Báje o Faethónovi

Báje o Faethónovi, je součástí Řecké mythologie najdeme ji v knize Staré řecké báje a pověsti. Tato báje se dočkala mnohých malířských zobrazení a také byla několikrát přepsána a upravena, například Eduardem Petiškou.

Obsah bájeEditovat

Helios měl s Klymerou, dcerou řecké bohyně syna, který se jmenoval Faethón. Jednou se mu posmíval jeho příbuzný, syn hromovládného Dia Epafos. „Nevěřím, že jsi synem zářícího Hélia. Tvoje matka nemluví pravdu, jsi jen synem prostého smrtelníka!“. Faethón se rozhněval, běžel k matce a stěžoval si na urážku. Ale jeho matka vztáhnula ruku k zářícímu slunci a zvolala: „Ó synu ! zaklínám se při Héliovi, který nás vidí a slyší, kterého i ty sám nyní vidíš, že on je tvým otcem! Jdi k němu sám, on potvrdí tvá slova“.

A tak se Faethón vypravil ke svému otci Héliovi. Když přišel k jeho nádhernému paláci, který pro něj zhotovil bůh kovářství Hefaistos. Bůh slunce Helios ho spatřil a ptal se: „Co tě přivádí do mých komnat synu? "Faethón se ho zeptal, jestli je skutečně jeho synem. A Hélios mu to potvrdil a ještě mu řekl: „A abys již nepochyboval požádej mě, oč chceš a zaklínám se vodami posvátné řeky Stygu, že splním tvoji prosbu.“

Sotva Hélios domluvil, začal ho Faethón prosit aby mu bylo dovoleno jet po nebeské klenbě místo samotného Hélia v jeho zlatém voze. Hélios byl zachvácen hrůzou. „Pošetilý, co to žádáš!“ Zvolal Hélios. „Ó, kéž bych mohl zrušit svou přísahu!“ Žádáš nemožné, Faethone. Vždyť to není v tvých silách . Vždyť ty jsi smrtelník, a cožpak toto je práce pro smrtelníka? Dokonce ani nesmrtelní bozi nedokážou jet v mém voze. Pomysli jen na začátku je cesta tak příkrá, že i mí okřídlení koně po ní sotva vystoupí. Uprostřed vede tak vysoko nad zemí, že dokonce i mne ovládne strach, pohlédnu-li na moře a zemi hluboko rozprostřené pode mnou. Ke konci se pak cesta tak prudce spouští k posvátným břehům Ókeanu, že bez mého zkušeného vedení by vůz střemhlav letěl dolů a rozbil se. Ty se možná domníváš, že se na své cestě setkáš s mnoha krásami. Nikoliv, cesta vede nebezpečím, hrůzami, setkáš se s divou zvěří. Cesta je úzká, nakloníš li se ke straně, očekávají tě rohy býka, opět hrozí luk kentaurův, rozlícený lev a strašný štír a rak(jsou myšlena souhvězdí). Věř mi nechci být příčinou tvé záhuby. Ó kdybys jen mohl svým zrakem vniknout do mého srdce a spatřit jak se o tebe bojím.

Ale Faethón nechtěl o ničem jiném slyšet a prosil Hélia aby mu splnil jeho prosbu. „Dobře , splním tvoji prosbu. Neznepokojuj se vždyť jsem se zapřisáhl vodami Stygu. Dostaneš, oč prosíš, domníval jsem se ale, že jsi rozumnější.“ Smutně odpověděl Hélios. Vyved Faethóna tam kde stál jeho vůz. Přivedli už i Héliovy koně a zapřáhli je do vozu. Hélios potřel Faethónovi tvář posvátným olejem, aby jej nespálili sluneční paprsky a vložil mu na hlavu třpytící se věnec. Hélios pak dal synovi poslední radu a Pokusil se ho přemluvit, aby nejel do nebezpečí a nechal jeho samotného jet ve voze. Avšak pošetilý Faethón to odmítl a sám rychle skočil do vozu a uchopil otěže. Raduje se a jásá, děkuje svému otci Héliovi a rychle se dává na cestu po nebesích. Koně bijí kopyty, plamen jim šlehá z nozder, lehce se ujali vozu a rychle se nesou mlhou vpřed po příkré cestě na nebe. Vůz se zdá koním nezvykle lehký. Hle, koně se již ženou po nebi, opouštějí svou obvyklou dráhu Héliovu a uhánějí cestou necestou. A Faethón neví, kde je vlastně cesta a nemá sil ovládnout koně. Pohlédl z výšky na zemi a strachem se mu roztřásla kolena a zatmělo se mu v očích. Už lituje ,že uprosil svého otce Hélia a by ho nechal řídit vůz. Faethón nemůže zvládnout koně, nezná jejich jména a nemá sil, aby je udržel na uzdě. Kolem sebe vid strašná nebeská zvířata a děsí se ještě více. V tom spatřil hrozitánského štíra a šílený strachem upustil otěže. Když koně pocítili volnost vznesli se ještě rychleji. Tu se vznášejí k samým hvězdám tu se opět spustí a nesou se skoro nad zemí. Héliova sestra bohyně Seléné ohromeně hledí, jak se koně jejího bratra ženou mimo svou dráhu, nikým neřízeni po nebi.Plameny od nízko se spustivšího vozu zachvacují zemi. Hynou velká a bohatá města, hynou celé kmeny. Dým zahaluje vše vůkol. Faethón v hustém dýmu nevidí kde je. Voda v řekách a potocích vře. Nymfy pláčou a s hrůzou se skrývají v hlubokých lesích. Žárem puká země a paprsek slunce proniká do temného království Hádova. Moře začínají vysychat a mořská božstva trpí žárem. Tu se zvedla veliká bohyně země - Gaia a hlasitě vykřikla: „Ó, největší z bohů, Die hromovládný! Což musím zahynout, což musí zahynout království tvého bratra Poseidona i vše živoucí. Pohlédni, titán Atlas sotva již unese tíhu nebes. Vždyť i nebe i paláce bohů se mohou zřítit. Což se má všechno obrátit v prvotní chaos? Ó zachraň před ohněm co ještě zbývá!“ Zeus uslyšel prosbu bohyně Gáie, strašně se rozmáchl pravicí a vrhl svůj třpytivý blesk, jehož plamenem utlumil požár. Diův blesk rozbil vůz. Héliovi koně se rozběhli po obloze na různé strany. Třísky vozu i postroje Héliových koní jsou rozházeny po nebi. A Faethón s hořícími kučerami na hlavě letí vzduchem jako padající hvězda. Padl do vln řeky Eridanu.

Nad záhubou Faethóna se nejvíce rmoutil jeho přítel Kyknios. Jeho bědování se nejvíce rozléhalo po březích Eridanu. Když bohové viděli jeho žal, proměnili ho ve sněhobílou labuť. Potom umístili řeku Eridanus jako souhvězdí na oblohu a proměněného Kykna také v podobě souhvězdí labutě.