Bůh

(přesměrováno z Božstvo)

Bůh, bohyně či božstvo je bytost výjimečné moci jež je předmětem náboženské úcty a kultu. Bohové přesahují svou mocí jiné bytosti, včetně člověka a často je jim připisováno stvoření světa a jiné výjimečné činy. Představují ústřední koncept většiny náboženství, která jsou tak označována jako teistická (z řeckého theos „bůh“). Kromě osobních, často antropomorfních, božstev existují také náboženské koncepty neosobního božství. Bůh, bohové i božství může být chápáno buď jako transcendentní nebo imanentní.

Bůh Stvořitel podle Michelangela

Teistická náboženství jsou zjednodušeně dělena na monotheistická a polytheistická. Abrahámovská náboženství, typický příklad monotheismu, věří v jediného transcendentního Boha jež je stvořitelem veškerého bytí a který je dokonalý, všemocný a vševědoucí. Polytheistická náboženství, například mnohá archaická náboženství, věří v bohy a bohyně jež jsou vůči světu zpravidla imanentní, velmi mocná nikoliv však všemocná, a jež navazují přátelské i nepřátelské vztahy s dalšími božstvy i jinými bytostmi včetně lidí. Některá náboženství, jako například hinduismus, mají velmi variabilní pojetí Boha, božstev či božství, jež nelze na monotheismus a polytheismus zjednodušit. Příkladem monoteismu je judaismus, křesťanství a islám. Příkladem polyteismu jsou starověká náboženství Egypta, Sumeru a Řecka.

EtymologieEditovat

České slovo bůh je všeslovanské (polské bóg, církevněslovanské богъ bogŭ, ruské бог bog) a vychází z praslovanského *bogъ „bůh“, ale také „bohatství, podíl, štěstí“. Praslovanský výraz vychází z praindoevropského *bhag- „(roz)dělit, dostat, požívat“, stejně jako staroperské baga „rozdělovatel, podíl, bůh“ a védské bhaga „pán, rozdělovatel“, jež je častým titulem božstev. Podobný původ má i řecké daimón. Původ těchto výrazů pro boha leží v indoevropském chápání božstev jako dárců bohatství.[1][2][3]

Významnými cizojazyčnými výrazy pro boha jsou latinské deus a řecké θεός theos, z nichž vychází například výrazy jako deus ex machina, Agnus Dei nebo deismus, respektive theologie, monotheismus nebo theogonie. Latinský výraz vychází z praindoevropského *deiwós „bůh, nebešťan“, to z *d(i)jéus „nebe“ a to zase z *di či *dei „vydávat světlo“ a souvisí s indoevropskou představou bohů jako nebeských a světelných bytostí. Odpovídají mu výrazy jako sanskrtské déva, irské día, severské nebo lotyšské dievs – všecha ve významu „bůh, božstvo“. Ve češtině, a analogicky v dalších slovanských jazycích, došlo u toho výrazu k posunutí významu a vychází z něj tak slova jako div, divný a nejspíše také divoký, v íránských jazycích počala příbuzná slova označovat démona, příklad je avestánské daéva. Řecké theos vychází z praindoevropského dheh1 „bůh“ a to snad z *dheh1s „umístit, položit, založit, nastolit“ stejně jako arménské dik „bohové“ nebo latinské feria „sváteční den“ a fanum „svatyně“.[1][3][2]

Pojetí Boha podle náboženství a kulturyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Monoteismus a Polyteismus.

Monoteistická náboženství uctívají a uznávají existenci pouze jednoho Boha. Polyteistická náboženství uctívají více bohů. Bohové v polyteismu plní různé role jako bohové války nebo moře či podsvětí a v jejich čele stojí vládce bohů například v řecké mytologii Zeus.

Ne všechny kultury jasně rozlišují mezi bohy, duchy , anděly , démony a jinými nadpřirozenými bytostmi; v jiných jazycích je odpovídající termín poměrně široký. Například Oriš v jorubském náboženství oba jsou rodové náladě a klanových orgány, jakož i nejvyššího Boha Olorun podřízeným, jsou práce to v různých oblastech přírody a bohů působících společenského života. Takoví „funkční bohové“, kteří také představují autoritativní duchy předků, také existují u Ewe. V jazyce Fon je překládán jak Bůh, tak Duch, stejně jako japonské slovo Kami. Buddhistické devy, většinou přeložené jako bohové, jsou nadpřirozené bytosti s vlastní osobností, ale nejsou považovány za dokonalé, nesmrtelné, všemocné nebo vševědoucí.

FilosofieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Filosofie náboženství.

V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často vzájemně neslučitelné, názory na Boha a bohy. Pojetí Boha či bohů se liší v jednotlivých náboženstvích. V panteismu je rovněž jeden Bůh, ten však není vesmíru nadřazen, nýbrž je s ním ztotožňován, je tedy imanentní. Dualistické náboženské systémy hlásají dvě rovnocenná navzájem se doplňující božstva reprezentující dva protikladné principy.[zdroj?]

Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota).[zdroj?] V polyteismu může mít tuto funkci nejvyšší bůh nebo může být mezi bohy rozdělena.

Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje. Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Ten má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná a zároveň i nevyvratitelná. V této otázce tedy my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu.

A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus tvrdící, že žádný bůh neexistuje. Filozofický ateismus považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným „strašákem“ (Karl Marx).

Existují však i náboženské systémy, které existenci bohů nepřipouštějí nebo se jí nezabývají; příkladem zde může být théravádový buddhismus. Gautama Buddha totiž tvrdí, že všechny fenomény (a takovým je i bůh)

  • ani existují,
  • ani neexistují,
  • ani existují či neexistují
  • ani existují ani neexistují,[4]

neboli o existenci čehokoliv není možné cokoliv říci. Tak je možné i v buddhismu vidět jednu z forem agnosticismu.

Existence BohaEditovat

Filozofické argumenty či důkazy pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.

Další argumenty pro existenci Boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou:

  • argument zkušeností: Bůh existuje, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži
  • Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na Boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a Bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud žádný Bůh není. Pokud ovšem není, je orientace na něj klamná a může vést ke zklamání.

Základním argumentem pro ateismus a tedy proti existenci Boha resp. pro zpochybnění jeho existence je nemožnost jeho průkazu. Každý důkaz je posuzován lidmi a jiní lidé jej vždy mohou zpochybnit. To platí i obráceně – neexistenci čehokoli lze zpochybnit stejně snadno. Základem vědeckého ateismu je skeptický princip formulovaný jako Occamova břitva, který je v tomto případě užit tak, že existence Boha je považována za nadbytečnou hypotézu. Morálním argumentem pro neuznávání Boha, bohů, mimolidských bytostí a zázraků je, že důvodem jejich božství je únik před lidskou zodpovědností. Historickým důkazem lidského původu myšlenky (zejména všemocného) boha považuje samu historii náboženství – nutnost jeho sdělení a hledání.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3. S. 95, 136-137. 
  2. a b MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. ISBN 978-1884964985. S. 161, 231. 
  3. a b WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 121, 132. 
  4. 'Sútry moudrosti ' jsou komentářem Pradžňápáramitá sútry.

LiteraturaEditovat

  • Th. de Boer, Bůh filosofů a Bůh Pascalův: na pomezí filosofie a theologie. Benešov: Eman, 2003 - 213 s. ISBN 80-86211-23-1
  • E. Gilson, Bůh a filosofie. Praha: ISE, 1994 - 77 s. ISBN 80-85241-65-X
  • R. Chlup (vyd.), Bůh a bohové: pojetí božství v náboženských tradicích světa. Praha: DharmaGaia, 2004 - 195 s. ISBN 80-86685-42-X
  • Ottův slovník naučný, heslo Bůh. Sv. 4, str. 862
  • W. Gross - J. Kuschel, Bůh a zlo. Praha: Vyšehrad, 2005 - 212 s. ISBN 80-7021-710-3
  • Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Gott. Sv. 3, sl. 183nn
  • K. Skalický, Po stopách neznámého Boha. Svitavy: Trinitas 1999 ISBN 80-901626-4-9

Externí odkazyEditovat