Chantal Akermanová
Chantal Akermanová (6. června 1950, Brusel – 5. říjen 2015, Paříž) byla belgická režisérka a umělkyně. Proslula především hyperrealismem. Jejím nejslavnějším filmem je Jeanne Dielmanová, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles (1975).
| Chantal Akermanová | |
|---|---|
.jpg) | |
| Rodné jméno | Chantal Anne Akerman |
| Narození | 6. června 1950 Etterbeek |
| Úmrtí | 5. října 2015 (ve věku 65 let) 20. pařížský obvod |
| Místo pohřbení | Hřbitov Père-Lachaise (48°51′46″ s. š., 2°23′36″ v. d.) |
| Alma mater | INSAS |
| Povolání | filmová režisérka, herečka, scenáristka, filmová producentka, vysokoškolská učitelka, výtvarnice, fotografka, výkonná umělkyně, kameramanka, video installation artist, režisérka a umělkyně |
| Zaměstnavatelé | European Graduate School Městská univerzita v New Yorku |
| Ocenění | komandér Řádu Leopoldova (2004) |
| Choť | Sonia Wieder-Atherton |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Biografie editovat
Akermanová se narodila jako dcera polských židovských emigrantů v Bruselu. Její prarodiče zahynuli v jednom německém koncentračním táboře. V patnácti letech uviděla v kině film Bláznivý Petříček (1965). "Od té doby jsem věděla, že chci dělat filmy", uvedla Akermanová. Dva roky studovala na belgické vysoké filmové škole. Studium přerušila, protože "chtěla točit filmy a ne vysedávat na seminářích". Ve svém prvním filmu roku 1968 převzala i hlavní roli, protože přítelkyně, kterou do ní chtěla obsadit, odřekla. Ve filmu Skoč, mé město (1968) se mladá žena uzamkne v kuchyni. Vaří špagety, poklízí v kuchyni, nakonec se začne natírat krémem na boty, zapálí papír a otočí kohoutkem od plynu. V roce 1972 přesídlila Akermanová do New Yorku, kde v prostředí Anthology Film Archive poznala Jonase Mekase, Michaela Snowa a další avantgardní filmaře. Filmem Jeanne Dielmanová, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles (1975) se stala pětadvacetiletá režisérka rázem slavnou.
Chanta Akermanová natočila celou řadu dokumentárních filmů, mezi nimi o choreografce Pině Bauschové (Jednoho dne se mě Pina zeptala, 1983) a pianistovi Alfredu Brendelovi (Les trois derniere sonates de Franz Schubert, 1989). Zvláštní postavení zaujímá muzikál Zlatá osmdesátá léta (1986) a film Pohotovka v New Yorku (1996). Zatímco měl muzikál sám v USA v roce 1992 pod titulem The Window Shopping velký úspěch na scéně, zůstala Pohotovka v New Yorku jediným kontaktem Akermanové s kinematografií hlavního proudu.
Strnulá zápletka, drahé hvězdy a tlak na konvenční způsob vyprávění ponechávaly málo prostoru pro ono zvláštní na jejich filmech, pro zcela specifický humor, který tu a tam probleskne, když se do centra pozornosti dostane komparz a na povrch pronikne to, s čím se ve scénáři vůbec nepočítá.
Akermanová byla homosexuální, odmítala však prezentovat své filmy na přehlídkách s lesbickou tematikou. Homosexualitu nepovažovala za své osobní téma.[1]
V závěru života trpěla depresí, ve věku 65 let spáchala sebevraždu.[1] Krátce před smrtí o ní vznikl dokument Nikam nepatřím.
Ženské filmy editovat
Od hudby se nepožaduje, že by měla být "feministická" nebo "levicová"... Je příliš brzy hovořit o ženském filmovém stylu. Uvidíme později, momentálně to pro mne není důležitá otázka. Čteme-li Schnitzlerovu Slečnu Elsu, člověk by se mohl domnívat, že to napsala žena. A čteme-li knihu Marguerite Yourcenarové o císaři Hadrianovi, mohli bychom předpokládat, že ji napsal muž. Dělám své filmy. A nikdo jiný by je nemohl udělat tak jako já.Chantal Akermanová, 1983
Reference editovat
- ↑ a b NECHVÍLOVÁ, Kateřina. Chantal Akermanová bude v Praze. Literarky.cz [online]. 2016-3-16 [cit. 2016-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-11.
Literatura editovat
- AKERMAN, Chantel. Eine Couch in New York. Frankfurt: [s.n.], 1996.
- MARGULIES, Ivone. Chantal Akerman"s Hyperrealist Everyday. Durham: Duke University, 1996.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Chantal Akermanová na Wikimedia Commons - Chantal Akermanová v Česko-Slovenské filmové databázi
