Otevřít hlavní menu

Bojarská svatba je opera o třech jednáních českého skladatele Karla Weise na vlastní libreto zpracované z čtyřaktového dramatu německého spisovatele a dramatika Ludwiga Ganghofera.

Bojarská svatba
Die Bojarenhochzeit
Karel Weis (kreslil Jan Vilímek 1889)
Karel Weis (kreslil Jan Vilímek 1889)
Základní informace
Žánr opera
Skladatel Karel Weis
Libretista Karel Weis
Počet dějství 3
Originální jazyk němčina
Literární předloha Ludwig Ganghofer: Die Bojarenhochzeit
Datum vzniku 1916-1917
Premiéra 18. února 1943, Praha, Národní divadlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Vznik a historie dílaEditovat

Karel Weis napsal svou poslední operu v letech 1916-1917[1] a usiloval o její uvedení v pražském Národním divadle. Dobová situace v divadle ani obecná společenská atmosféra pro to však nebyly příznivé. Činitelé Národního divadla sledovali Weisovu aktivitu jako skladatele oper a operet zaměřených na německé obecenstvo s nevolí. V této době (1917) byla po delších průtazích uvedena bez většího ohlasu opera Blíženci (přepracovaná verze Violy z roku 1892) napsaná na český text, Národní divadlo však stále neuvedlo Polského žida a i uvedení Lešetínského kováře se několik let táhlo; nakonec byl uveden až roku 1920.[2]

Bojarskou svatbu Národní divadlo přímo odmítlo, neboť se jednalo opět o operu komponovanou na německé libreto, a navíc na námět Ludwiga Ganghofera, který platil za zvláštního oblíbence německého císaře Viléma II. a v té době působil jako vojenský zpravodaj a autor oficiální válečné propagandy. Weis si však odmítnutí vysvětloval žárlivostí svého přítele a spolužáka, šéfa opery Národního divadla Karla Kovařovice: „V Národním divadle by měla Bojarská svatba ohromný úspěch a byla by zabila Psohlavce a toho se Kovařovic bál.“ Avšak ani k uvedení v Berlíně či ve Vídni nedošlo, ač o ně skladatel usiloval.[3]

Premiéra Bojarské svatby se tak konala až o čtvrt století později, za druhé světové války, totiž 18. února 1943 v pražském Národním divadle. V té sobě bylo Karlu Weisovi 82 let (opera byla nastudována k jeho narozeninám) a byl uznávanou osobností zejména díky své činnosti při sběru a vydávání českých lidových písní. Opera již byla považována za zastaralou a její úspěch byl spíše zdvořilostní. Dosáhla sedmi repríz a od té doby již nebyla uvedena.[3]

Jedná se o operu konverzačního typu. Ve zpěvních hlasech převažuje rozmáchlá deklamace. Hudební těžiště je v orchestru, který barvitě podmalovává dějové situace. Řada folklórně založených scén (rumunský národní tanec „hora“, cikánská hudba) slouží k vystižení lokálního koloritu rozhodujícího pro atmosféru celé opery.[3]

Osoby a první obsazeníEditovat

osoba hlasový obor premiéra (18.2.1943)
Sánda, dcera cikánského muzikanta soprán Ludmila Červinková
Aristide Notára, bojar na zámku Valeni, její ženich bas Josef Munclinger
Bárbu, Sándin otec bas Eduard Haken
Démeter Fortunát, bojar na zámku Benesti baryton Josef Křikava
Adéla, jeho choť mezzosoprán Marie Veselá
Jonel, jejich syn tenor Jindřich Blažíček
Míhai Bogdán, bývalý ministr bas Karel Kalaš
Zoe, jeho choť soprán
Pía, jejich dcera soprán Marie Budíková
Pántasi Čuku, státní návladní baryton Zdeněk Otava
Rémus Aldeánu, prefekt baryton Emil Bergmann
Lydia, jeho choť soprán Miloslava Fidlerová
Oléscu, vydavatel časopisu Tromba tenor Oldřich Kovář
Drágoš, kovář bas Jaroslav Veverka
Velík, starosta tenor Adolf Slunéčko
Konstantin, starý sedlák bas Václav Šimek
Bresco, bankovní agent bas Václav Nouzovský
Aléxe, komorník u Fortunátů bas František Anelt
Joán, sloužící u Fortunátů tenor Jaroslav Rohan
Morúzzi, policejní komisař tenor Antonín Novotný
Jánku, sloužící u Bogdánů baryton František Jásek
Panští a svatební hosté, sedláci, selky, lid, stráž, cikáni
Dirigent: Milan Zuna, režisér: Miloš Wasserbauer, scéna: Zdeněk Rossmann

Děj operyEditovat

1. dějstvíEditovat

Bojara Fortunata na jeho statku Benesti vyhledal bankovní agent Bresco, aby mu připomněl splatnost jeho značných dluhů. Bojar je ale bez starostí: právě se vrátil jeho syn Jonel, který v cizině vystudoval na advokáta, a má si brát Piu, dceru bývalého ministra Bogdana a nejbohatší nevěstu v kraji. S touto perspektivou banka tedy ještě posečká.

Ještě předtím se má konat jiná svatba, o které si povídají Jonel a státní návladní Čuku. Starý bojar Notara si má brát cikánské děvče Sandu, o které se již dlouho staral a která se vrací z pensionátu. Jonel vzpomíná na setkání se Sandou, když byl jako dítě na návštěvě na Notarově panství. Skupina cikáňat se proháněla po hřbitově, a když chtěl Jonel jednoho z hochů ztrestat bičíkem, uhodila jej Sanda kamenem do hlavy. Když přišel opět k sobě, cítil ještě polibek, který mu Sanda na omluvu vtiskla.

Mnozí přicházejí uvítat navrátivšího se Jonela. Je tu i cikánská muzika vedená Sandiným otcem Barbou, ten se však nezná k dceři, jež se chce pro peníze provdat za starého boháče. Mizí, když se dostaví samotná Sanda. Z rozhovoru s ní Jonel poznává, že jej cikánka miluje, ale svůj nadcházející sňatek omlouvá touhou po blahobytu. Po Sandě zase beznadějně touží nevzhledný a hrbatý návladní Čuku. Návladní nyní vysvětluje Jonelovi důvody, proč je nutný jeho sňatek s Piou, a mladý advokát neváhá pro záchranu rodného statku otcovu přání vyhovět.

Nakonec přicházejí k Jonelovi i místní sedláci v čele s Dragošem. Vítají jej lidovou hudbou, ale současně si stěžují na hrabivost Notara, který vyhrál soudní spor o majetek se sedláky. Jonel lidu slibuje, že je bude zastupovat při revizi procesu.

2. dějstvíEditovat

Zimní zahrada na zámku Valeni, sídle bojara Notara. Je po svatebním obřadu a návladní Čuku pronáší poněkud jízlivý přípitek novomanželům Notarovi a Sandě. Zatímco starý bojar a návladní se dávají do pitky, veselice pokračuje na zahradě, kde sedláci tančí rumunský národní tanec „horu“. Slavnosti jsou přítomni i Pia a Jonel, kteří si po straně vyznávají lásku. To vidí Sanda, která Jonela stále miluje. Když e Pia vydá domů, strhne si vášnivá cikánka svatební věnec i snubní prsten a pokouší se Jonela svést, ten ale odolá a odchází. Dostaví se naopak Sandin otec Barbu a vypráví jí o tom, jak dal Notar kdysi její matku ubičovat k smrti pod jabloní právě v této zahradě. Barbu dnes hodlá pod tímto stromem celou noc stát a hrát oblíbenou píseň své ženy. S rozrušenou Sandou mluví podnapilý Čuku, který má u sebe „nápoj zapomnění“ – jediná kapka do poháru zaručí člověku krásné sny, několik kapek by však mohl být jed. Rozlícená Sanda vytrhne Čukovi lahvičku a vyprázdní její obsah do vína. Zatímco v pozadí začíná Barbu hrát na housle matčinu píseň, přiklopýtá opilý Notar, a než mu v tom Sanda stačí zabránit, číši s vínem jedním lokem vyprázdní. Jed působí rychle, bojar klesá a umírá. Sanda marně přivolává pomoc.

3. dějstvíEditovat

Dům ministra Bogdana. Jonel a Pia slaví zasnoubení. Mladý advokát své snoubence na její přání v klidném koutě skládá milostnou báseň. Rodinnou idylu naruší rebelující sedláci vedení Dragošem; prohráli opět soudní při se Sandou jakožto Notarovou dědičkou a kladou to za vinu Jonelovi. Fortunatovi se je prozatím podaří dostat z domu. Jedním z hostů na zásnubách je i redaktor Olescu, který vypráví, že Sanda je podezřelá z vraždy svého manžela. Návladní Čuku to potvrzuje a dávává, že již zřejmě byla zatčena. V tom vchází samotná Sanda ve vdovském šatě. Společnost se jí vyhýbá, jen Pia ji vítá, přesvědčena o její nevině. Sanda na dívku ale stále žárlí a prozrazuje jí, že si ji její snoubenec bere jen pro peníze. Schová se po straně, zatímco Jonel přichází přednést svou báseň- Pia ji vyslechne chladně a vyptává se Jonela. Ten musí připustit, že jejich sňatek dohodli rodiče s ohledem na věno nevěsty, ale ujišťuje ji, že se do ní pravdivě zamiloval.

Čuku mezitím vyhledá Sandu a vyhrožuje jí, že nebude-li mu nyní po vůli, dosvědčí před soudem, že svého manžela otrávila. Sanda Čukua odmítá a ten ji chce předat policii. Do zámku napodruhé pronikne rozlícený dav hledající Jonela, a když se advokát objeví, Dragoš se po něm vrhne s nožem. Ráně se v cestu postaví Sanda. Probodnuta umírá v náručí Barbua a Pii. Dragoš vystřízliví a hodlá se vydat spravedlnosti, prosí ale o milost pro ostatní. Jonel slibuje lidu pomoc a smiřuje se s Piou. Snoubenci zanechávají minulost za sebou a kráčejí vstříc novému životu.

ReferenceEditovat

  1. PETRÁNĚK, Pavel. Karel Weis (1862-1944): Polský žid (Der polnische Jude). Program Státní opery Praha pro sezonu 2000/2001. Praha: Státní opera Praha, 2000. 144 s. S. 31. (česky) 
  2. Petráněk, c. d., s. 36-37.
  3. a b c Petráněk, c. d., s. 37.

LiteraturaEditovat

  • PETRÁNĚK, Pavel. Karel Weis (1862-1944): Polský žid (Der polnische Jude). Program Státní opery Praha pro sezonu 2000/2001. Praha: Státní opera Praha, 2000. 144 s. (česky) 
  • BRANBERGER, Jan. Svět v opeře. Praha: Orbis, 1947. 805 s. S. 476-478. (česky) 

Externí odkazyEditovat