][4][9][11][12] Podle hudebního historika Davida Garlanda, „Connie Converse psala a zpívala v 50. letech, dlouho předtím, než bylo písničkářství uznáno za kategorii nebo styl. Ale všechno, co oceňujeme u písničkářů dnes - osobní pohled, vhled, originalita, empatie, inteligence, ironický humor - bylo hojné v její hudbě“.[13] Jiní zmiňují ženskou zkušenost, často zachycenou v jejích textech, stejně jako témata sexuality a individualismu, která se také v jejích písních objevují, jako důkaz, že její hudba předběhla svou dobu.[2]

Její život a hudba posloužily jako inspirace pro další umělecká díla, např. divadelní hru Howarda Fishmana A Star Has Burnt My Eye (2015).[14] Fishman také produkoval album Connie's Piano Songs (2014) s hudbou, kterou Connie napsala, ale nikdy nenahrála. Mezi další díla inspirovaná Converse patří moderní taneční hra Empty Pockets od Johna Heginbothama, která byla provedena v newyorském Miller Theater v roce 2015,[15] nebo vystoupení britské zpěvačky Nat Johnson na počest Connie Roving Woman. Její písně zahrály Jean Rohe a Diane Cluck ve speciálním výročním pořadu Spinning on Air.[16] Roku 2017 vyšlo tributní album nazvané Vanity of Vanities: Tribute to Connie Converse.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Connie Converse na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e YOUNGS, Ian. Connie Converse: The mystery of the original singer-songwriter. BBC News [online]. 1. října 2014 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c VIGIL, Delfin. The musical mystery of Connie Converse. San Francisco Chronicle [online]. 8. března 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e JEFFERSON, Cord. The Story of Connie Converse. The Awl [online]. 3. srpna 2010 [cit. 2016-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-16. (anglicky) 
  4. a b GARLAND, David. Background: The Deitch Connection [online]. WNYC, 15. března 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ANDERSON, L. V. The Connie Converse Double Album That Never Got Crowd-Funded. The Awl [online]. 13. prosince 2011 [cit. 2016-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-09. (anglicky) 
  6. a b c FORSTER, Robert. Lost Women Found. The Monthly: Australian Politics, Society & Culture [online]. Červen 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. SACHS, Tony. 50 Years Late, Connie Converse Is Music's Next Big Thing. The Huffington Post [online]. 4. října 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ROBERTS, Randall. Throwbacks: Vinyl and digital reissues of note for winter-spring 2015. Los Angeles Times [online]. 13. února 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b HERNÁNDEZ BLANCO, Pablo. Vine, canté, desaparecí. Jotdown [online]. 9. srpna 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (španělsky) 
  10. BROQUET, Julien. L'album de la semaine: Connie Converse - How Sad, How Lovely. Focus Vif [online]. 22. června 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (francouzsky) 
  11. FORSTER, Robert. The Best Australian Essays 2009. Melbourne: Black Inc, 2009. ISBN 9781863954518. (anglicky)  s. 239
  12. MCEANEY, Andrea. 5 Reasons Connie Converse is the Most Interesting Female Musician You’ve Never Heard Of. Rebeat [online]. 21. ledna 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. GARLAND, David. A Lost Singer's Music, Finally Found. NPR music [online]. 24. dubna 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. PANTUSO, Phillip. Strange Ways: The Long Journey of Howard Fishman. Brooklyn Magazine [online]. 28. září 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. SEIBERT, Brian. Review: Barnard/Columbia Dances at the Miller Theater. The New York Times [online]. 4. května 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Spinning On Air in The Greene Space with Yoko Ono, John Zorn, and others [online]. WNYC, 2. prosince 2012 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky)