Umělá pohádka

Umělá pohádka (také autorská pohádka, moderní pohádka) je pohádka, u níž známe autora – na rozdíl od pohádky lidové, kde je znám pouze sběratel, který pohádku zapsal, není tak jejím tvůrcem. Čeňková definuje autorskou pohádku jako umělý příběh s pohádkovými (zejména kouzelnými) prvky, který je určený především dětem.

Pro umělou pohádku je typické mísení žánrů (například s fantasy, detektivkou aj.), žánrové hranice se tak často překrývají nebo stírají. Tematika a jednotlivé motivy moderních pohádek bývají ovlivněny dobou svého vzniku, takovými aktualizacemi (přítomnost moderní techniky, odkazy k dobové kultuře i společensko-politickému životu) se příběhy přibližují dobovému čtenáři, na druhou stranu však do jisté míry ztrácejí svou nadčasovost.

Historie

Umělá pohádka v českém prostředí prošla zásadními posuny:

• 19. stol. – důraz na morálně-výchovné vyznění
• 20. a 30. léta 20. stol. – sociální tematika
• 40. a 50. léta 20. stol. – důraz na výchovný prvek v duchu socialismu, pohádky jsou schematické, odpovídají zásadám socialistického realismu
• 60. léta 20. stol. – počátek nonsensových pohádek, průnik humoru, parodie, ale i psychologické roviny
• od 70. let 20. stol. – konfrontace s filmovou tvorbou

90. léta 20. století

V 90. letech došlo k dalším proměnám, které zmapoval sborník Cesty současné literatury pro děti a mládež. Tradice a inovace (2003). Svatava Urbanová se v něm zabývala českou autorskou pohádkou 90. let 20. století a popsala, že v této době, kromě několika výjimek jako jsou díla Daniely Fischerové, Ivy Procházkové, Petra Síse a Luisy Novákové, nevznikalo mnoho nových kvalitních textů. Autoři střední a starší generace často navazovali na svou dřívější tvorbu, zejména z 60. let. Rozmáhala se neúcta k originálním textům, kdy byly vydávány reedice starších děl bez uvedení adaptátorů. Docházelo také k významné proměně teoretického myšlení o literatuře, s mezioborovými přístupy a širšími společenskými tématy.

Nadprodukce pohádkových knih byla kritiky vnímána jako málo přínosná pro rozvoj dětské literatury, avšak podnítila některé autory k tvorbě textů s náročnějšími tématy jako outsiderství, handicap, nevyléčitelná nemoc či smrt. Mezi taková díla patří například novela Ivy Procházkové Myši patří do nebe... ale jenom na skok (2006) a příběh Radka Malého František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (2006). Martina Salhiová v komentáři v monografii Cesty autorské pohádky po roce 2000 v České republice a v Bulharsku na příkladu protikladných 90. let (s množstvím nekvalitních textů, vznikajících v reakci na vlny zájmu o určité téma na jedné straně a kvalitními a originálními díly, které reagují na záplavu spotřební literatury, na druhé straně) ukázala důležitost spolupráce mezi všemi aktéry literárního procesu (spisovateli, ilustrátory, nakladateli, čtenáři) pro pozitivní vývoj literatury pro děti a mládež.

Čeští autoři

• Jan Karafiát (Broučci)
• František Hrubín
• Josef Lada (Kocour Mikeš, Bubáci a hastrmani)
• Jan Werich (Fimfárum)
• Karel Čapek (Devatero pohádek)
• Josef Čapek (Povídání o pejskovi a kočičce)
• Bohumil Říha (Honzíkova cesta)
• Vladislav Vančura (Kubula a Kuba Kubikula)
• Miloš Macourek (Mach a Šebestová)
• Václav Čtvrtek (Rumcajs)

Cizí autoři

• Charles Dickens (Vánoční koleda)
• Bernard Clavel (Čas vlků)
• Antoine de Saint-Exupéry (Malý princ)
• Hans Christian Andersen (Statečný cínový vojáček)
• Carlo Collodi (Pinocchiova dobrodružství)
• Alan Alexander Milne (Medvídek Pú)
• Arnold Lobel (Kvak a Žbluňk jsou kamarádi)

Odborná literatura

• Luisa Nováková (Proměny české pohádky)
• Věra Brožová (Karafiátovi Broučci v české kultuře)
• Svatava Urbanová (Dialogy Ivy Procházkové)

Reference

Autoritní data	PSH: 6979

Portály: Literatura